Druhým důvodem je i poměrně rigidní právní prostředí. Japonská korporátní daň je jedna z nejvyšších na světě. Většina podniků je začleněna v takzvaných zaibatsu, tedy do obrovských konglomerátů, které chrání vláda pomocí složitého systému regulace.

Posledním problémem je sílící jen, což je pro Japonsko, jakožto významného světového exportéra, poměrně tíživá okolnost. Od roku 2012 do poloviny roku 2015 se sice Bank of Japan povedlo oslabit japonskou měnu z 75 jenů za dolar na 120, od té doby však jen posiluje. A to i přes užití jak konvenčních, tak i nekonvenčních monetárních nástrojů včetně nákupu ETF.  Bank of Japan je nyní v 81 z 225 společností akciového indexu Nikkei jedním z pěti největších akcionářů. Této instituci tak dochází nástroje, kterými by mohla kurz oslabit. Některé hlasy mluví i o tom, že by BoJ nakupovala dluhopisy Spojených států.

Japonsko je v několikaletém předstihu před Evropou, co se týká demografického vývoje. Průměrný věk Japonce je dnes 46 let, tedy o 6 let více než průměrného Čecha. Samotné stárnutí není až tak velký problém, ale v kombinaci s kolosálním vládním dluhem, ze kterého se Země vycházejícího slunce nemůže vymanit pomocí inflace či růstu, už nepochybně o problém jde. Snad bude jejich situace varováním pro evropské vlády, aby se nepouštěly do rozsáhlejší fiskální expanze.