Při jedné veřejné ekonomické diskusi na začátku roku 2010 nad rýsujícím se astronomickým schodkem veřejných rozpočtů, který byl fakticky promrhán, místo aby byl využit na protikrizová opatření, zazněly dvě typické špatné predikce. První – úrokové náklady státních dluhopisů porostou, a druhá - bude vůbec obtížné tyto dluhopisy prodat, protože bude velká konkurence (všechny státy budou potřebovat hodně peněz).

Když se dnes ohlédneme, vidíme, že to dopadlo přesně opačně. Úrokové náklady rostou jen těm nejzadluženějším – a to ještě jen na jižním křídle EU, zatímco třeba Británie nemá problém. Záchranné operace eurozóny si nedělají s vývojem na severu starosti, přestože třeba Belgie dlouho figurovala mezi těmi, kdo přicházejí na řadu.

Také s poptávkou po státních dluhopisech to není stejné. Některé koupí jen Evropská centrální banka a předstírá, že je neháže rovnou do stoupy, a po některých, jako jsou německé, francouzské, belgické (ale i české), je poptávka dobrá. Nemluvě o amerických T-bills, kde investoři ignorují pokusy ratingových agentur zasáhnout do předvolebního boje snížením hodnocení státního dluhu USA. Ekonomika USA ostatně rostla rychleji než dluh, takže souhrn federálního, státního a spotřebitelského zadlužení klesl ze 3,59 násobku HDP z roku 2008 na 3,29 - nejnižší úroveň od roku 2006 (což zase ignorují ratingové agentury).

Faktem tedy je, že i seriózní ekonomové se mýlili v klíčové věci ocenění a prodejnosti českého státního dluhu. Vzniká zákonitá otázka, proč?

Odpověď na tuto otázku najdete v té debatě také - protože považovali ČR za jednu z mnoha zaměnitelných zemí, za zemi srovnatelnou s kteroukoliv jinou zemí v EU. Jenže právě v té věci, o kterou zrovna šlo – ve věci zadlužení - byla tou dobou ČR nápadnou výjimkou. Byli jsme nejméně zadluženou zemí v EU v poměru k HDP (když odečteme Lucembursko, které neví, co s penězi, a pobaltské a balkánské země, kterým nikdo nepůjčí).

Z§stali jsme mezi nejlepšími dokonce i po prvních letech neoliberálních experimentů, které okamžitě srazily hospodářský růst a zvýšily rozpočtové schodky. Avšak ani při nejlepším úsilí Topolánkovy a Nečasovy vlády se Česká republika nedokázala zadlužovat takovým tempem, aby si toho všiml někdo jiný než domácí opozice. Lidem může vadit, že nás vláda připravuje nesmyslnou a často i kriminální politikou o zásadní ekonomickou výhodu, ale trhy si toho všimnou teprve ve chvíli, až se přesuneme do pole těch znevýhodněných. Dokud figurujeme ve skupině těch nejméně zadlužených, detaily nejsou důležité.

Jak se dostala do hlav ekonomů představa, že zemi hrozí „řecká cesta“? Byla důsledkem propagandistické ovládnutí veřejného prostoru. To je jediná věc, kterou česká pravice vedle rozkrádání umí. Nemá ty možnosti, které měl kdysi Vasil Bilak, ale je efektivnější než Vasil Bilak, to se jí musí nechat. Nedivím se bankéřům, že tomu podlehli také, protože obchody s penězi jsou obchody s vírou a bankéři jsou závislí na tom, čemu lidé věří. Peníze nejsou nic jiného než symboly příštích plnění. Z účtu na účet se přesouvají symboly, jejichž hodnota je závislá na víře v určitý průběh budoucnosti. Až mu lidé věřit přestanou, toky symbolů ustanou (papírky chleba nenahradí) a ocitneme se v úplně jiném světě.

Poprvé jsem na souvislost financí a víry narazil v tlusté knize, kterou jsem si pořídil v New Yorku na začátku devadesátých let, když jsem začínal budovat finanční rubriku Práva. Autor Robert E. Protell v ní počítá mezi „základy úspěšného obchodování“ na finančním a kapitálovém trhu také znalost psychologie trhu - a nejen to, i znalost astrologie. Rozhodně nedoporučuje, aby tomu obchodník věřil, ale obchodník to musí znát, aby se mohl řídit tím, čemu věří jiní.

Českou astrologií byla argumentace pravice, která varovala před „řeckou cestou“ a použila to (spolu s Kubiceho zprávou) jako hlavní páku, jak se dostat k moci a rabování veřejných peněz. Její propaganda byla tak úspěšná, že s tím začali pracovat i seriózní ekonomové. Bubák rostoucích úrokových sazeb (opak byl pravdou) potlačil obranyschopnost veřejnosti před vládním rozkrádáním a likvidací sociálního státu. Dnes, kdy výsledek těch úspor známe, musíme připomenout i fakt, že jsme se mezitím začali odlišovat i v něčem jiném než je nízká míra zadluženosti – a sice snižováním schopnosti splácet.

Státní rozpočet, jak hrdě ohlásil premiér Petr Nečas, se vrátil k nižším příjmům a výdajům z období před čtyřmi lety - ale schodek zůstal stomiliardový jako dřív. Rezervy žádné. Ekonomika bez pohybu. HDP bylo roku 2008 větší než dnes. Co s výpadkem nefungující DPH, jejíž výběr klesá bez ohledu na daňové sazby? Co budeme dělat se splácením prošustrovaných evropských fondů, které chce Brusel zpátky? Co s náklady oprav nových vlnitých dálnic, na kterých se nedá jezdit? Co s narůstající dírou v systémech pojištění? Vláda nemá jinou odpověď, než žvásty o rozpočtové odpovědnosti a přehazování viny z jednoho na druhého.

Hodit těmhle astrologům hlas dnes může jen masochista, který rád trpí, nebo někdo, kdo má reálnou naději, že i jeho neviditelná ruka se procpe k těm, které šátrají v našich kapsách.

Zkušenost, která nás stála stovky miliard korun, zní: Když mluví někdo z vládní koalice o rozpočtové odpovědnosti, nemyslí tím nic. Ne, že by taková věc neexistovala, ale debaty na toto téma je prostě třeba vést s někým jiným. A nejde jen o řeči, musíme se hlavně jinak chovat. Pokud se bojíme dluhů, musíme znovu začít vydělávat. Neproduktivní „spoření“ (s rostoucími příležitostmi pro odklánění peněz) také vede k žebrotě.

Publikováno se souhlasem vydavatele.