Zavádění uhlíkové daně je odpískáno, francouzský prezident Emmanuel Macron pochopil, že pouhý půlroční odklad, který nabídl den předtím předseda vlády Edouard Philippe, by nemusel přežít. Samotná uhlíková daň za protesty nemůže. Odborníci ji považují za nejlepší nástroj pro povzbuzení bezuhlíkatých alternativ. Je lepší než investiční nebo provozní dotace pro obnovitelné zdroje (a to nemluvíme o nestydatém odírání státu, které zavedli čeští politici pro spřátelené solární barony), jenže tento dokonalý nástroj snadno naráží na jiný historický trend, a sice obrovský nárůst nerovností a chudoby. Jestliže zvýšení cen elektřiny a nafty dopadne na lidi, kteří už řadu let taktak hradí měsíční účty, je prostě nejen nemravné, ale jak se ukazuje i nemožné, protože takovou vládu by museli svrhnout.

Francouzi vyběhli do ulic v důsledku řady souběžných konfliktů, které vláda arogantně odkopává na ty slabší. Finančníci mohou mít radost, že statistiky ukazují Francii jako zemi s mimořádně vysokou produktivitou, ale pro běžné občany to znamená život v prostředí s desetiprocentní nezaměstnaností. Vyhlídky jsou ještě horší. Ve stejné době, kdy roboti začnou polykat další místa, bude zanikat stávající automobilový průmysl. Co to s nezaměstnanostní udělá? Čerstvě publikovaný odhad norimberského Ústavu pro výzkum pracovního trhu (IAB), že v Německu tak přijde o práci 100 tisíc lidí do roku 2035, může nakonec vyznít jako zavírání očí před realitou.

Ústup tradičního automobilismu a využívání fosilních paliv je nutný, klimatické změny postupují rychleji, než se čekalo, a zejména jižní země začnou být obětmi smrtících veder a vleklého sucha. Jenže lidé přicházejí o práci už teď. Kombinace robotů a převratných změn v dopravě je jasná pohroma v podmínkách neoliberalismu, kdy vítěz bere vše a ostatní jen platí.

Dalším trendem je narůstající koncentrace špičkového průmyslu do globálních center, která kašlou na své okolí, protože ho k ničemu nepotřebují. Také u nás je čtvrtá průmyslová revoluce vnímaná jako koncentrace špičkových technologií do podniků, jejichž úspěch se posuzuje jen podle schopnosti udržet se ve zběsilé konkurenci exportních trhů. Opuštěný odloučený venkov je ponechán sám sobě. Kdo může, ať uteče. V budoucnu prý bude žít ve městech až 85 procent obyvatelstva. Staří a nemožní utéci nemůžou, tak zůstanou, ale bez služeb, bez všeho, v životě po životě.