Podle čerstvých údajů Eurostatu v posledním čtvrtletí klesla ekonomika ČR o 0,3 procenta, a protože HDP klesalo už ve třetím čtvrtletí o 0,2 procenta, pokles dvou čtvrtletí po sobě znamená, že jsme v technické recesi. „Ze zemí, za které už jsou údaje k dispozici, žádná jiná v takto definované recesi není“, informuje Patria.

V posledním čtvrtletí loňského roku vykázaly záporný růst také Itálie (-0,1 procenta), Německo (-0,2 procenta), Švédsko (-0,6 procenta) či Rakousko (-0,7 procenta). Na poklesu tedy není nic divného, když uvážíme zpřetrhání globálních dodavatelských vazeb, energetickou krizi a rozpad východních trhů v důsledku války na Ukrajině a evropských a amerických sankcí proti Rusku a Číně. Česko však začalo klesat o čtvrtletí dřív. Varovný je zejména propad automobilového průmyslu, který bude nepochybně pokračovat. Kolínská Toyota už pár dní stojí a nepojede většinu února a mladoboleslavská Škoda taky hlásí odstávky, protože jí chybí čipy.

Pokud jde o ten státní dluh ČR, blíží se hodnotě 3 bilionů korun, zatímco HDP máme lehce nad 6 biliony korun. Není to katastrofa, většina evropských zemí má podíl dluhu na HDP mnohem vyšší, ale když propojíme uvedenou zprávu Eurostatu o výjimečném růstu českého zadlužení v EU ve třetím čtvrtletí se zprávou, že ČR jako první země EU se propadla do recese, není to dvakrát uklidňující kombinace.

Připomeňme si také vývoj inflace. Její průměrná hodnota za rok 2022 byla Eurostatu vykázána na úrovni 14,8 procenta, čili extrémně vysoká, přestože máme zároveň extrémně vysokou základní úrokovou míru ve výši 7 procent. Znovu a znovu si tak potvrzujeme, že české vysoké úroky evidentně nebojují proti inflaci, jak byly ČNB ještě za Rusnoka zamýšleny, ale poskytují další podnět ke zvyšování cen.

Zajímavý je pohled na Slovensko, které je Česku hospodářsky nejbližší. Jsme společně regionem s nejvyšší koncentrací automobilového průmyslu na světě a máme srovnatelně schopné vlády. Podstatný rozdíl však spočívá v tom, že oni jsou v eurozóně, kde základní úroková míra rostla teprve od léta a zatím je jen na přijatelných 2,5 procenta. Přesto tam mají inflaci o něco nižší, na 12,1 procenta (byť pořád vysokou). Do detailů nevidím, ale v každém případě mírně nižší inflace se tam odehrává v prostředí podstatně nižších úroků. Celá eurozóna (i s tím slovenským příspěvkem) má průměrnou inflaci na 8,4 procenta, čili skoro poloviční ve srovnání s námi. Sousední Německo i Rakousko se drží podobných hodnot (8,7 a 8,6).

ČNB tedy pěkně přitopila pod kotlem, a teď už to naštěstí ví a hledá jak z toho ven. Avšak za mizerný výkon české ekonomiky nemůže sama, a tady sklízíme důsledky toho, že naše vláda řeší všechno jiné, jen ne situaci doma. Obzvlášť drsný je vývoj cen českých potravin, který můžeme porovnat s unijní konkurencí na speciálním nástroji Eurostatu na adrese ZDE.

Eurostat tu používá cenový index se základem 100 v roce 2015. Letos na konci roku bylo EU u průměrných cen potravin na hodnotě 134,6, to znamená, že oproti roku 2015 vzrostly celkem o 34,6 procent, čili asi o třetinu. České ceny rostly mnohem rychleji, do prosince 2022 vzrostly skoro polovinu (48,4 procenta). Ještě v prosinci roku 2021, před nástupem Fialovy vlády, jsme měli index průměrných cen potravin 116,7, prakticky na stejné úrovni jako 113,9 v EU. Skok cen potravin o 31,7 procentního bodu za jediný rok, to už je opravdová pecka. Inu, kdo umí, umí.

Či spíše neumí. Ukazuje to vývoj cen vepřového masa.

Ceny vepřového masa

(po měsících, období 1/20 až 12/22, zdroj Eurostat, zelená je ČR, modrá průměr EU)

Pohled na tento divoký cenový vývoj je nádhernou ilustrací prasečího cyklu, tedy důsledku neexistence zemědělské politiky v ČR, kdy jsou výrobci ponecháni sami sobě a bezohlednému tlaku obchodu. Pokles cen vede k omezování produkce, nevyplatí se to, ohrožuje to podnik. Vznikne z toho citelný nedostatek masa a ceny vyletí vzhůru. Na to pak znovu zareagují chovatelé, aspoň ti, které to nepoložilo. Jenže obnova chovů chvíli trvá.

O zdroj drahoty bývají v Česku spory, a tak se zaměřím pro změnu na mléko. Obsahuje ceny posbírané Výzkumným ústavem živočišné výroby od výrobců (CZV), zpracovatelů (CPV) a prodejců (SC). Je tam tedy jasně vidět odstup výrobní a spotřebitelské ceny v obchodních řetězcích. U mléka vidíte, že v obchodě je skoro jednou dražší, než kolik dostane chovatel. Mlékárny si vezmou 20 procent a obchod 30 procent. Vidíme také, že spotřebitelská cena se na jaře zvyšovala rychleji než ceny výrobce a zpracovatele.

Není tedy náhoda, že zrovna Česko muselo spadnout do recese jako první. A nevypadá to ani na příliš nadějné předpovědi. Ekonomika je vždycky tím hlavním zrcadlem schopností vlády, protože když to klape, lidi jsou spokojení a není co řešit. Škoda, že se nevedou také nějaké srozumitelné indexy pro oblast bezpečnosti, kde je patrná jasná snaha nás zatáhnout do přímé účasti na válce v cizím zájmu. Občas se vládní výkon shrnuje do obdoby jakéhosi školního vysvědčení. Takže rok po nástupu je to jasný propadák.

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele