Hlavní úkol pětiletky, nasírat Babiše, plní média dobře. Až na výjimky, samozřejmě. Kolektivy jsou vynalézavé, iniciativní, jako třeba Echo24, které vzniklo z uprchlíků z Babišových Lidovek. To dokázalo zjistit, že na tři ministerstva přišla tři anonymní podání s žádostí o prošetření veřejných zakázek a dotací pro holding Agrofert. Redakce zprávu řádně zařadila do témat střet zájmů, Andrej Babiš. Ve zprávě pak uvedla, že anonymní podnět napsali úředníci zmíněných ministerstev, a že narazili. Žádné z ministerstev, jak redakce zjistila, neodpovědělo na přímou otázku, zda je – či není – porušován zákon.

ZDE

Prošetřovatelé těchto oznámení na ministerstvech obrany a zemědělství však bohužel věděli méně než Echo24, tedy že anonymové jsou úředníci jejich ministerstev. Ví bůh, jak by se to dalo zjistit, ale možnost takových anonymních podání je vymezena zákonem lex Babiš. Ten byl ušit na Babiše, nikoliv Babišem, takže výhrady k nejasnostem zákona nutno adresovat jinam. Když však prošetřovatelé podle lex Babiš nemohou prošetřovat nic jiného než podání úředníků vlastního ministerstva (od těch jiných je tu přece policie), jejich vyjádření (ta má redakce Echo24 také k dispozici) vyzněla odmítavě. Jen ministerstvo práce bylo opatrnější a vyžádalo si další čas. S takovými výmluvami však těžko něco zmohou, nedostatečná vlastenecká uvědomělost ministerstev pro svržení Babiše je prokázána, úkol splněn. Střet zájmů je patrný hned z tematického zařazení zprávy.

Trochu jiný charakter má titulek na Zprávách Seznamu, že Babišovo impérium potápějí dvě německé pekárny. Tady autor seriózně probírá čerstvě zveřejněnou výroční zprávu Agrofertu, který premiér Andrej Babiš „zaparkoval“ do svěřeneckých fondů, a snaží se zjistit, proč společnost vykázala nejhorší výsledek za osm let.

ZDE

Tohle bych považoval za efektivnější formu nasírání, protože si dovedu představit, jak Babiš mlátí nádobím v kuchyni, když si představí, co by se dělo, kdyby do těch pekáren osobně vlítnul. Jenže nesmí. A těm doma smí nadávat jen když zhasne, zkontroluje všechny dveře a zavře se ve skříni.

Základní sdělení však zní, že pekárny potápějí impérium. Kdysi jsem psával takové blbé zprávy také, protože jsem si pletl náklady restrukturalizace s provozní ztrátou. Roku 2013 Agrofert koupil nedaleko našich hranic německou pekárenskou skupinu Lieken a začal investovat – za vydatného přispění německých dotací – do moderních provozů. To stojí prachy, nejen na technologie, ale taky na lidi, protože součástí nákladů je odstupné za místa vytlačená automatizací.

ZDE

Německo má teď nejnižší nezaměstnanost v historii, takže podobné operace jsou snadnější. Obchodní model projektu bude ziskový, jinak by do toho Babiš nešel. Jen to nebude hned, jak už to s investicemi bývá. To by se ale museli všichni víc snažit! Museli? A proč? Babiš je přece vyměnit nemůže… Avšak vedle toho se může trochu změnit svět, ale k tomu se ještě vrátíme.

Dobré téma představují dotace. Podmínkou německých dotací bylo, že práce nakonec bude pro všechny. Z toho vznikly spory, zda je nabízena práce za stejných nebo horších podmínek, a jak hodnotit hodinové dojíždění. Z vyjádření sasko-anhaltského ministra hospodářství, který nese za dotace odpovědnost, je zřejmé, že ve vládě zvažovali, zda dát peníze a smířit se s horšími místy, nebo nemít ta pracovní místa vůbec. Nakonec tedy dali přednost závodům ke dnu.

V německých poměrech se nevyznám, proto bych dal přednost obecnější úvaze. Z výrazu „Babišovo impérium“ použiju jen to impérium, protože jde o projekt moderní velkovýroby, jaký si mohou dovolit jen největší společnosti. Samozřejmě, že investice posuzují podle efektivnosti, takže výsledkem musí být větší produkce s nižšími měrnými náklady nebo jiná kvalita, za kterou lze požadovat jiné ceny (případně obojí). To je korporátní pohled. Sasko-anhlatská vláda to vidí trochu jinak. Chápe, že zastaralé provozy lidi neuživí, a od změny si slibuje pracovní místa jinde. Investicí vlády jsou dotace. Ty musí být také efektivní.

Z prohlášení ministra hospodářství však lze vyčíst, že od 11,5 miliónu eur, které dali Agrofertu na novou pekárnu ve Wittenbergu, nelze žádnou zvláštní regionální efektivitu očekávat, je to taková nákladná údržba dojížďáku, modelu s došlou morální životností. Možná, že se ty prachy měly dát do jiného modelu. Když si spočítáme náklady výroby potravin, všechny ty dotace, všechny ty dálkové převozy, všechny ty podíly prostředníků včetně obrovské obchodní marže a nákladů na třetinu produkce, která se vyhodí, pak vidíme, že centralizovaná potravinářská velkovýroba má i své výrazné slabiny.

Není vyloučené, že signály z průběhu nákladné rekonstrukce německých pekáren obsahují i zprávu, že svět, pro který jsou budovány, mizí. Lidé si uvědomují nové možnosti, a to vyhrocuje spory o podmínky zaměstnání. Určitě už se vede politický boj o to, aby dotace mířily spíše na podporu lokálních ekonomik, hospodaření na krátkou vzdálenost pro spotřebitele zblízka. Také tady jsou dotace nezbytné pro rozjezd, ale pak by se mohla spousta ušetřených nákladů z opuštěné velkovýroby projevit v lepších mzdách a zcela určitě i kvalitě výrobků a šetrnosti k životnímu prostředí. Proto taky v Německu tak rostou volební preference Zelených.

U nás zatím ne, takže všechno to vzrušení kolem ochromeného impéria je jen náhražkou industriálních učitelek sežraných žralokem u pobřeží Jadranu. To plnívávalo letní noviny za našich dědečků a babiček, v dobách, kdy si nedokázali Babiše ani představit.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele