Evropský federalista proti reprezentantce bojovného nacionalismu, bývalý socialista, nyní nezávislý kandidát Emmanuel Macron proti Marině Le Penové z Národní fronty, to je celkem očekávaný výsledek prvního kola prezidentských voleb ve Francii. Přesněji, vyšel téměř na chlup podle předvolebních předpovědí vedoucích agentur, takže je to vlastně velké vítězství sociologie. Zase se dá průzkumům chvíli věřit.

A protože jejich předpovědi ukazují jasně, že Le Penová ve druhém kole prohraje, můžeme se zamyslet nad širší změnou, kterou to přinese. Pro letošní rok byly určující troje volby. Sezónu otevřely ty nizozemské, ve kterých neuspěl nacionalista Geerd Wilders, slibující nizozemskou obdobu Brexitu. Nyní i ve Francii slábne obava z takové destruktivní hrozby. Teď ještě jak to dopadne na podzim v Německu, ale i tam ochabuje vliv protievropské Alternativy.

Zdá se, že znovu ožije francouzsko-německý motor evropské integrace a velkých panevropských projektů. Dokonce, i kdyby nevyhrál Martin Schulz v čele SPD.

Tohle je však ještě daleko, zůstaňme u voleb francouzského prezidenta. Přiznám se, že jsem doufal v pokračující popletenost průzkumů a vítězství radikálního levičáka Jean-Luc Mélenchona. Ještě brzy odpoledne přicházely nepodložené zprávy z prostředí Le Penové, že se probije do druhého kola. Nakonec se dělil o třetí a čtvrté místo s původním favoritem Françoisem Fillonem.

Vypadá to jako prohra, ale já vidím hlavně Mélanchonův raketový vzestup, když v průběhu kampaně zdvojnásobil preference na konečných zhruba dvacet procent. Kdo však prohrál nejvíc, je hned trojnásobný bývalý premiér Fillon z let 207 – 2013. Kdyby bylo všechno jako dřív, pohodlně by vystřídal vysoce nepopulárního socialistického prezidenta Françoise Hollanda coby reprezentant opozičního pravého středu.

Jenže nic není jako dřív. Fillon se nedokázal zbavit závaží v podobě „Penelopy“, skandálu s manželkou, které přidělil královský plat z veřejných zdrojů za smyšlené služby. Nemluvě o dalších korupčních podezřeních.

Ještě víc však centristům vpravo ublížilo koketování s tématy extrémní pravice, reprezentované Marine Le Penovou. Tím, že Fillon opakoval hrozby o uzavření francouzských hranic, ztrátě druhého občanství přistěhovalců a jejich vystěhování, učinil je přijatelnějšími pro širokou veřejnost. A ta pak dala přednost originálu (Le Penová) před kopií (Fillon).

Nebo to mohlo být ještě horší? Historik Gilles Richard je přesvědčen, že „Penelopa“ Fillonovi spíše pomohla, protože přehlušila jiná témata a nedošlo na podrobný výklad programu na bázi prošlého neoliberalismu. Jenže k neoliberalismu se hlásí i vítězný Emmanuel Macron, který jej zastírá pro změnu levicovou rétorikou v méně podstatných věcech. Historik Richard proto vidí druhé kolo jako souboj dvou pravicových koncepcí.

Je z toho patrné zklamání těch, kdo věřili ve vítězství skutečné levice představované Mélenchonem. Ale ještě není všem dnům konec. Na prezidentské volby za pár týdnů navazují volby parlamentní. A tam se může znovu prosadit Mélanchonovo dobře organizované volební zázemí. Jeho úspěch může spočívat i v tom, že soupeři se mu budou muset přizpůsobovat. Pokud to Socialistická strana přežije, posune se výrazně doleva.

Mélanchon nabídl sedm základních programových bodů – boj s finanční oligarchií, bohatí se musí podělit se zbytkem společnosti, Francie musí prosadit reformu evropských smluv (nebo opustit EU), přestat podlézat USA a soustředit se na domácí rozvoj a ekologickou obnovu.

O radikální teze tam není nouze. Třeba zdanění nejvyšších příjmů nad 400 tisíc euro ročně (zhruba milion korun měsíčně) by drsně zdanil 90 procenty. Jinými slovy, z toho, co někdo vydělá nad milion měsíčně, by mu ponechal jen desetinu. „Týká se to jen malého množství lidí,“ obhajoval to v posledním předvolebním rozhovoru na France 2.

V závěru kampaně však opustil svůj nejradikálnější požadavek, přednesený poprvé už roku 2012, na zásadní přestavbu celé politické scény prostřednictvím Ústavodárného shromáždění. To by rozhodlo o opuštění prezidentského systému, který tu zůstal po generálu de Gaullovi (V. republika z roku 1958), a vytvořilo ústavu pro VI. francouzskou republiku. Francie se tak měla zbavit „prezidentské monarchie“, kde skutečnou moc drží „král peněz“.

Ústavodárné shromáždění mělo vzniknout vedle stávajícího parlamentního systému novou volbou nebo jmenováním parlamentem, či dokonce pouhým propojením části zákonodárců z obou komor, to by se muselo teprve rozhodnout. Podle kritiků přitom ústava nic takového neumožňuje. Dobrá, jde to pod stůl. Ale trvat je třeba na právu občanů odvolat svého poslance referendem, pokud neplní svůj mandát, jak to mají – tvrdí Mélenchon – třeba dva státy v USA.

Zpátky na zem. Druhé kolo prezidentských voleb je za dva týdny a s velkou pravděpodobností proběhne v jeho předvečer televizní duel obou kandidátů. Ukáže přeskupení elektorátu, protože nyní je potřeba posbírat i zbylé hlasy těch poražených.

Zástupci pravého středu od premiéra až po nejrůznější parlamentní veličiny vyslovili podporu Macronovi. Totéž dělají i socialisté. Řadová levice však nemá jasno. Někteří vnímají Macrona jako pokračování nepřijatelné současnosti a místo užitečného hlasu dají přednost výletu do přírody. I když se tedy výsledek zdá jasný, ale je tam ještě co sledovat.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.