Přestože Američané mají svých starostí dost a mnozí vedoucí bankéři se musí soustředit i na náčrt své vlastní soudní obhajoby, nejdůležitější bezprostřední hrozbou pro největší banky USA je prý řešení důsledků případného rozpadu eurozóny. Ale tohle je možná za námi. Po půl roce, kdy do funkce prezidenta Evropské centrální banky nastoupil italský centrální bankéř Mario Draghi, vidíme u kormidla ruku, která se netřese.

Přestože zprávy mluví o přípravách amerických bank na rozpad eurozóny, karta se obrací, snaha šéfa Evropské centrální banky nedopustit spekulativní útoky na oslabené státní dluhopisy začíná dostávat šanci.Hlavní změna spočívá v úmyslu dosáhnout toho, aby se monetární poměry v roztříštěné eurozóně vydaly směrem k monetárním poměrům ve federálních USA. Z hlediska ECB je pak důležitý příklad Fed, který může úplně všechno. Součástí jeho instrumentáře není jen tvorba peněz takříkajíc ze vzduchu, ale i to, že při řízení měnové politiky (řízení úrokových sazeb a dostupné hotovosti) volně operuje se státními dluhopisy. Hodnotí se jen to, jak to dopadlo.

V eurozóně vládnou poměry, které skutečně nejsou životaschopné, protože měna je společná, zatímco s úrokovými sazbami se každý stát vyrovnává za své. V Evropě totiž federální měnové podmínky působí v systému osamocených národních států bez významnějšího společného rozpočtu.

Podle některých znalců technik vládnutí je to prý schválně, protože přímočará federalizace Evropy byla neschůdná, ale na přijetí společné měny lákalo, že všichni budou mít stejně nízké úroky jako Němci. Život s federální měnou pak zúčastněné země naučí i federálnímu uvažování. A protože se mnozí učili pomalu nebo dávali přednost jiným radovánkám, přišly mnohem důraznější lekce v podobě krize, kdy už to úrokové lákadlo neplatí.

Krize přivedla k životu euroval a složité podmínky jeho využití. V podstatě se jedná o peníze evropských daňových poplatníků, které si musí každá vláda nechat přidělit svým národním parlamentem. Vypadá to jako racionální způsob, jak nedovolit plýtvání ve stylu feldkuráta Katze: „To se nám to hoduje, když nám cizí lidé půjčujou.“ Jenže vlády často vybírají jen mezi různými druhy plýtvání a místo eurovalu dají přednost jiné šílené prioritě, například naházení peněz stavitelům hrbolatých dálnic. Že to někde na vyšší úrovni praskne, to bolí míň než ztráta vlivu na lokální rozdávání „sudů s vepřovým“, jak tomu hezky říkají Američani.

Lze si představit přinejmenším rozdělení eurozóny na severní a jižní křídlo. Jih ať se v tom vaří, jak umí, třeba ať se vrátí k národním měnám, a spořivý sever pak přestane krvácet nekonečnou pomocí. Detailnější pohled však ukazuje, že není úplně jasné, kdo komu pomáhá, když součástí řeckých seškrtaných státních výdajů podle podmínek evropské pomoci byl i nákup německé ponorky, nebo když se rozhlédneme, čí investice by byly po řeckém krachu a prudké devalvaci v sázce.

Čili, lze si představit rozdělení eurozóny, ale nelze si představit, kolik to bude stát. Mrákoty amerických bankéřů jsou toho dokladem. Ti, kdo nechtějí sázet na nepředstavitelné, proto dávají přednost tvrzení, že by to bylo dražší než nynější pomoc. Pozornost je třeba soustředit k tomu, aby využití dostupných zdrojů pro potřeby pomoci dávalo smysl. Smyslem není jen odstranění bezprostřední hrozby, ale také návratnost a udržitelnost. Ta se pak snáze kalkuluje z pohledu federálního celku.

Draghi patří k těm, kdo odmítají vzdát boj o celistvost eurozóny. Využívá toho, že jeho funkce mu umožňuje vidět situaci z vyšší větve, a taky že všichni ostatní zmizeli na dovolené. To z něj činí hlavního tvůrce strategie. Ve čtvrtek vyzval vlády, aby nejprve využily euroval k nákupu státních dluhopisů zemí, jejichž rizikové prémie (odstup od Německa) dosáhly „výjimečně vysokých“ hodnot. Pak ale chce sám dokázat, že palebná síla společné měny musí být větší než kteréhokoliv ze spekulantů.

„Euro je nezvratné,“ citují Draghiho londýnské Financial Times. „Přetrvá… Sázet proti euru nemá smysl.“

Sázet proti euru znamená především investovat do krátkých pozic, tedy do kontraktů na půjčená eura, která chci později splácet při nižším kurzu. Tomu lze čelit dočasnými zákazy „kraťasů“, ale to je obrana jen na chvíli. Spolehlivou obranu představuje schopnost zalepit výpadky poptávky doplňkovou poptávkou nějakého nadnárodního, tedy fakticky federálního subjektu. Draghi jej chce zkonstruovat z nekonečných možností Evropské centrální banky v kombinaci s „kondicionalitou“ eurovalu, tedy s přísnými omezeními pro chování těch, komu se pomáhá.

ECB podle Draghiho „může uvažovat“ o přímém nákupu krátkodobého státního dluhu ohrožených zemí, pokud se tyto země podřídí podmínkám Evropského stabilizačního mechanismu. Vychází z úvahy, že prudký růst rizikových prémií států jižního křídla je důsledkem obav z rozpadu eurozóny. Intervence ECB proto nemusí být ani tak drahá, jako musí být pohotová a důrazná. Když bude zřejmé, že ECB žádný rozpad nepřipustí, riziko se přenese na spekulanty a ti si budou muset hledat jinou hračku.

Samozřejmě, že všechny vydané peníze, i ty, které vznikají z čirého vzduchu pracoven centrálních bankéřů, jsou dluhem, který se musí nějak řešit. Na první pohled vypadají úrokové náklady jako věčné okovy, které nás zavazují po všechny další generace někomu platit nevolnický tribut. Ale je to jako v kartách, dokud se hraje, nikdo nevyhrál. Stání finance mají k dispozici dva nástroje, které bezpečně užívají. První – platí se jen úroky, na jistinu se půjčuje. Druhý – úroky zredukuje inflace.

Statečné vlády se tedy dluhů nebojí a hrdě je hromadí, protože dluhy na té hromadě časem shnijí. Vyžaduje to dvě podmínky. První je dostatečné tempo ekonomického růstu, aby staré dluhy ztrácely na váze vzhledem k podstatně větším objemům HDP. A pak musí nastoupit o něco vyšší inflace. Když bude inflace dvakrát vyšší než kuponové výnosy starých dluhopisů, máme těch dluhů rázem polovinu. Trvá samozřejmě, že uvažujeme jen o úrocích a nadále počítáme s tím, že státní dluhy se neplatí, ale rolují.

Komu se z toho zvedá žaludek, má pravdu, ale řešením je zcela jiný systém se snižováním váhy centrálních peněz a služeb, který teď ponechejme stranou. Teď se pohybujeme se v existujících mantinelech.

Není znám případ země, která by dlouhodobě programové splácela své státní dluhy. Když demokratický prezident Bill Clinton přivedl státní rozpočet USA do výrazného přebytku, bylo to použito Republikány jako argument „zbytečného okrádání občanů“. Republikánský prezident George W. Bush pak prosadil drastické snížení daní pro vyšší příjmové skupiny a vrátil se k bezstarostnému narůstání dluhů.

Naši rozpočtově odpovědní pravičáci hrají bezezbytku z těchto republikánských not. Jen jsou momentálně zaostalí, protože USA už jsou o fázi dál a po změnách za Atlantikem stále důrazněji pošilhává i EU.

Česká strategie hromadění dluhů taky nejde dohromady s plány na penzijní reformu. Nejhorší totiž je, když dluhy rostou, ale ekonomika klesá. Pak je inflace – povzbuzovaná zejména zvyšováním DPH - střelbou do vlastního kolena, protože úspory se ničí, ale není z čeho přisypávat. V takové situaci je inflace noční můrou dlouhodobých penzijních střádalů (zatímco průběžnému důchodovému systému inflace nevadí). Takový stát spěchá do hospodářského hrobu, ať už si přitom brumlá cokoliv. A v takové situaci je dobře, když ho někdo z vyšší větve vrátí mezi živé.

Vyšlo na serveru Vaše věc. Publikováno se souhlasem vydavatele.