Lidé, kteří v neděli zaplnili newyorské třídy protestním průvodem, sdíleli obavu o budoucnost života na naší planetě, jinak by nepřišli. V průběhu roku těch protestů přibývalo, z toho je zřejmé, že jentak nevyšumí. Buď jim politici vyjdou vstříc, nebo se lidé v ulicích ujmou politiky sami.

Ale ono možná na těch politicích zas tolik nezáleží. Americký prezident Donald Trump chce odstoupit od Pařížské klimatické dohody, aby ochránil uhelné doly a hlavně horníky, své voliče. Avšak americké uhelné elektrárny se přesto zavírají rekordním tempem. Nejsou vytlačovány jen levným zemním plynem. Studie analytické společnosti Energy Innovation zjišťuje, že tři čtvrtiny uhelných elektráren mají dražší elektřinu, než by byla ze slunečníků a větrníků v jejich sousedství. Porovnali náklady celoroční produkce uhelné elektrárny s náklady možné produkce slunečníků a větrníků na území v okruhu do 50 kilometrů, která by dokázala to uhlí nahradit. Proč je důležité to sousedství? Aby se nabídla nová práce těm, kdo o ni přijdou pádem starého oboru. (ZDE)

Jak to proběhne u nás? S trhem moc nepočítejte. Stručné sdělení premiéra Andreje Babiše z dějiště konference lze shrnout sloganem: Chcete míň uhlíku? Půjde to samo, řeší to jádro.

Těžko s tím můžeme být spokojeni. Už ten chybějící důraz na to, aby se napřed odstranilo plýtvání, a teprve pak se ladily zdroje. Přednost má mít zvýšení energetické účinnosti a koncentrace na úspory energie. To znamená, že by se měly stavět jen pasívní a nízkoenergetické domy. Nebo že omezíme energeticky náročné výroby, jako jsou ocelárny, pro které ani nemáme domácí rudu. Nebo přestaneme vyrábět cement a elektřinu na vývoz (například v důsledku zatížení drsnou uhlíkovou daní). Jenže naše strategické plánování bohužel počítá s tím, že české energetické a materiálové okovy jsou svaté a musíme jimi chřestit světu na odiv. Říká se tomu tradice.

Proč svět neobdivuje naši tradici, kterou jsme si vybojovali v 19. století jako kovárna Rakouska? Proč jsou všichni kolem nás tak blbí? Nejlépe to vyjádřil prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý, když projevil naději, že Němci se konečně poučí z chyb své energetické politiky. Ano, ať se podívají k nám, aby pochopili, jací jsou to pytlíci.

Máme jednu z energeticky nejnáročnějších ekonomik v Evropě a jsme dodavatelé jednoho z největších podílu skleníkových plynů na obyvatele, a tomu podřizujeme energetickou koncepci, vidinu budoucnosti, postavenou na myšlenkách z roku 2004. Ve spotřebě a účinnosti není třeba nic měnit. Jaderné řešení zahladí všechny problémy. Kolik to bude stát? Jak to může někdo vědět? A proč se vůbec ptát na peníze, je-li jádro věcí víry?

Nicméně najdou se tací, kdo si takovou kacířskou myšlenku položili. Nick Butler, který píše o energetice ve Financial Times, ji dal dokonce do titulku: Jak zaplatit nové jaderné elektrárny? Na prvním místě se ptá, jestli je vůbec možné postavit jaderný zdroj za cenu, která neohrozí konkurenceschopnost průmyslu nebo nepřinese nepřijatelné břímě pro spotřebitele. Proto je tam v současné době rozestavěná jediná elektrárna Hinckley Point C, což je zlomek původních plánů.

Elektrárna v Hinckley Point má být subvencována zaručenou cenou elektřiny, která byla roku 2013 stanovena ve výši 92,5 liber za MWh. Pro zajímavost, na britském trhu cena elektřiny se stálou dodávkou (base load) prudce klesá a v létě byla pod polovinou této částky. Dohodnutá cena z roku 2013 je tedy na dvojnásobku té dnešní. Ale pozor, zapomněli jsme dodat, že zaručená cena elektřiny z jaderného zdroje bude ještě průběžně zvyšována inflačním koeficientem, takže dnes už je na stovce liber. Pokud se stavba dokončí, cena elektřiny i s tou další každoroční indexací je provozovateli zaručena na 35 let…

To zneklidňuje i britské vládní úředníky, proto se objevily pokusy, jak tyto náklady snížit. Například, že by se stát ujal i financování stavby. Odpadly by úrokové náklady úvěrů a zaručená ceny by mohla klesnout na nějakých 80 liber (z roku 2013). Když se však pustí do stavby jaderné elektrárny státní společnost, zaplatí to občané z daní. Vlastně si tu drahou elektřinu předplácejí. A nesou veškeré riziko, pokud se stavba protáhne a prodraží.

„Takové přesunutí rizika je nespravedlivé a nepřijatelné, a jen si těžko představit, že by ministerstva a britská vláda, která pečlivě sleduje veřejné mínění o cenách energií, takový systém zavedla,“ soudí Butler.

Je si vědom toho, že prodražení a prodloužení stavby jaderné elektrárny je standardem. Například francouzská jaderná elektrárna Flamaville se začala stavět roku 2007 a měla být hotova roku 2012, připomíná Butler. Málo platno, že Francie je jaderná velmoc, stavba stále není hotová a regulátor odhaduje, že budou potřeba další tři roky. Místo pěti let patnáct, v nejlepším případě.

Řekněme, že čeští občané něco vydrží. A když se dožijí té slávy nad přestřiženou páskou, bude to s vědomím, že dalších 30 až 50 let musí platit za elektřinu několikanásobek toho, co nabízejí konkurenční zdroje. Koho to k smrti vyděsí, může hledat jiskřičku naděje v tom, že vleklá stavba vytváří zároveň dostatečný prostor k zamyšlení, jestli ji opravdu potřebujeme. A když na to jednou dojde, osvícená vláda to nechá opuštěné i s lešením na staveništi. To by byla typická situace win-win: Dodavatelé si trochu vydělali a občané hodně ušetří.

Ale cvičně se smiřme s tím, že tahle jaderná etapa proběhla až do konce, až do onoho dne, kdy elektrárna dosloužila. To už tu nejspíš nikdo nebudeme, ale nastoupí naši vnuci a jejich prvním úkolem bude zaplatit za to, jak se toho radioaktivního vraku zbavit. A kam to všechno uložit, i s vyhořelým palivem, samozřejmě. Nejbližších pár desítek tisíc let by to nemělo kontaminovat spodní vody a okolní krajinu. Kdo a jak to zajistí? Dá se vůbec o takových věcech uvažovat? V Německu nevědí, co s podzemním úložištěm ve zdánlivě nejstabilnějším prostředí bývalého solného dolu. Začala tam pronikat voda a nádoby s radioaktivním odpadem korodují a hrozí rozpadem. Ne za deset tisíc let, už teď.

Vědecky se tomu říká projídání budoucnosti. U nás se tento obrat tradičně používal hlavně opozicí ve chvíli, kdy měl stát přidat na školství nebo důchodcům. Avšak díky zásahu nejmladší generace začíná úvaha o projedené budoucnosti dostávat věcnější smysl. Vybydlili jsme jim planetu, a teď to chceme zachraňovat jádrem. Jenže právě jaderná energetika je typickým příkladem toho, jak si tu bezstarostně honíme zisky, abychom dalším generacím přenechali jen to, co organismus odevzdá po požití něčeho výživného.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele