Na stole je několik studií o dynamice českého zdanění z dílny IDEA, které stojí za prostudování.

Vedoucím autorského týmu byl obyčejně Libor Dušek a práce byla na jednom ekonomickém fóru kvitována slovy: „Konečně se pustili do něčeho praktického.“ Populárnější verze studií jsou podloženy anglickými papers se vzorečky a výzkumným aparátem. Kdo se bojí rozsypaného čaje, může vystačit s mušinci na grafech, ve kterých jednotlivé černé body reprezentují konkrétní příjmovou a daňovou situaci osoby z reprezentativního vzorku.

Je to mimořádně poučné čtení.

Například jednoznačně vyvrací řeči o tom, že v důsledku daňových slev je i stávající systém mírně progresívní. Podle zjištění autorů však horních 5 procent osob, které vydělávají 20 procent celkových příjmů, platí přibližně 20 procent z celkové výše přímých daní. Tedy stejný podíl, žádná progrese se nekoná. Progresívní je přece takové zdanění, ve kterém ti, kdo vydělávají víc, zaplatí o fous větší podíl na celkovém výběru daní než lidé, kteří dostali stejný objem příjmů, ale v nižších výdělcích. Daňová progrese je jasným nástrojem přerozdělení, ale k tomu – jak vidno – nedošlo.

Samozřejmě, že víme, proč oněch horních 5 procent neplatí víc. Dostane-li 5 procent osob 20 procent příjmů, dostávají čtyřnásobek průměrného příjmu, a to je přesně ta hranice, kam byly nataveny stropy pojistného, tedy stropy, nad kterými jsou tyto hlavní složky zdanění nastaveny na sazbu nula. Tak to vypadlo z Topolánkova reformního batohu jako zrušení „trestání úspěšných“.

Cílem tohoto i dalších opatření naší revoluční pravice bylo urychlení hospodářského růstu a zastavení „dluhové povodně“. To se však nepodařilo. Růst se naopak zpomalil nejen ve srovnání s minulostí, ale dokonce i ve srovnání se sousedy. Dokonce padal pod nulu i v dobách, když se sousedé jakž takž drželi. Dluhová povodeň pak byla vystřídána dluhovou tsunami, takovým rekordním tempem přírůstků státního zadlužení, že se s ním dalo bodovat i na evropském jihu.

Tato fakta je třeba mít na paměti pro případ, že by někdo znovu nabízel nevyvratitelné vědecké argumenty pro to, aby se na ty nahoře moc nesahalo. Kdyby někdo tvrdil, že čím víc dostanou, tím líp je nejen jim samotným, ale nám všem. Kdyby někdo zkoušel strhnout labilnější odboráře ke stávce za vyšší platy načálstva.

Jeden z takových argumentů však autoři studie nabízejí také:

„Pracovníci s vysokými příjmy - typicky manažeři, vývojoví pracovníci, IT experti, konzultanti – na sebe váží i zaměstnanost lidí s nižšími výdělky. Tito pracovníci dostávají vysoké příjmy mimo jiné proto, že zvyšují produktivitu ostatních zaměstnanců.“

Ano, mnozí pracovníci s vysokými příjmy v poslední době zvyšovali zaměstnanost i vojenské tajné služby, soukromých oček, policie a jiných orgánů, které jsou teď tak produktivní, že se nestačíme divit. Nejlépe placení IT experti navíc na sebe vážou další IT experty, kteří se snaží zjistit, v čem to IT spočívalo - jestli to nebyla jen zkratka „i tobě“. Narůstá podezření, že někteří z těch pracovníků dostávali své vysoké příjmy hlavně proto, že tam nepustili nikoho jiného. Růst produktivity pak narazil na fakt, že od určité chvíle už šlo jenom o prachy, nikoliv o práci. Zvyšovala se dojivost, ale klesaly užitky. S tím ať se vědci poperou!

Ale ponechme teď stranou vědce, kteří dokážou ztratit vlídné slovo i za lidi s vyššími příjmy. Studie, kterou nám nabídli je unikátní, protože nikde jinde zatím nebylo tak názorně ukázáno, jak náš daňový systém funguje a co všechno se ještě stane, pokud nebudou dávno schválená opatření včas dekontaminována.

