Britská Labour Party prožívá „perestrojku“ na plné pecky, jen to není Gorby, ale Corby(n). Ocitl se v čele celkem náhodou. V parlamentních volbách 2015 byla Labour děsuplně bita (ve Skotsku jí zbyl jediný poslanec!), a tak první volba nového předsedy po odchodu hrobařského Milibanda byla hlavně o tom, na koho následující neúspěchy hodit. Jeremy Corbyn, hlásící se k dávné socialistické minulosti strany z časů Tonyho Benna, byl navržen téměř mimochodem. Celkem bezvýznamný poslanec, šéf etické komise, nikoho neohrožoval.

Jenže nastalo něco úplně jiného. Teprve nástup výrazně levicového kandidáta na předsedu přilákal ke straně zejména mladé lidi. Začali také pracovat zcela odlišnými metodami, zejména přes sítě aktivistů, kteří se koordinují po internetu. Jejich mobilizační metody mají hodně společného s tím, jak v Americe budoval svoji volební pozici socialista Bernie Sanders. Podobné je to i v tom, že úspěch se neodpouští, zejména těmi, kdo byli strůjci předchozích neúspěchů. A tak Corbyn, stejně jako Sanders, se stal terčem podrazů stranické mašinerie.

Příležitost, jak ho semlít, nabízel Brexit, kde Labour znovu stála na prohrávající straně. Proběhl pokus Corbyna svrhnout palácovým převratem Národního výkonného výboru, který navrhl novou volbu předsedy, ale odmítl zařadit Corbyna mezi kandidáty. Až soud musel ujasnit, že předseda má právo na obhajobu pozice. Během prázdnin se tedy rozeběhla další přímá volba předsedy, a teď víme, že Corbyn už dostal 61 procent hlasů, skoro o tři body víc než napoprvé.

Zpráva je však mnohem dramatičtější, když sáhneme po absolutních číslech. Pro Corbyna hlasovalo 313 tisíc členů, podporovatelů strany a přidružených členů z 506 tisíc účastníků volby. Výsledkem voleb je tak nejen obnovený mandát předsedy, ale také posílení strany do té míry, že ji lze označit – slovy Corbyna – za nejsilnější evropské socialistické hnutí. Celkově má strana 654 tisíc různě definovaných členů.

Corbynova Labour je prostě jiná, než byla za Tonyho Blaira, Gordona Browna nebo Eda Milibanda. Strana členů se stáčí prudce doleva. Jenže za stranu si zvykli mluvit její poslanci, a ti to vidí jinak. Těch pár poslanců, kteří vzešli z volební porážky roku 2015, je růstem členstva a jeho orientací zaskočeno a tvrdí, že v této podobě je strana nevolitelná. Možná mají pravdu, vědí, o čem mluví, sami mají přece hlubokou osobní zkušenost s nevolitelností. Je nejspíš nevolitelná těmi ubývajícími voliči, na které se vždycky obraceli. Proč se tedy neobrátit i jinam?

V Londýně v těchto dnech probíhají vrcholná stranická jednání. V úterý se dozvíme výsledky konference, na které by se mělo rozhodnout, jak se bude obnovovat vedení a jak taky oslovit další skupiny obyvatelstva, aby pokračovala i obnova strany.

Zastavme se zatím u onoho prvního výsledku, kterým je prudký růst členů a volebních aktivistů nad 650 tisíc. Pro srovnání, ČSSD má 20 tisíc členů. Jistě, Británie má zhruba 6,5 krát víc obyvatelstva než Česká republika. Kdyby tedy chtěla být ČSSD stejně silná jako Labour Party, měla by mít 100 tisíc členů, pětkrát víc než dnes.

Zdá se vám to moc? Historická sociální demokracie však bývala ještě silnější než Corbynova Labour. Roku 1920, krátce po vzniku Československa – a před roztržkou s komunisty – měla 300 tisíc členů. Řekněme, že třetina patřila Slovensku. I pak byla česká sociální demokracie desetkrát silnější než dnes. A kdo se pozastavuje nad tím, že k členům počítám i podporovatele a přidružené odbory, měl by si zalistovat v dějinách, protože to býval i u nás sociálně-demokratický standard.

Srovnání počtu členů má hluboký ústavní význam. Ústavní systém ČR je založen na volné soutěži politických stran. Zní to jako formulace svobody („volná soutěž“), ale fakticky jde o tvrdé omezení (jen politických stran). Vláda nad občanstvem je tedy jednoznačně svěřena politickým stranám, a je jedno, kolik mají členstva. Kandidátky stran sestavuje jejich vedení, osoby na prvních místech mají největší pravděpodobnost zvolení. Kroužkovat se dá, ale lidé většinou volí strany, víceméně pořád ty samé. Volební mechanismus tedy umožňuje, aby vedení stran volilo celkem bezstarostně samo sebe.

Tak to platí, když mají strany málo členů a když všichni ti, kdo tam jsou, jsou čekatelé na funkci. Kdyby se tam vecpali jiní lidé, vysezená místa jim mohou zmizet přímo pod zadkem. Proto strany o nové členy nestojí. Nestojí o ně stejně, jako o ně nestála britská Labour, a není divu, že i tam spousta poslanců vnímá úspěšné posílení strany jako svůj osobní neúspěch. Jsou ohroženi.

Je velice poučné pozorovat, jak si s tím v Británii nakonec poradí.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.