Británie má v jistém smyslu štěstí, že zprávy o novičoku, ve kterých to skřípe, zastínily informaci o přijetí společné linie členských zemí Evropské unie ke zbytku vyjednávání o Brexitu. Je to zdrcují sdělení pro vládu Theresy Mayové, že selhaly všechny její pokusy o vyzobávání rozinek ze soužití s opouštěným společenstvím. EU přistupuje ke své strohé nabídce formou „ber, nebo nech být“ a „dokud není dohodnuto všechno, není dohodnuto nic“.

V detailu pak Evropská rada sděluje Británii, že nečlenové EU se nejen nepodílejí na vzniku jejích politik, ale nemají přístup ani k jejím programům a agenturám, tedy ani k zakázkám při budování systému Galileo. A dokonce ani k jeho zvláštním šifrovaným službám, které mají zajistit nezávislost členských vlád na americkém systému GPS. Solidarita EU s Británií proti Rusku je tak něco, co nenaznačuje charakter příštích vztahů Spojeného království (pokud toto království vůbec zůstane spojené) s evropskými partnery.

S tím bude mít premiérka Mayová problém. Britský parlament si vymohl, že chce mít poslední slovo. Vláda tedy musí v parlamentu o Brexitu soustavně jednat, protože případný konflikt může vést k jejímu pádu. Předčasné volby mohou přijít kdykoliv. Z tohoto hlediska je lepší, když se mezi voliči mluví o něčem jiném, než o propastných rozdílech mezi představami a výsledky.

Diplomatický jazyk je vlídnost sama, takže v dokumentech z poslední Evropské rady nikde není napsáno, že Británie utře a musí upustit od představy výjimečnosti, před kterou se každý skloní. Evropská rada naopak Británii starostlivě sděluje, že by ráda udržovala co nejtěsnější partnerství se Spojeným královstvím, aby pokrylo obchodní a hospodářskou spolupráci stejně jako boj proti terorismu a mezinárodnímu zločinu nebo oblast bezpečnosti, obrany a zahraniční politiky. Avšak…

„Evropská rada však musí vzít na vědomí i opakované vyjednávací pozice Spojeného království, které hloubku příštího partnerství omezují. Být mimo celní unii a jednotný trh nevyhnutelně znamená obtíže v obchodu. Rozdíly v clech a vnitřních předpisech, stejně jako to, že už tu nebudou společné instituce a sdílený právní systém, si vyžádají ověřování a kontrolu (…).“

Evropská rada tak připomíná, že po Brexitu někde musí vést tvrdá hranice mezi EU a Británií. A to je Achillova pata celého Brexitu, protože je to spojené s rizikem, že pokud bude tato hranice vedena mezi Severním Irskem (až bude nečlenem EU) a Irskou republikou (členem EU), bude zle. Bude-li zrušen současný volný režim na prakticky neexistujících hraničních přechodech podle „dohody z Velkého pátku“, může to přinést i obnovu nepřátelství, které této dohodě předcházelo.

Když se volný režim podle „dohody z Velkého pátku“ zachová, musí vzniknout hranice mezi Severním Irskem a zbytkem Britských ostrovů, což by království fakticky rozpojilo. To podle Mayové „žádný britský premiér nemůže přijmout“. Hrozí tak velice tvrdý střet, kdy na jedné straně nechce ustoupit premiérka a na druhé straně obyvatelstvo ostrova, jehož jedna malá politická strana DUP vládě zachraňuje křehkou většinu. Nedivme se, budou-li teď všechny reakce britské vlády křečovité a přehnané.

Vynořuje se tu velké téma důvěry, něco, co bylo dosud dost podceňované. Kdyby EU ustupovala britským návrhům vedeným ve stylu chytré horákyně, „ani oblečená, ani nahá“, narušila by důvěru v budoucnost společného projektu. Dala by prostor představám, že na úprku se dá jen vydělat. Samozřejmě, že EU musí zároveň dokázat, že si je vědoma svých slabin a hodlá s tím něco udělat. A ta selhání nejsou jen ve fungování společné měny, ale také ve sbližování úrovně členských zemí, v konvergenci. Ta je u některých skupin členů veškerá žádná.

Tématu důvěry a konvergence se nyní věnovala nesmírně zajímavá výroční zpráva evropské skupiny ekonomických poradců EEAG, tedy sedmi šéfů významných evropských ústavů ekonomického výzkumu, servisovaná mnichovským ifo. Tým vědců každoročně vede někdo jiný, letos to byl profesor Giussepe Bertoli z Univerzity v Turíně. Ale Praha dostala příležitost vyslechnout prezentaci zprávy v podání profesora Clemense Fuesta, šéfa mnichovského ifo a „nejvlivnějšího evropského ekonoma“, jak jej označil list Frankfurter Allgemeine Zeitung. Setkání hostil ekonomický institut CERGE-EI, společné pracoviště Univerzity Karlovy a Národohospodářského ústavu Akademie věd České republiky.

