Zpráva o sebedestrukci Západu není poplašná zpráva. Má základ v krizové realitě, kterou kniha dobře popisuje. Krizovou realitu spíše cítíme, než vidíme. Při letmém pohledu na život lidí žádná sebedestrukce není zřetelná. Západní společnost je materiálně vyspělá na úrovni, na jaké ještě nikdy nebyla, mající sice nějaké nedostatky, ale viditelné krizové stavy přináší teprve koronavirus, který spíše upozornil na zranitelnost, než že by způsobil vyloženou zkázu. Mluvit s lidmi o destrukci je zatím ještě jen vyvolávání nepochopení. Signálů blížící se destrukce ovšem přibývá. Pro mne je třeba konkrétním nebezpečím, že nám dochází uhlí, navíc EU nás nutí snížit uhlíkovou stopu a my nebudeme mít během dvaceti let už žádnou možnost vyrábět elektrickou energii, protože jsme zanedbali výstavbu jaderných bloků. Varující signál je zadlužování. To jsou zcela známé a viditelné případy.

Další signály jsou již méně zřetelné, pro mnohé obtížněji pochopitelné, avšak zcela rozhodující, pokud chceme hovořit o krizi. Celkově jsou tyto krizové segmenty:

1. Biologická krizová realita: Viditelné vymírání evropských etnik a jejich nahrazování etniky z jiných kontinentů, což zavléká do Evropy kulturu těchto etnik včetně násilí všeho druhu. K tomu patří též pokles vitality mladých lidí, větší nemocnost, zvyšující se zátěž zdravotnictví, neschopnost snášet nepříznivé podmínky apod.
2. Krizová změna prostředí: Znečištění životního prostředí, vyčerpávání zdrojů, ničení biosféry (oteplování neuvádím, nejsem přesvědčen, že jej způsobuje jen člověk).
3. Kulturní dekadence.

Staří filozofové a myslitelé se nezabývali prvními dvěma segmenty krize, protože donedávna neexistovaly. Vždy se jednalo o nějaké kulturní řešení a vždy se předpokládalo, že biologická a enviromentální realita se nějak řeší sama v rámci přirozených principů. Člověk ovšem postoupil ve svém odpřirozenění tak daleko, že narušil přirozený vývoj prvních dvou segmentů reality. Taktéž i shora uvedená kniha Václava Klause a jeho kolegů se zabývá pouze třetím segmentem krize. Nechci to považovat za chybu, ale je na to potřeba upozornit, jestliže kniha má tak sebevědomý název. Nechci tvrdit, že kulturní segment krize je zanedbatelný, navíc kulturní chování člověka ovlivňuje i první dva segmenty. Námět, kterým se kniha převážně zabývá, bych nazval: „destrukce tradičních hodnot evropské civilizace“. Předešlu, že zde je kniha vyčerpávající v popisu této destrukce, vynikajícím a naprosto pravdivým způsobem podaná. Dále shrnu obsah knihy, moje poznámky a názory v dalším textu jsou ležatým písmem.

Na začátku je V. Klausem popsaná kampaň levicových aktivistů mající za úkol zničit demokracii a omezení občanských svobod vymyšleným konstruktem „liberální demokracie“. Nejedná se ani o liberalismus ani o demokracii. Proti tomu staví systém parlamentní demokracie a systém ideově vymezených politických stran. Připomíná, že jeho ideálem vždy byl kapitalismus a nedovedl se smířit s nějakými ústupky do oblasti sociálních experimentů. Proto s obavou pozoroval na Západě vzrůstající ideologii rovnostářství a ekologického alarmismu, tzv. kulturní revolucí neomarxismu. Připomíná, že s J. Habermasem (viz dále) vedl diskuse. Dnes je ohroženo vše, nejen hmotná kultura. Výraz „kulturní revoluce“ je urážkou kultury i revoluce. Pod čarou potom připomíná, které hlavní pevné body lidské společnosti byly dotčeny revolucí: revoluce v pojetí člověka (muže a ženy), revoluce v pohledu na rodinu, revoluce pohledu na stát (který v průběhu našich životů přestal být považován za základní rámec organizace lidské společnosti). Pohlaví člověka je pro mnoho progresivistů (a pro s nimi spřažený mainstream) už jen „umělý konstrukt“. Tradiční rodina začíná být považována za anachronismus a je všemi silami potlačena (Barnevernet – právo odebírat děti rodičům). Národní stát je považován za dávno překonaný relikt minulých století (avšak právě na půdě národních států došlo ke vzniku demokracie).

Marxismem inspirované komunistické revoluce bořily jen staré výrobní vztahy. Nechtěly měnit člověka, pouze jeho myšlení. V neomarxismu byl základní pojem třídního boje opuštěn. Antagonistický vztah proletářů a vykořisťovatelů byl vystřídán nově objevenými, nově zkonstruovanými antagonismy. Nové dělicí čáry – etnicita, rasa, gender, sexuální orientace, náboženství, imigrace. Norma a styl zásadním způsobem narušují národní soudržnost, což vidíme především v USA. Nová konfliktní linie mezi transnacionálními progresivisty a demokratickými nacionalisty je vykonstruovaná, nemá přirozený základ (na rozdíl od bývalých komunistů, kteří měli ke své revoluci materiální důvody). Společnost nepotřebuje tuto revoluci. Transnacionalisté (univerzalisté) ví, že jejich revoluce je konstrukt, který není potřebný a nic nepřináší, proto uchopili ekologickou agendu do svých rukou, aby s ní mávali a v rámci ní potom dokázali prosadit svoje ideály (shora dobře shrnuté).