V těchto dnech oslovil předseda Klubu českých a slovenských spisovatelů (KČSS) Lubomír Brožek členy Rady  KČSS následujícím přípisem:

Vážení členové Rady Klubu českých a slovenských spisovatelů, milí kolegové a vzácní přátelé,

při našem posledním jednání jsme se shodli (mimo jiné) na potřebě vyjádřit se ke svobodě slova. Jsme sice organizace v zásadě nepolitická, to ovšem neznamená generální nadhled nade vším, co se nás dotýká. Povězte, co je, kromě talentu a svědomí, pro spisovatele důležitější nežli slovo...

S oblibou jsem vždy citoval sentenci Ludwiga Wittgensteina „Hranice mého jazyka jsou hranicemi mého světa“. Ptejme se tedy na rozměr světa, v němž není slovo zcela svéprávné. Někdo se možná domnívá, že pocit jistého dusna lze vyvětrat otevřením Overtonova okna. Jediné, čeho docílí, je průvan zmaru a pohled na chaotické staveniště Babylonské věže, na němž se vskutku nekladou základy kulturnímu rozvoji. Omlouvám se za svou upovídanost, ale nedá mi to v této souvislosti ještě alespoň neodcitovat slova Milana Kundery, která pronesl v červnu 1967 na sjezdu Svazu československých spisovatelů: „Každý, kdo svou bigotností, vandalismem, nekulturností, nesvobodomyslností podráží nohy kulturnímu rozvoji, podráží nohy samému bytí tohoto národa." Ano, kulturní rozvoj bez svobody slova je nepředstavitelný a já jsem příliš starý na to, abych se, je-li svoboda slova ohrožena, musel stydět za své mlčení.

Tento dopis podnítil vznik veřejné výzvy s jasným nadpisem: Žádáme svobodu slova. Přetiskujeme zde výzvu v plném znění:

Žádáme svobodu slova!

Článek 19 Všeobecné deklarace lidských práv OSN z roku 1948 říká:

„Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.“

Rozšířenou definici uvedené svobody přinesl Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, OSN: New York, 19. 12. 1966, v ČSSR byl vyhlášen až o deset let později jakožto vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 10. května 1976 pod č. 120/1976 Sb:

“Každý má právo zastávat svůj názor bez překážky. Každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby.“

Obdobné formulace najdeme i v čl. 17 Listiny základních práv a svobod, která je součástí naší Ústavy od 28. prosince 1992.

Často připomínaný První dodatek Ústavy USA, který vstoupil v platnost 15. 12. 1791, tuto věc vyjádřil slovy, na něž se odvolávaly tisíce rozsudků namířených proti pokusům omezit svobodu slova. Zní takto:

„Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, právo lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd.”

Generální tajemník OSN Pan Ki-mun to ve svém poselství k Světovému dni tisku v roce 2010, shrnul do prosté věty: „Svoboda informací: právo vědět“.

Pociťujeme potřebu tyto základní teze připomenout v úvodu našeho požadavku návratu svobody slova do života naší společnosti. Již řadu let jsme svědky jejího postupného pošlapávání. Nejsilněji s nástupem dnešní vlády v roce 2021. Ta jako první po roce 1989 dokonce zřídila nový cenzurní úřad a připravuje zákony na potlačení svobody slova.

Jaká je dnes v tomto směru realita?

-      Vláda si podmanila většinu tzv. mainstreamových médií a nepřipouští v nich polemiku rozmanitých názorů, což je trestuhodné zejména u médií veřejnoprávních, jimž tuto povinnost (podporovat svobodnou diskusi ve společnosti při všechny názorové skupiny) ukládají zákony č. 483 a 484 přijaté 7. 11. 1991 Zároveň za pomoci soukromých firem likviduje ekonomickou životaschopnost tzv. alternativních médií přinášejících jiné názory, než jsou ty vládní.

-      Z médií byli postupně vytlačeni všichni nositelé jiných než vládou prosazovaných názorů a stanovisek. Jsou sestavovány černé listiny se jmény těch, kteří nesmějí přes tato média vystoupit před veřejnost.

-      Ze státních prostředků jsou financovány tzv. factcheckingové „neziskové“ organizace, které se zabývají výlučně vyhledáváním s vládními postoji nekonformních názorů, jejich nositelé jsou opět sepisováni do seznamů, které jako podklad berou v potaz i státní orgány včetně BIS, čímž dochází implicitně ke kriminalizaci svobodných názorů a jejich nositelů.

-      Vláda ustavila cenzurní úřad, v jehož čele stál „vládní zmocněnec pro oblast médií a dezinformací“ Michal Klíma, který měl za úkol připravit zákon na potírání svobody slova. Když to nedokázal, byla tato pravomoc a povinnost převedena na nově zřízený úřad „poradce pro národní bezpečnost“ (je jím Tomáš Pojar). Ten připravuje zákon proti svobodě tisku, jehož podstatou je v každém nežádoucím veřejném vystoupení vyhledat prvky, které by bylo možné označit na ohrožení národní bezpečnosti. „Pachatel tedy nebude trestán za svobodně vyslovený názor, nýbrž za ohrožení zájmů a bezpečnosti země. To je na první pohled návrat k totožným praktikám, které provozovaly totalitní režimy ve 20. století.

-      Vláda to vše zdůvodňuje „bojem proti dezinformacím“, ale není ani schopna sestavit jakoukoli definici dezinformace. Z toho slova se tak – v duchu známého úsloví - stala pouze hůl mající za cíl bít toho psa, který se namane. Verbální denunciační nálepka, kterou není třeba dokazovat.

Proto žádáme:

1)   Zrušení všech orgánů a institucí zabývajících se porušováním svobody slova dané Ústavou a mezinárodními závazky.

2)   Okamžité ukončení příprav zákonů směřujících k potlačení svobody slova.

3)   Okamžité ukončení vynakládání veřejných prostředků na „neziskové“ aktivity mající za cíl zlikvidovat svobodu slova.

4)   Okamžité ukončení kampaně proti „dezinformátorům“ a zahájení plnohodnotné a svobodné diskuse s držiteli názorů odlišných od těch, které prosazuje vláda, zveřejnění polemických názorů a argumentů.

5)   Okamžité zajištění dodržování §2 obou výše uvedených zákonů o veřejnoprávních médiích, které stanoví povinnost poskytovat vysílací prostor pluralitně bez ohledu na názorové, politické, náboženské atd. rozdíly.

Podepsáni členové Rady KČSS:

Lubomír Brožek, Ivo Budil, Marie Formáčková, Anna Hogenová, Viktorie Hradská, Kateřina Ryšavá, Petr Sak, Václav Vondráček, Jarmila Wunderlin - Taliánová, Jiří Žáček, Petr Žantovský