Zpráva je volně ke stažení ZDE.

Nejprve si všimněme některých pasáží z kapitoly o důvěře. Na straně 44 najdeme výsledky dvou výzkumů Eurobarometru, ve kterých se zjišťoval posun důvěry obyvatelstva v EU mezi lety 2011 a 2007, tedy před krizí a po krizi. Vyplývá z něj překvapivé zjištění, že pouze Britové věří EU méně než Němci. Češi věří EU mnohem víc, přestože v posledních letech jejich důvěra poklesla. Pokles důvěry v EU je však základním prvkem současné situace v unii. Největší pokles byl pochopitelně v Řecku.

„Tím se komplikuje situace pro reformy v EU,“ soudí prof. Fuest. „Je těžké někoho přesvědčit, aby předal část pravomocí Bruselu, když EU nevěří.“

Slabé je to také s identifikací občanů s EU (strana 43). Dostali otázku - s kým se ztotožňují? Kam patří? Cítí se být občanem jen svého města, širšího regionu, vlasti, nebo Evropy?

Lokální patriotismus je dramaticky nejsilnější, a nejvíc v Norsku, kde součet hlavní příslušnosti k místu a regionu činí 73 procent. K Norsku jako státu se primárně hlásí 14 procent a k Evropě pouhé 1 procento dotázaných. To i v té Británii je víc ryzích Evropanů (2 procenta).

Britové se hodně ztotožňují s vlastí (32), ale méně než Irsko (37). Patří k těm, kdo se nejméně ztotožňuje pouze se svým městem nebo obcí (40). Němci mají na tomto nejnižším horizontu úplně nejméně z celého výběru (39), ale za to cítí silnou regionální sounáležitost (33). Za ryzí Evropany se považuje jen 6 procent Němců, ale to je vlastně hodně, protože i v té nejevropštější Francii či Belgii je to jen 7 procent.

Jak národy věří aspoň sobě? Vlastní populaci věří nejméně Italové a Poláci, nejvýš ze dvou třetin, což může být odvrácenou stránkou jejich obchodního ducha. Největší atmosféra důvěry je v Rakousku, ale tyto údaje jsou starší, jsou převzaty z publikace z roku 2010. Češi byli mezi Řeky, Francouzi a Němci někde nad 80 procenty. Jak je vidět, vztahy mezi lidmi chodí po jiných stezkách než statistiky a velké zprávy.

A teď záludná otázka – nakolik věří víc Češi Čechům a Němci Němcům než těm druhým? Tady představují jeden extrém Kypřani a Slováci. Důvěra Kypřanů k cizincům nedosahuje ani polovinu důvěry k vlastním obyvatelům a Slováci jsou se svou opatrností právě na té polovině. Česko je přesně na opačném konci, u nás mají ti druzí 80 procent důvěry, kterou máme ke svým spoluobčanům. Blízko, jen o dva schůdky výše, jsou i Němci.

V EU však převažuje nedůvěra a zpráva věnuje celou jednu kapitolu jejím zdrojům. Vidí je především v rozporu mezi velkými sliby a realitou. Ačkoliv EU slibovala postupné vyrovnávání úrovní členských zemí, bylo jen velmi malé (mezi novými členy a průměrem) nebo vůbec žádné (mezi Severem a Jihem). „U 15 starších členů EU nebyla od roku 1995 žádná konverze,“ konstatuje prof. Fuest. „V jižní Evropě konverze úplně selhala.“

Drtivá většina konvergence, podle profesora „95 procent“, se však odehrává na úrovni národních států. Ony rozhodují, zda nějaké sbližování bude. Myšlenka už dále rozváděna nebyla, ale sám bych doplnil, že je to do značné míry závislé i na zdravém podílu globálního a lokálního. Globalizace si vynucuje závody ke dnu, nejnižší mzdy, nejbezohlednější sociální zákonodárství, drancování zdrojů a snahu nevidět škody na prostředí. Evropské fondy to nenapraví, spíš je někdo ukradne. Zdravě může růst jen ekonomika, ve které je větší účast místní veřejnosti a větší podíl ekonomické demokracie.

Určitou nápovědu k příčinám rozšiřujících se nůžek nerovnosti najdeme i v úvodní makroekonomické části zprávy. Vidíme narůstání rozdílů v hospodářském výkonu jednotlivých zemí právě v období, kdy se naopak zmenšují a sbližují schodky rozpočtu. Takže ochránci rozpočtu mají radost, ale obyvatelstvo trpí a hledá, jak z toho ven.

Zpráva zvažuje, jak přistoupit k této pestrosti úrovní a zájmů při zvažování budoucnosti EU. Je vhodné vícerychlostní uspořádání? Máme přejít do jakési klubové struktury, kde se každý hlásí jen tam, kde ho to zajímá? Něco z toho už tu je. Česko je v Schengenu, ale nemá euro, Slovensko má obojí, Bulharsko nemá nic.

„Každý není ve všem. To je realita,“ říká prof. Fuest. EU by s tím měla více počítat i do budoucnosti a nabídnout flexibilitu. Například některé země chtějí zavést daň z finančních transakcí, jiné ne. Totéž lze říci o migraci, rozvojové pomoci, možná i některých stránkách vnitřního trhu. Je to něco jiného, než když řekneme, že každý se bude pohybovat stejnou rychlostí.

Jenže zpráva popisuje i slabiny takových klubů, kde přece také budou vznikat rozpory mezi jednotlivými členy. Za lepší volbu proto považuje jednotnou EU zaměřenou na širší okruh realizovatelných velkých cílů. Pak může každá země najít něco, co je pro ni výhodné, a kompenzovat si tím případné nevýhody. Přednost má tedy jednota v diverzitě. Větší roli má také sehrát vzájemné učení od druhých, spillover, přesah, „nákaza“. S tím souhlasím, jistě by pomohlo, kdyby se Česko častěji podívalo i k západním a jižním sousedům.

Po prezentaci zprávy zbyl i čas na širší debatu. Zajímavá otázka se týkala evropského rozpočtu po Brexitu.

„V koaliční dohodě německé vlády je věta: Chceme platit víc,“ informuje prof. Fuest, „ale každá vláda má povinnost zacházet hospodárně s penězi daňových poplatníků. A to je problém. Řekne se, že Británie odchází, vznikne díra zvící deseti miliard. Napřed se ale podívejme, na co se ty peníze vynakládají, a jestli je to rozumné. Odpověď je, že to rozumné není. Stačí uvést příklad z Německa, kde se vynaložilo deset milionů na renovaci plaveckého bazénu v jednom z nejbohatších měst. Proč to má platit zrovna EU? Nelze dávat peníze na projekty, ve kterých nenajdete stopu evropského rozměru.

První tedy musí být zamyšlení, jak ty peníze utrácíme. A druhá je otázka, jestli chceme něco budovat společně. Migrace, ochrana hranic, rozvojová pomoc, to jsou oblasti, ve kterých společná evropská akce vytváří hodnotu. Musíme tvořit hodnotu, musíme myslet intencích subsidiarity. Musíme dělat věci, ve kterých jsme efektivnější než na národní úrovni. Tahle debata je naprosto nezbytná.

Můžeme říci, dobře, přesměrujeme některé fondy na nové věci, a teprve když se dohodneme, že to uděláme společně, ať už v „klubu“, nebo z unijního rozpočtu, mluvme o tom, kdo to zaplatí. Až pak si sedněme ke stolu a domlouvejme se, jak zajistit peníze. Ale když dnes Německo řekne, my chceme platit víc, jiné země mohou říci, fajn, tak my tedy můžeme platit míň. Takhle to zatím vidí Nizozemsko nebo Rakousko,“ připomíná prof. Fuest.

Další z otázek byla o evropské obraně.

„Souvisí to s budoucností NATO, nakolik je spolehlivé,“ odpovídá prof. Fuest. „Současná situace v obraně mne dost zneklidňuje. Nejsem expert na obranu, ale mluví se o tom. Třeba jestli je obrana pobaltských zemí před Ruskem důvěryhodná. Nevím, co si o tom myslíte vy, ale kdyby nastala agrese proti baltským republikám, kdo bude ochoten umírat, aby to odvrátil? Nejsem si jist. Obrana je důvěryhodná, pokud dokážete agresora přesvědčit, že jste ochotni umřít za odražení agrese. Myslím, si, že Evropané se teď ocitli ve velice křehké situaci. Máte tu Američany a jejich nejasnou politiku. Je to velice křehké.“

Je tu skutečná ochota umírat za to, co mohou být pouhé politické výstřelky? To je podle mne velice přesná otázka, kterou nevyřeší zbrojní rozpočet. Možná i ta důvěra a sbližování je dostupnější a levnější metodou pro zmírňování konfliktů. Pro začátek by možná pomohlo zeptat se lidí, co tomu říkají.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele