Útok Turecka na Sýrii a potenciální Kurdistán, který tak už patrně nevznikne, je odsouzeníhodný. Zároveň ukazuje, co se stane, když některá světová mocnost oslabí. V tomto případě jde o Evropskou unii. O neschopnosti jejího vedení v posledních letech už byly popsány stohy papíru. Není třeba vše neustále opakovat. Vidíme jasné znaky zanikající civilizace. Co se tedy stane, když regionální velmoc zeslábne? V jejím stínu vyroste nová velmoc nebo velmoci a onu původní velmoc zničí.

Víte o chlapcích pro pobavení?

Vždycky mě zajímalo, jak je možné, že pád civilizace vykazuje stále stejné znaky, a proč si toho nikdo nevšímá a nereaguje. Teď si vše můžeme vyzkoušet na vlastní kůži. Přestože na stejné znaky upozorňujeme, na úrovni Evropské unie s tím už asi moc dělat nejde. Politika EU symptomy zániku civilizace ještě naopak podporuje. Mezi nejzásadnější z nich patří rozvolnění manželství, tedy oslabení rodin a jejich úpadek. Znepokojivá je společenská akceptace různých odchylek, například s předponou homo-. Je zdokumentováno, že obdobný vývoj vedl jak k zániku starověkého antického Řecka, kde se vyskytovali „chlapci pro pobavení“, tak Říma. Například v Západořímské říši byl prosazen institut matrimonium sine manum, který umožnil snazší rozvody. Dalším znakem, který se uplatnil hlavně u říší většího územního rozsahu, bylo, že daná entita dosáhla jakési své mezní geografické rozlohy. Lze to dobře vysledovat například u říše Alexandra Makedonského, jakkoli šlo o personálně omezený projekt odsouzený skončit pro chybějící potomky vládce. Nejmarkantnějším příkladem uvedeného jevu je starověký Řím.

Houfem, ovečky, seberte se všecky! Tak bude to?

Pád Evropské unie bude zřejmě nejvíce připomínat pád Říše římské. Můžeme se tedy na něj do určité míry připravit. Limitu geografické rozlohy už EU zjevně dosáhla. Na daný limit se civilizace, respektive říše, dostane, když už do sebe nasaje natolik odlišné národy (národnosti, etnika), že už není schopná jednat jednotně, aniž by to narušilo vnitřní soudržnost a souhlas většiny obyvatel s příslušnými postupy. Podle mého názoru se EU dostala na cestu ke svému rozpadu svým posledním velkým rozšířením o státy střední a východní Evropy v roce 2004. Tyto státy si již totiž dříve ve svých moderních dějinách vyzkoušely tzv. reálný socialismus. Cestu ke komunismu nakonec odsoudily jako dále nepotřebnou ke svému dalšímu rozvoji. Proto jsou jejich obyvatelé zvláště citliví na déja vu socialismu či jakéhokoli jiného utopického sociálního inženýrství, k němuž aktuálně EU svou přeregulovaností zase spěje. Evropská unie se snaží vše různě flikovat a její snaha držet pohromadě působí stále agresivněji. Poslední dobou už „neposlušnost“ otevřeně trestá, což vyvolává přirozeně ještě větší odpor. Snižování ekonomické výhodnosti členství v EU cestou rekonstrukce nastavení tzv. víceletého finančního rámce (jakýsi rozpočet EU) v neprospěch některých zemí, hlavně střední a východní Evropy, které v EU dosud inkasovaly hlavně finanční výhody, tento rozvratný proces ještě posiluje.

Tři ďáblovy chřtány

Jak tedy bude pravděpodobně probíhat rozpad EU? Jsou tři možné varianty.

Podle první varianty dojde k náhlému celkovému kolapsu, případně vyvrácení jinou civilizací. K tomu existuje mnoho indicií. Přísun migrantů z jihu, především z Afriky, ale i z části Asie, pro uvedený scénář svědčí. Takový vývoj by ale byl hodně krvavý, takže se mu budou rozumnější státy snažit zabránit, pokud tedy k tomu budou mít prostředky. V tomto scénáři by také došlo k okamžitému kolapsu finančního systému. To je zvláště rizikové pro Česko, protože většina bank na našem území už není česká. Lidé by tedy okamžitě neměli čím platit a do pár dnů by začalo třeba i rabování.

Druhou variantou je postupný zánik, pomalé oddělování jednotlivých států, což je ale dost nepravděpodobné. V historii totiž touto cestou moc civilizací nezanikalo. Není navíc zohledněna jedna přirozená lidská vlastnost. Jde o podléhání panice, která ovšem probíhající děje akceleruje. Uvedeným směrem se vydala Velká Británie. Jsme ovšem svědky hysterických pokusů ze strany vedení EU, jak ji v unii udržet. Kdyby se to nepovedlo, tak bude snaha Británii pořádně potrestat. Prioritní je ovšem ono udržení, za každou cenu.

Nejpravděpodobnější je třetí varianta, která by znamenala rozpad EU na dva nebo více bloků. Tento odhad není mojí původní myšlenkou, objevuje se v rámci scénářů předvídání vývoje v různých evropských i amerických zdrojích, přičemž se zdá, že se stále více přibližuje. Je tomu tak mj. proto, že na něm mají zájem hned dvě velmoci, tedy USA a Rusko. Jde o nové rozdělení Evropy na východní a západní část. USA i Rusko pochopily, že západní Evropa není aktuálně tak životaschopná jako východní Evropa a proto se obě mocnosti snaží ukotvit budoucí znovu samostatnou východní Evropu do zóny svého vlivu. Částečně se v regionu snažila působit i Čína, která se sama sebe ptá: „Co by se dalo ještě kde koupit, když máme tolik finančních zdrojů, že nevíme, co s nimi?“ Zdá se ovšem, že zájem Číny není zatím příliš silný, tak se doposud mnoho neangažovala. Důvodem může být, že probíhají procesy, které ji vytlačují.

Jsme chutnou potravou

Jasné důkazy uvedeného soupeření tří velmocí o Česko jsou letos krásně vidět v Praze. Napřed přišla kauza Koněv rozpoutaná bývalým velvyslancem v USA Petrem Kolářem, kdy prostředníkem byl jeho syn, starosta Prahy 6. Cílem je zjevně narušit česko – ruské vztahy. Narušit česko – čínské vztahy má zase za dost jasný cíl kauza smlouvy Praha – Peking, kterou jednostranně rozvířil pražský primátor za piráty Hřib. Kdo stojí za piráty z geopolitického hlediska zatím úplně jasné není, ale co vše způsobilo, je zřejmé. Dochází k omezení vlivu Číny v Česku. Nejde jen o Prahu, to by byl krátkozraký pohled. Nějaký druh sankcí ze strany Číny vůči Česku přijde. Minimálně půjde o omezení letecké dopravy, čímž poklesnou příjmy z turistiky. Bohužel se nelze domnívat, že by takové jednání bylo vyvoláno čistou láskou k vlasti. Zápasy o náklonnost zemí Visegrádské čtyřky tedy probíhají už dost odkrytě. Hodně je to vidět také na Slovensku, kde marketing pro dosazení správné prezidentky (nebo prezidenta, jak se původně počítalo) musel být tak nákladný, že si ani neumíme představit. Vše je ovšem samozřejmě vykázané ve správných limitech. Pomohla také mediální neobratnost protikandidátů a jejich rivalita, což je třeba uvést.

Hlavu vzhůru, přežijme jako vždycky!

Lze se na rozpad civilizace vůbec připravit? Ale ano, my Češi už jsme přeci zvyklí, že se každých dvacet let mění režim. Tentokrát tedy uplynulo už třicet let. Důležitá je rodinná soudržnost, nespoléhat se na peníze v bance a z politického hlediska držet pohromadě s dalšími rozumnými státy. Když to jinak nepůjde, bude nutné se přiklonit na stranu politického bloku, který bude rozumnější a neudělá nám z republiky poušť. Příliš optimistické moje úvahy nejsou, ale česká nátura má sklon předvídat a plánovat, psát si dlouhé nákupní seznamy, schůzky domlouvat tři týdny dopředu a moc neutrácet za hlouposti. Všechno jsou skvělé vlastnosti pro přežití jednoho z dalších horkých století. To dáme!

(Autorkou článku je JUDr. Vladimíra Bondarenková, specialistka na mezinárodní a evropské právo)