Velká práce, to je roční porce 9,5 miliardy českých pracovních hodin od 5,3 milionu osob, za které bylo poskytnuto 2,1 bilionu korun. Na pětník přesně to není, ale je to jeden z mála údajů, který nám ukazuje naše skutečné postavení v Evropě. Uvedená velká čísla najdete v Konvergenčním programu ČR pro období let 2018-2021, který byl na konci dubna zpracován ministerstvem financí.
Jedná se o práci odvedenou a zaplacenou roku 2017, a od toho se pak odvíjejí – podobně, jako u dalších ukazatelů - výhledy procentního růstu v nejbližších letech. Z příslušné tabulky přitom vyčteme, že i při velmi vysokém loňském růstu reálného HDP o 4,4 % rostly náhrady zaměstnancům dvakrát rychleji (o 8,4 %), a letos tomu má být také tak.
Nadšení možná trochu zmírní nepatrná inflace, která teď činí v celém národním hospodářství včetně velkých staveb a zahraničního obchodu (deflátor HDP) méně než 1,5 procenta, ale nebuďme troškaři. Z jiného pohledu je to dokonce ještě lepší. Náhrady zaměstnancům rostou třikrát rychleji než hodinová produktivita práce. V příštích letech se tempo mzdového růstu trochu zvolní, ale stále bude dvakrát rychlejší než produktivita.
Uvedené výhledy by neměly být pouhým štábním cvičením. Při vstupu do EU roku 2004 jsme se zavázali, že přijmeme společnou měnu. Vláda správně chápe, že s holým zadkem do eura nemůžeme, proto se odhodlala ke změně trendu. Nástrojem je zvedání mezd ve veřejné sféře, na kterou musí privátní sféra reagovat. Souběžně s tím vláda nadzvedává celý systém postrkováním nejnižší příčky, minimálních mezd. V příjmové oblasti jsou to pak tyto politiky provázeny zvyšováním starobních důchodů a různých dávek.
Není tedy pravda, že vláda nic nemůže. Může, a její nástroje jsou docela silné. Mzdy rostou, ekonomika roste, funguje to. Když se škrtilo, ekonomika klesala, nefungovalo to. Tolik na adresu škrtilů, kteří teď radí, co by se mělo udělat lépe.
Až se k euru doopravdy odhodláme, nepůjde o nějaký prostý výpočet. Bude to politické rozhodnutí, napřed naše, potom evropských partnerů. Konvergenčním programem jen pravidelně informujeme Evropskou komisi a Evropskou centrální banku o našich makroekonomických přípravách na tento krok. Přípravy tedy jsou, ale když je cíl v nedohlednu, nestačilo by nakecat EU cokoliv? Tomu nevěřím. Kdybychom si v těchto programech lhali do kapsy, až na to dojde, nepodaří se nám do rozjetého vlaku naskočit a spadneme pod kola. Jako Řecko.
Euro má své výhody i nevýhody. Na výhody se zeptejte českých podniků, které v něm účtují většinu produkce, protože je provázána se zahraničními partnery. Nevýhodu vidí určitý okruh podnikatelů, kteří si zvykli na pohodlný život v symbióze s místní politikou a mocí. Povzbuzují konkurenci, aby se vycukala na volném trhu, a pak ji převálcují velkými penězi, které si přicucnou z veřejných zdrojů. Z těch otevřených, i z těch skrytých, zkrátka svojí výlučnou možností brát stát a další slabší partnery na hůl.
Předraží, nezaplatí, ukradnou, jak to zrovna přijde, a k tomu potřebují, aby dohled nad takovým hospodařením uměl tu a tam zavřít oko. Prahu mají zmáklou, ale s Bruselem a Frankfurtem (sídlo ECB) to může být těžší a mohli by tam na některé aktivity dohlížet doopravdy. Obavu mají také z konverze koruny za eura. Až dají prachy na stůl, úřady budou vidět i ty nakradené, a taky podíl zdaněné a nezdaněné hromádky.
Ale jsou i seriózní ekonomové, kteří euro odmítají. Vidí v něm nástroj obrovské moci, která vyostří naši koloniální podřízenost. Příklad Řecka nespočívá jen v tom, že si lhalo do kapsy, ale také že bylo vlákáno do nesmyslných zbrojních a investičních výdajů, aby nabídlo odbytiště pro německou a francouzskou nadvýrobu. Peníze z německých a francouzských bank, jejichž zdrojem byl nezvladatelný přebytek úspor, valily do Řecka za vysokými výnosy.
Do poslední chvíle, ještě v prvním roce velké finanční krize, Mezinárodní měnový fond, Evropská banka či někdo jiný Řecku nic nevyčítal. Nebylo od věci udržovat u moci řecké zkorumpované vlády, které tomu drancování vycházely vstříc. Ztráty z nezodpovědných investic pak nenesly německé a francouzské banky, ale jejich řečtí příjemci a evropští daňoví poplatníci. Je to tedy trochu složitější než použitá měna. Ostatně, česká ekonomika odvádí do zahraničí podobný desátek jako ta řecká, a euro nemá. Je to tedy komplexnější problém evropské moci a domácí zranitelnosti.
Evropskou moc můžeme trochu ovlivnit volbami. Při oficiálním rozhodování mají hlavní slovo představitelé vlád v Evropské radě, v našich rukou tedy je, co řekne ta česká. Jaké bude vytvářet koalice. Vedle toho tu je i přímá evropská reprezentace. Evropský parlament bojuje o větší slovo, proto hodně záleží, zda tam pošleme jen zkorumpované tlučhuby, kterých se chce v Praze někdo zbavit, nebo zvolíme osobnosti schopné čurat proti větru.
Žádné české či evropské volby však nedopadnou dobře, pokud v tom budeme vidět jen výběr osob, kterým své starosti hodíme na hlavu. Z demokracie moc nezbyde, když jen čas od času zapátráme v novinách, zda politici moc nekradou. Když se voličů stanou izolovaní klienti politiků, sami nic nezmůžou. To je slabina liberální demokracie, vysvětloval (do svých posledních dnů v loňském roce) významný americký politolog Benjamin Barber.
V Barberově pojetí je liberální demokracie příliš „tenká“, a musí být proto doplněna další vrstvou demokratického rozhodování, „silnou“ demokracií, ve které se konflikty řeší napřímo a transformují se v dohodu o společných cílech. Barber o tom píše v základní práci Strong Democracy. Čtu teď její rozšířené vydání z University of California Press se spoustou předmluv. Těmi bylo vybaveno ku oslavě dvacátého výročí prvního uvedení z roku 1984. Ale než se to dostalo ke mně z databáze scriptd.com, je to už hodně přes třicet let, a pořád je to živé. Benjamin R. Barber je holt klasik ( Strong Democracy – Participatory Politics for a New Age).
Před pár lety Barber vystoupil na politologické konferenci v Olomouci (mají tam osvíceného rektora) s přednáškou na téma Kdyby světu vládla města. Dle mých útržkovitých poznámek, takto pravil:
„Změňme subjekt – ze státu na města, z premiéra na primátora a starostu, a zaměřme se na lidskou solidaritu, humanitu. Kouzlo města - umožňuje společnost i pospolitost. Je tam mnoho nových příležitostí pro ty, kdo se chtějí vymknout z tradičních sevření a venkovské bídy, ale přitom se nemusí vzdát sousedství, solidarity a bratrství.
Není to jen významná úroveň vládnutí, jak poznamenala Evropská komise, je to základní úroveň vládnutí. Když se loni vyhrotil rozpočtový spor v americkém Kongresu a americká vláda musela na několik dní zavřít své úřady, nikdo si toho ani nevšiml. Avšak města nemohou zavřít krám, nestalo se to ani ve středověku, v čase obležení nebo moru,“ vypočítával přednosti samosprávy na nižší úrovni.
http://vasevec.parlamentnilisty.cz/komentare/zbynek-fiala-o-demokracii-zdola
Barber měl na mysli něco jako renesanční městské státy, metropole s širokým zázemím. Z ekonomického hlediska takhle u nás uvažoval František Čuba, který chtěl koordinovat regionální rozvoj prostřednictvím velkých družstevních koncernů s prostorem pro individuální aktivitu i společné investice a služby. Ale i v Čubových Slušovicích vycházela iniciativa zdola, z informovaných návrhů. Na společné poradě se probíraly novinky ze světa, třeba ze studia patentových spisů, a kdo je dokázal transformovat do přijatelného informovaného návrhu, dostal úkol, za kterým šly peníze.
http://vasevec.parlamentnilisty.cz/vip-blogy/frantisek-cuba-nove-zemedelstvi-i
Silná demokracie musí být doplňkem „tenké“ liberální demokracie, pokud nemáme skončit v oligarchizaci politiky. Z toho je zřejmé, že o naší budoucnosti se nerozhoduje v Bruselu, ale mnohem blíž. Také měna není určující sama o sobě, pokud je součástí širšího ekosystému, ve kterém jsou i doplňkové místní či regionální měny. Je to živý koncept, jak vidíme v regionech ve Švýcarsku nebo Bavorsku, kde snižuje závislost na vzdáleném národním nebo nadnárodním centru. Silné regionální hospodářství s vysokým podílem místní spotřeby zase omezuje závislost na globálních výkyvech, je odolné vůči vnějším šokům, má velkou resilienci.
S eurem nesmíme být zranitelní jako nahý v trní. Konvergenční zpráva ministerstva financí si pochopitelně všímá jen makroekonomických ukazatelů. Z těch je zřejmé, že na euro máme. Politická debata však musí zahrnout i širší okolnosti takového kroku, a to vyžaduje informované a angažované mluvčí.
Potřebujeme mluvčí, kteří se vyškolili při řešení konfliktů na úrovni „silné“ přímé demokracie. Nejde jen o občasná referenda, taková participační debata musí být nepřetržitá. To nás vyškolí ve vyjednávání, abychom neviděli jen politické soupeře, ale dokázali se vcítit i do pocitů druhé strany (empatie) a mohli tak dospět k dohodě na něčem, v čem přece budeme žít společně.
Z prostředí „silné“ demokracie vyrostou reprezentanti, které můžeme poslat bez obav do Bruselu, aby nás vyprostili z koloniálního područí. A k tomu jim dopomáhej Evropská rada, Evropský parlament a euro za vytváření mezinárodních koalic stejně smýšlejících. Amen.
Zbyněk Fiala
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
