Znovu a znovu padl poslední termín britského vyjednávání o podmínkách hospodářských vztahů s Evropskou unií a vždycky následovalo další pokračování. Není divu, nikdo nechce nést odpovědnost za to, že nafouklá chyba ze začátku dostane rozměry katastrofy. Oním začátkem bylo referendum z 23. června 2016 o dalším setrvání Británie v EU. To lze považovat za pouhé nedopatření. Premiér James Cameron je slíbil v předchozích volbách, aby zabránil oslabení Konzervativní strany malou skupinkou eurofobních fundamentalistů. Přehnal tak staré nebezpečí, ale neodhadl nové. Dnes to vnímáme jako pokus uhasit pár jisker ve stohu kanistrem benzínu.

Veřejnost vnímala celou situaci jinak. Referendum dalo příležitost k vyjádření nespokojenosti bývalých průmyslových regionů, ze kterých mizela pracovní místa kamsi do Asie. Nespokojený byl i chronicky zanedbaný venkov s podtrženými investicemi do rozvoje obcí a měst nebo do stále chatrnější infrastruktury. Brusel byl jedním ze symbolů bezohledné globalizace, která žene slabší do závodů ke dnu. Ta však útočila ze všech směrů, i z těch, na které se nikdo neptal. Vedle Bruselu tak byl v hledáčku nespokojených občanů i Londýn, který se těmito problémy odmítal zabývat. Nebylo divu, londýnská City uzavřená do světa finančních spekulací na nich naopak bohatla.

Míra sociální nerovnosti, s jakou se Londýn odtrhl od zbytku Spojeného království, je srovnatelná snad jen s Prahou, která má také násobně vyšší příjmy na obyvatele než od ostatní kraje ČR. Bohatýrský výnos londýnské City se často opíral o podvody, jako bylo přehlížení požadavků bankovní regulace, které vedlo k finanční krizi 2008, nebo kriminální manipulace s měnovými kurzy či evropskými úrokovými sazbami Libor. Do hry tak vstoupilo i morální téma.

Takže nepřítelem byla centralistická politika vlády a nenasystná City, a jestliže se zrovna ti stavěli za pokračování členství v Evropské unii, tím hůře i pro Brusel. Referendum jako příležitost k protestu šlo napříč stranami. Jejich vedení byla proevropská, ale podstatná část členstva byla proti. Labouristé se proto rozhodli pro neutrální přístup, aby nezaplašili část vlastních voličů, a taky aby potrápili vládu. I ti si to spočítali špatně, když jejich chybějící hlasy pro setrvání rozhodly.

Zdánlivě okrajové demokratické cvičení, které mělo ukáznit členstvo Konzervativní stany, se tak změnilo v hazard s budoucností Británie a ve vyhlídku, že Spojené království nejen skončí v izolaci, ale navíc jako Rozpojené. Akutní začala být hrozba odchodu Skotska a Severního Irska. David Cameron rychle odstoupil, ale katastrofální pověsti už neunikl.