Máme před sebou dvě hlavní cesty možného vývoje. První variantou je zůstat v Evropské unii s euroamerickým světonázorem. Proč euroamerickým? I když jsou současné USA názorově rozpolcené, pořád tam rozhodující instituce drží obamovci, respektive clintonovci. Pro nás tato volba znamená povinnou účast na dobyvačných válkách, agendu LGBTI... a kolik dalších písmen si kdo ještě k této zkratce přidá. V tomto modelu se vyslovuje podpora rozpadu rodin a vlastně dochází k bránění sestavování rodin. Vidíme též snahu zamezit dosavadní praxi, kdy je matka na rodičovské tři roky a poté odchází zpět do práce. Hodně silně se tendence ke zkrácení rodičovské projevovala za ministryní Valachové a Marksové, ale tahle agenda běží pořád dál. Na kvalitní vyučování na státních školách zapomeňte, bude se integrovat. K tomu přistoupí další vymývání mozků od neziskových organizací. Děti na konci základky už spočítat příklady z „Bělouna”, tedy obecné základy matematiky, spíše nedokážou. My jsme je zvládli, když jsme chtěli jít na střední školu. Zkuste ovšem předložit Bělounovy příklady dnešní mládeži. Dospívající pořádně vyděsíte. V neposlední řadě se na této cestě vystupňuje tlak na povinné přijímání migrantů z kterýchkoli zemí a odzbrojení obyvatelstva.

Zmínili jste toho, jehož jméno se nesmí vyslovit?

Protože obyvatelstvo, které ochutnalo svobodu a chce si ji tedy co nejdéle udržet, bude protestovat, dojde k utahování šroubů. Jedním z možných vysvětlení tohoto pojmu je omezení svobody slova. Přesně na tohle téma byla nedávná výstava pražské SPD a doprovodná protestná petice. Svoboda slova je teď nejvíc omezovaná v různých diskusích u článků v médiích na internetu, ale hlavně na Facebooku, Twiteru apod. Tam se mažou příspěvky určitého typu, dokonce celé profily. Děje se tak se přesto, aniž by takový projev porušoval jakoukoli platnou legislativu. Stačí třeba přidat jméno jednoho britského aktivisty. Tuhle praxi už zakusilo hodně lidí, nejen členů politického hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD). Chápala bych, že se bude nelíbit nějaký text, jeho část, ale jméno? Kde to jsme? Zde evidentně systém, prodávaný jako liberální demokracie, narazil na své limity. Vše je jak z Harryho Pottera, kde vystupuje ten, jehož jméno se nesmí vyslovit. Řečeno s klasikem: To bychom tedy nechtěli.

Nemůžete s puberťákem poslat ochranku

Druhá cesta, alternativa výše popsaného euroamerikanismu, je neprozkoumaná. Proto se jí mnozí bojí. Bojí se ztráty svých pohodlných teplých židlí v nadnárodních institucích, svého pěkného platu. Neuvědomují si, že zatímco si sedí na teplé židli, jejich dítě po cestě na kroužek potkává lidi, se kterými si nemusí umět poradit. V Německu už se vše dotklo i nejvyšších pater politiky. Doplatili na to syn bývalého prezidenta či dcera vysokého politika. Nemůžete s puberťákem poslat ochranku. Prostě to nejde. Na ulici bude sám. Jedině mu můžete doporučit je chodit v partě. Takhle jsme postupovali v Bruselu, když jsme tam plni nadšení přijeli na studia a zjistili, že situace je tam dost jiná, než jsme se z bezpečí Česka měli možnost dozvědět. Druhá cesta je možná, ale bude bolet. Měli bychom finančně znovu rozfungovat naši armádu s tím, že někdo do ní bude muset nastoupit, roboti za nás zatím bojovat nebudou. Druhá cesta bude bolet firmy, západní společnosti se mohou uraženě stáhnout. Banky mohou zavřít. Na tohle všechno je třeba se připravit. Aleternativu právě testuje Velká Británie, pokud se jí vůbec podaří zpřetrhat všechna lana, kterými ji hysterické instituce Evropské unie drží na Titaniku v obavách, že nebude mít kdo platit jejich drahý večírek.

Jinak nepřežijeme

Lze také nedělat nic a čekat, jak vše dopadne. Připojit se k tomu silnějšímu. Riskujeme tím ale budoucnost. Budeme se bát klidně večer projít po ulici, budeme nervózně volat našim dětem a dospívajícím, kde jsou, zda se jim nic nestalo při posledním bombovém útoku. Takový život nechci. Nedávná dvě výročí 17. listopadu varují. Naši předci v roce 1939 se nebáli. Byli sice vyděšení, ale ne natolik, aby zůstali sedět doma. Naši studenti v roce 1989 se také nebáli. Nesmíme se bát ani my. Jinak nepřežijeme.

(Autorkou článku je JUDr. Vladimíra Bondarenková, specialistka na mezinárodní a evropské právo)