Z grafů, které zpracovávají zdanění vzorku skutečných příjmů, jak jsou sledovány ČSÚ v rámci výběrového šetření příjmů a životních podmínek domácností SILC, je patrný zřetelně degresívní charakter současného zdanění zaměstnanců. Vyšší celkové zdanění (daň z příjmů a pojistné placené zaměstnancem i zaměstnavatelem) v roce 2013 najdeme u podprůměrných a průměrných mezd, zatímco ty nad čtyřnásobek průměru míří rychle dolů – čím větší, tím nižší efektivní daňová sazba. U podnikatelů (OSVČ) je to opačně, míra efektivního zdanění roste s příjmem, tato soustava je tedy progresívní.

Roku 2015 se to však má změnit v souvislosti se zavedením jednotného inkasního místa JIM a změn daňových zákonů, které to provázejí. Do hry současně vstoupí i dobíhající „solidární daň“, která měla dočasně odstranit degresívní zdanění nejvyšších příjmů. Efektivní zdanění nejvyšších příjmů to zvedne a systém se překlopí do mírné progrese. U podnikatelů naopak nastoupí změny, které sníží míru zdanění všech podnikatelských příjmů a u těch nejvyšších odstraní progresi a nastaví jakousi rovnou sazbu na výrazně nižší úrovni než u zaměstnanců.

Avšak rok se s rokem sejde a máme tu konec dočasných solidárních daní, takže roku 2016 se struktura zdanění opět mění. U vyšších zaměstnaneckých příjmů dostane mírně progresívní náběh, který se však někde u čtyřnásobku průměru znovu otočí k degresi. Nejvyšší podnikatelské příjmy (OSVČ) se obracejí k regresi také.

S úžasem sledujeme daňový slalom, který potvrzuje starou zkušenost, že možné je úplně všechno. Zvlášť když se propojí vynalézavost amatérů (netušících důsledky svých nápadů) a zručnost expertů (poslouží každému, jako hostinský Palivec – zaplať si pivo, a žvaň si, co chceš). Nakonec to v plném rozsahu nejspíš platit nebude, ale jak si s tím poradí vyjednavači, kteří potřebují plnit volební sliby, a přitom narazili na touhu ANO s výší zdanění nehýbat, to se teprve ukáže.

Nejdůležitější tezi zmíněné studie IDEA nacházím zde:

„V konečném důsledku mají být příjmy nejlépe placených zaměstnanců zdaněny efektivní mezní sazbou 38,6 procenta, zatímco příjmy srovnatelných živnostníků sazbou 19,0 procenta.“

V systému je tedy zakomponována jasná výzva k úprku do švarcsystému (sub-kontraktorů), kde je poloviční zdanění.

Osobně mám pocit, že zde nešlo jen o dobro voličů TOP na úkor všech ostatních, jak je v této populistické partaji (populistické vůči svému elektorátu bez ohledu na celospolečenské důsledky) typické. Jde také o další pokus jak pustit žilou veřejným pojistným systémům. IDEA totiž zároveň spočetla, že schválené reformy připraví daňové příjmy o 19 miliard korun, ale v součtu všech přínosů a ztrát vyniká individuální ztráta sociálního pojistného o téměř 20 miliard korun ročně. Ostatně, k podobným závěrům došel už dřív i analytický tým ČMKOS.

Připomeňme si podstatu revoluční metody pravicové koalice (kterou nakonec smetlo ze scény zvyšování produktivity policejního sboru). Spočívala ve vytváření problémů, které se pak řešily privatizací.

Například ořezání příjmů zdravotnictví (zastropování odvodů, zmražení pojistného za státní pojištěnce, otevření vrat drahému outsourcingu a rozvrat lékové politiky) vytvářelo prostor pro privatizaci nemocnic – zejména pokud byly předtím důkladně zmodernizovány a vybaveny za státní peníze. Pokud by se prosadily i nadstandardy, dali by se z těchto lukrativních zařízení vypudit nákladní domácí obejdové a vytvořit z nich luxusní továrnu na superzisky z nemocí z dovozu.

Také rozvrat státního průběžného pilíře důchodového systému byl nejúčinnějším náborovým nástrojem pro soukromé druhé pilíře. Schodek důchodového systému tedy nebyl chybou, ale cílem.

Pokud tedy někdo volá po daňové stabilitě, má obecně pravdu, ale konkrétně se musí vyrovnat s tím, jak s věcmi nehýbat, a přitom všechna stará svinstva zrušit. Někde postačí přejmenování - „solidární daň“ na druhou sazbu daně, jinde už proběhlo - místo pojistného placeného zaměstnavateli odvody z objemu mezd do jednotného inkasního místa JIM. Někde se ale musí ten chleba rozlomit, i s rizikem jisté strkanice.

Publikováno se souhlasem vydavatele.