Útok Turecka na Sýrii a potenciální Kurdistán, který tak už patrně nevznikne, je odsouzeníhodný. Zároveň ukazuje, co se stane, když některá světová mocnost oslabí. V tomto případě jde o Evropskou unii. O neschopnosti jejího vedení v posledních letech už byly popsány stohy papíru. Není třeba vše neustále opakovat. Vidíme jasné znaky zanikající civilizace. Co se tedy stane, když regionální velmoc zeslábne? V jejím stínu vyroste nová velmoc nebo velmoci a onu původní velmoc zničí.

Víte o chlapcích pro pobavení?

Vždycky mě zajímalo, jak je možné, že pád civilizace vykazuje stále stejné znaky, a proč si toho nikdo nevšímá a nereaguje. Teď si vše můžeme vyzkoušet na vlastní kůži. Přestože na stejné znaky upozorňujeme, na úrovni Evropské unie s tím už asi moc dělat nejde. Politika EU symptomy zániku civilizace ještě naopak podporuje. Mezi nejzásadnější z nich patří rozvolnění manželství, tedy oslabení rodin a jejich úpadek. Znepokojivá je společenská akceptace různých odchylek, například s předponou homo-. Je zdokumentováno, že obdobný vývoj vedl jak k zániku starověkého antického Řecka, kde se vyskytovali „chlapci pro pobavení“, tak Říma. Například v Západořímské říši byl prosazen institut matrimonium sine manum, který umožnil snazší rozvody. Dalším znakem, který se uplatnil hlavně u říší většího územního rozsahu, bylo, že daná entita dosáhla jakési své mezní geografické rozlohy. Lze to dobře vysledovat například u říše Alexandra Makedonského, jakkoli šlo o personálně omezený projekt odsouzený skončit pro chybějící potomky vládce. Nejmarkantnějším příkladem uvedeného jevu je starověký Řím.

Houfem, ovečky, seberte se všecky! Tak bude to?

Pád Evropské unie bude zřejmě nejvíce připomínat pád Říše římské. Můžeme se tedy na něj do určité míry připravit. Limitu geografické rozlohy už EU zjevně dosáhla. Na daný limit se civilizace, respektive říše, dostane, když už do sebe nasaje natolik odlišné národy (národnosti, etnika), že už není schopná jednat jednotně, aniž by to narušilo vnitřní soudržnost a souhlas většiny obyvatel s příslušnými postupy. Podle mého názoru se EU dostala na cestu ke svému rozpadu svým posledním velkým rozšířením o státy střední a východní Evropy v roce 2004. Tyto státy si již totiž dříve ve svých moderních dějinách vyzkoušely tzv. reálný socialismus. Cestu ke komunismu nakonec odsoudily jako dále nepotřebnou ke svému dalšímu rozvoji. Proto jsou jejich obyvatelé zvláště citliví na déja vu socialismu či jakéhokoli jiného utopického sociálního inženýrství, k němuž aktuálně EU svou přeregulovaností zase spěje. Evropská unie se snaží vše různě flikovat a její snaha držet pohromadě působí stále agresivněji. Poslední dobou už „neposlušnost“ otevřeně trestá, což vyvolává přirozeně ještě větší odpor. Snižování ekonomické výhodnosti členství v EU cestou rekonstrukce nastavení tzv. víceletého finančního rámce (jakýsi rozpočet EU) v neprospěch některých zemí, hlavně střední a východní Evropy, které v EU dosud inkasovaly hlavně finanční výhody, tento rozvratný proces ještě posiluje.