Nemluvila do větru. Samotná smlouva a připojená politická deklarace o příštích vztazích naznačují, jak by ten rozvod měl dopadnout, ale jak dopadne doopravdy, to nevíme, protože britský parlament může smlouvu potopit. Vrcholná schůzka E-27 byla vedena v duchu definitivnosti, měla utvrdit dojem, že nic jiného už se vyjednávat nebude. Ber, nebo nech být. Buď bude měkký rozchod s dohodou, nebo tvrdý odchod bez dohody, onen pád z útesu, který je noční můrou kapitánů britské ekonomiky.

Tomu, že žádná jiná možnost neexistuje, však v Londýně nikdo moc nevěří. Spíš narůstá pocit, že horší to už být nemůže. Praktické fungování je téměř nepředstavitelné. Neřešitelný problém otevřené irské hranice mezi územími s odlišným režimem zatím pokryla pojistka, že celá Británie zůstane v celní unii s EU, a pro Severní Irsko to bude platit o něco víc. Pak ale Británie nesmí vyjednávat další obchodní smlouvy s jinými partnery s lepšími podmínkami než jaké budou nastaveny s EU. Evropská pravidla se přitom budou během času měnit, a Británie to musí pasivně přijmout. Musí se taky podřizovat rozhodnutím Evropského soudního dvora.

Tohle všechno přitom nastane až za tři roky, kdy skončí přechodné období s parametry pokračujícího členství v EU, jen bez možnosti ovlivňovat směřování evropské integrace. Je opravdu záhada, proč to tedy Britové dělají.

Asi 90 poslanců konzervativní strany už vyjádřilo výhrady k navrhované smlouvě, podobně 10 koaličních poslanců z irské DUP a velká část labouristických poslanců. Probírají se témata druhého referenda a předčasných voleb, pro případ, že by rozvodový dokument v parlamentu neprošel a koalice se rozpadla. Nedávno však byl přijat zákon, který možnosti předčasných voleb blokuje (zákon o pevném volebním období). Proto se debatuje o takové možnosti, že by sama královna ceduličku psala a pověřila Jeremyho Corbyna sestavením menšinové vlády. Tato vláda by pak několik týdnů hledala většinovou podporu. Teprve kdyby neuspěla, šlo by se k volbám. Ale hlavní smysl celé vládní změny by spočíval v pokusu o vyjednání nových podmínek nebo možná i zrušení Brexitu.

Jeden efekt rozchodu je však patrný už teď, ale na druhé jednací straně. Británii se nepodařilo rozdrobit jednotu EU, protože všichni chápali riziko lavinovitého rozpadu, který by následoval. Přitom přibývá starostí, které se dají zvládat jen společně. Spojené státy se mění z partnera v soupeře, a tak to bude pokračovat přinejmenším nejbližších šest let. Jsou tu převratné změny v energetice a dopravě, které ještě zrychlí, jak se zachraňuje klima s teplotním růstem jen o 1,5 stupně Celsia. Je tu nebezpečí finančních otřesů, protože další velká členská země, Itálie, má zásadně odlišné představy o přijatelnosti schodků národních rozpočtů.

Tohle všechno posiluje snahy o federalizaci Unie. Většina návrhů pochází z francouzsko-německé dílny. Nejdál jde zatím návrh vzniku zvláštního rozpočtu eurozóny, největší priority francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Němci souhlasí s rozpočtem jako principem, ale o rozsah společného financování ještě může být spor. Každopádně návrh už byl předložen radě ministrů financí a má prý docela podporu.

Podle poslední verze návrhu z 16. listopadu by šlo formálně o kapitolu rozpočtu celé EU, ale přispívali a čerpali by jen členové eurozóny. Jedná se o fond na společné investice, které by přicházely podle keynesiánských představ hlavně v době hospodářského útlumu. Rozpočet by vznikl na základě mezivládních dohod, jak to prý umožňuje Lisabonská smlouva v případě potřeby ochrany konkurenceschopnosti, inovací, konvergence a stability formou investic jako „specifických akcí mimo strukturální fondy“. Formou mezivládních dohod ostatně vznikaly i první evropské stabilizační fondy v době nástupu finanční krize. Byl to způsob, jak obejít zakládací smlouvy EU, které to zakazovaly.

Formou mezivládních dohod by se dále stanovil způsob výpočtu jednotlivých národních příspěvků a jejich zastropování. Podobně by se dospělo i k prioritám společného financování. Měly by převládat krátkodobější zásahy a podpora rozjezdu reforem. Ale než by k tomu došlo, s existencí rozpočtu eurozóny by musela souhlasit vrcholná schůzka celé EU. Členové dohody by pak mohli požádat o krátkodobou výpomoc, ale napřed by se ověřovalo, zda splňují makroekonomické požadavky Paktu stability a růstu, který platí pro celou EU.

Stůl se společnou měnou a bankovní unií by tak konečně dostal třetí nohu a trochu té stability. Jestli tomu Brexit jenom nepřekážel, nebo naopak dokonce pomohl, to nám časem někdo řekne. Rozhodně bychom však měli brát tento integrační vývoj u našich sousedů vážně.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele