Divné věci zněly na Pražské bezpečnostní konferenci, kterou pod názvem Vakcinační perspektivy připravil (jako obvykle) tým kolem Miloše Balabána, avšak (jak je obvyklé poslední dobou) pouze virtuálně, s dálkovým přístupem. Proto nás mohl pozdravit z obrazovky i jeden z původně ohlášených moderátorů Libor Stejskal. Pokoušel se o úsměv na lůžku Krajské nemocnice v Liberci, kde ho Covid-19 trápí už pátý den. Stačil však sdělit něco, co se přímo vztahuje k bezpečnosti, a sice, že nemocnice je přetížená a musejí tam pomáhat vojáci. Jak hrozná je tedy krize, ve které se nacházíme?

Ve srovnání s tím, co by nás mohlo potkat v některé z příštích pandemií, je to pouhá rozcvička, říká biochemik RNDr. PhDr. Zdeněk Hostomský, Ph.D., ředitel akademického ústavu, který má k tématu koronaviru velice blízko – vždyť tam pracoval tým prof. Holého na výzkumu antivirotik. Hostomský v 90. letech působil v USA ve farmaceutické společnosti Pfizer jako ředitel jejího Výzkumného centra rakoviny.

Sám Covid-19 prodělal a nic zvláštního se nedělo, přestože ve svých 68 letech patří do rizikové skupiny. Jak říká, pokud je člověk jinak zdravý, není to sice „malá chřipečka“, ale není to nic proti tomu, co by mohlo přijít v některé z příštích pandemií. Zkusme si představit, že to napadá děti jako dětská obrna nebo mladé lidi jako španělská chřipka, která kosila čerstvé navrátilce z 1. světové války.

Vývoj vakcíny proti koronaviru označil za triumf vědy. Urychlilo se to nikoliv nějakým zmírněním standardů klinických studií, ale díky spolupráci státu a privátního sektoru. Americká vláda prezidenta Trumpa dala na výzkum i vybudování výrobních kapacit obrovské prostředky – 14 miliard dolarů - vybrané šestici firem, i když neměla záruku, že to vyjde. Vybírala dobře, pět z šesti skutečně uspělo. EU dala na tento výzkum řádově méně.

Takže první vakcíny máme, přicházejí další, ale kolik jich vlastně potřebujeme? Plány Světové zdravotnické organizace proočkovat 90 procent globální populace Hostomský označuje za zbytečný gigantismus, který se může líbit farmaceutickým firmám, ale nedává smysl. Je tu podobné riziko, jaké známe u antibiotik. Když proočkujeme příliš velkou část populace, pomůžeme zároveň viru vyšlechtit ty nejodolnější mutace. Už teď to vidíme u britské mutace koronaviru, která může být reakcí na rozsáhlé nasazení roušek, takže je nakažlivější, ale nikoliv snad s těžším průběhem. To jihoafrická mutace je nakažlivější a má těžší průběh, ale ne vždy, jen ve dvou až pěti procentech případů.