Volební sezóna ve Francii skončila praktickou eliminací největší hrozby, Národní fronty Marine Le Penové. Sama vůdkyně sice zvolena byla, ale doplní ji jen sedm dalších poslanců, což nestačí ani na zřízení vlastního stranického klubu v Národním shromáždění. Avšak zatímco národovci jen neposílili a zůstali na svém, vůbec největší ztrátu utrpěla Socialistická strana, která se ve sněmovně scvrkla na desetinu a přišla o víc než 260 hlasů. Křeslo nezískal ani šéf ústředního sekretariátu v Paříži.

Formálním vítězem voleb je tak Francie v pohybu nového prezidenta Emmanuela Macrona, který své hnutí poskládal z osob mimo politické strany. Inspiroval se trendem jižního křídla EU. Cestu k politické moci tam nachází ta část veřejnosti, která je „rozhořčená“ chováním politického systému, který uznává jen zájmy přebujelého finančního světa a zanechává za sebou hluboce rozdělenou společnost s narůstajícími sociálními rozdíly.

Podobně se dere k moci španělské hnutí Podemos nebo italské Hnutí pěti hvězd. Můžeme sem zahrnout i řeckou stranu Syriza. Co mají společné, je na jedné straně společenský radikalismus a budování organizace zdola a na druhé straně odmítání oblbující xenofobní demagogie, že za všechno mohou ještě větší chudáci, kteří přitáhli z ještě větší bídy.

Avšak drtivá většina Macronova hnutí, které získalo 341 hlasů z 577 možných, bude brzy testována z jiného úhlu. Úspěch mu přinesl zjev mladého odvážného ekonoma, který má dost sil na rozbití zkorumpovaného a zájmově zatuhlého sytému. Ještě větší část voličů však v něm viděla jen menší zlo, jedinou alternativu, která může zabránit nástupu extrémní pravice. Až teď, kdy boj skončil, může být věnováno více pozornosti vlastnímu základu Macronova reformního nadšení. Asi narazí tam, kde vychází z neoliberálních receptů, teorií, které se tak odkopaly v čase finanční krize.

To, že si vybíral poslance z občanské společnosti, je bianco směnka, kterou bude muset během své vlády proplácet. Nejde o lidi, kteří by se zaslepeně hnali za svou politickou kariérou, to už by tam přece byli. Proto mu nepolknou všechno, co jim nabídne. Ostatně, v krátkém čase mezi prezidentskými a parlamentními volbami těžko mohl být čas na nějaké přísahy loajality nebo na velká upřesňování programu. Volby byly hlavně o tom, co Francie nechce, to bylo důležitější, než za co to měnit.

V hlavním boji podzimu, který už se odehraje v ulicích, tak Macron pocítí ještě další volební výsledek. Ukáže se, proč většina Francouzů vůbec k volbám nešla (účast ve druhém kole byla jen 47 %). Tradiční stranická struktura volebního klání se rozpadla, ale to neznamená, že lidé své touhy a představy odnesli do popelnice a bezstarostně si nacpali do hlav nová hesla z přeplněných poštovních schránek. Mnoho Francouzů nenašlo ve volební nabídce nikoho, kdo by je mohl skutečně zastupovat, a tak dali přednost protestnímu hlasu neúčasti.

Mezi těmi, kdo nepřišli, hledejme hodně bývalých voličů socialistů. Je tam také hodně nevoličů, kteří by to jinak hodili Marine Le Penové, kdyby neustoupila do vlasteneckých a státotvorných pozic a držela se divokých výzev svého táty. Pro rozhicované občany středomořského pobřeží to takhle ztratilo smysl.

Od volebních uren mohly odvést část levice i příliš radikální návrhy Jean-Luc Mélenchona a jeho Neporobené Francie. Nepřipomíná vám to úvahy o porobenosti koloniálními podmínkami, které si nechala vnutit česká politická reprezentace? Ve svém programu původně navrhoval i změnu režimu a ukončení současného prezidentského systému, ale pak to skrečoval, když viděl to zděšení. Na volby to tedy bylo moc, ale až dojde na ulici, ti tvrdší budou lákavější. V Národním shromáždění je přitom radikální levice, kam počítáme i komunisty, zhruba stejně silná jako zbytky Socialistické strany. Těžko si tedy na ně může vyskakovat.

Skutečný poměr sil v zemi ukáže až prezidentův pokus znovu prosadit změny v zákonné úpravě pracovního práva. Macron trvá na tom, co označuje za liberalizaci pracovního trhu, ale to je liberalizace jen pro zaměstnavatele. Je to vstřícný krok jen k akcionářům a finančním trhům. Lidé, kteří mají na tomto inovovaném trhu nabízet svoji vlastní pracovní sílu, by měli být zbaveni nejsilnějšího nástroje, který trochu napravuje jejich nerovné postavení vůči velkému kapitálu. Je jím odborová solidarita.

Pokud by návrh prošel, kolektivní smlouvy mají být vyjednávány hlavně na podnikové úrovni, a odborové svazy už by pak do toho nemohly zasahovat. Praxe kolektivních smluv vyšší úrovně by byla potlačena. Kdyby někdo moc agitoval proti, může být snadno vyhozen, o to se postará další část navrhované úpravy, která usnadňuje propouštění.

Podívejme se ještě na tradiční republikánskou pravici. Nakonec dopadla relativně slušně. Nevyhrála, jak by se před rokem očekávalo s naprostou samozřejmostí podle logiky obratu politického kyvadla, trestajícího socialisty. Ale nepoložil ji ani seriál korupčních odhalení, které postupně vyřazovaly přijatelnost jednoho favorita za druhým. Její voliči jsou otužilejší, a tak prosadili zhruba čtvrtinové obsazení (150 křesel) této orientace.

Když vyjdeme z toho, že Emmanuel Macron je bývalým ministrem vlády socialistického prezidenta Francoise Hollanda, byť jako typický „třetí cestář“ neoliberálního ladění, a že jeho poslanci přicházeli z té části občanského sektoru, která se vyhnula blouznění Národní fronty, bude dlouhodobý trend jeho vlády spíše levostředový než jiný. Poslanci budou nutně podléhat tlaku většinové části občanů, tedy těch, kteří jsou logikou neoliberalismu tvrdě znevýhodňováni. Únik do xenofobních výzev není možný, tam číhá Le Penová.

Když to tedy shrnu, dopadlo to dobře.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.