Zimní olympiáda v Phjongčangu začala a jihokorejský předseda přípravného výboru ji označil za „olympiádu na Korejském poloostrově“. Úplně pravda to není, o severokorejské účasti se rozhodlo až před několika týdny, ale přítomnost více než 500 členné severokorejské výpravy, ve které je jen 22 sportovců, je něčím víc než zárukou, že hry proběhnou v klidu.

S delegací přijeli i dva dosud nevyšší představitelé v historii vztahů obou zemí. Vedle formálního prezidenta KLDR, kterým je předseda parlamentu, stařičký Kim Jong-Nam, je to Kim Jo-čong, sestra severokorejského vůdce, která s ním vyrůstala i ve švýcarských školách.

Je to první návštěva člena vládnoucí Kimovic rodiny v jihokorejské části polostrova od roku 1950. Tehdy Kim Ir-sen (dědeček dnešní slečny) vstoupil do Soulu spolu se severokorejskými jednotkami, když město padlo v první fázi korejské války, připomíná snaživě londýnský Guardian.

Takže se dějí věci nevídané. Ještě na podzim přece vládly obavy ze zničující války a na sever se měl snést Trumpův „oheň a hněv“. A teď si jihokorejský prezident podal ruku se severokorejským protějškem, který pravděpodobně přinesl i pozvání pro jihokorejského prezidenta k návštěvě Pchjongjangu.

Americký viceprezident Mike Pence seděl při zahajovacím ceremoniálu jen metr od sestry severokorejského vůdce, jsa viditelně zneklidněn, že se mu někdo domlouvá za zády. Přijel, aby dohlížel na to, že to oba korejské státy s tím sbližováním nepřeženou. Krátce před olympiádou přišli Američané s nabídkou, že by severu jen „zkrvavili nos“ prostřednictvím „chirurgických“ zásahů proti jaderným a raketovým zařízením KLDR. Byl by to zásah dostatečně malý, aby nezpůsobil eskalaci konfliktu, uklidňovali spojence v Soulu.

Představa, že rozbitý nos udrží střet v rozmezí nenápadného upozornění na pokleslé mravy, však Soul příliš neuklidnila. Dosavadní zkušenost je jiná. Spojené státy byly v Asii opakovaně poraženy. Dokonce i v tom nejchudším státě světa, jakým je Afghánistán, zabředli do nekonečného a bezvýsledného válčení, jehož jedinou předností je pokračující odbyt válečného materiálu. Nepočítáme-li zavlečení spojenců do problémů, které by jinak neměli a mohli by pak z nedostatku představivosti snižovat zájem o americké zbraně.

Jihokorejský prezident Mun Če-in rozhodně odmítá vojenskou konfrontaci, kterou mu USA nabízejí. Nyní tedy povede separátní jednání se severokorejskou delegací při sobotním obědě. Je to delegace formálně na nejvyšší úrovni, čímž vychází vstříc Munově novoroční výzvě. Spekuluje se, že slečna Kim Jo-čong veze také osobní dopis od svého bratra.

Jestli to bude jen zdvořilostní besídka nebo začátek něčeho podstatnějšího, to se nikdo neodvažuje odhadnout. Jistý je jen tlak, kterému bude Mun Če-in vystaven ze strany svých spojenců. Dorážejí na něj, aby trval na okamžitém jaderném odzbrojení Severu. Ale vedení Severu je přesvědčeno, že s tím netřeba spěchat. Kdyby neudělali pokrok v jaderném vyzbrojování, dávno by dopadli jako Irák nebo Libye.

Nevlídné pohledy amerického viceprezidenta Mika Pence proto asi nebudou tím hlavním vodítkem. Spíše si lze připomenout předchozí období „sluneční politiky“ po roce 2000. Zdánlivě neprostupná bariéra mezi Severem a Jihem se začala narušovat. Proběhly návštěvy dvou jihokorejských prezidentů v Pchjongjangu. V severokorejském Kesongu vznikla smíšená průmyslová zóna, a dokonce bylo obnoveno železniční spojení mezi oběma částmi poloostrova. Energetická dohoda, jejíž stranou byly i Spojené státy, zajišťovala technickou pomoc pro jednoznačně mírové využití severokorejské jaderné energie.

Tato politika však ztroskotala na obratu americké administrativy po nástupu Geoge W. Bushe. Když Kim II. zemřel a k moci se dostal mladý Kim III., rozhodl se vsadit na stejnou kartu. Má tu výhodu, že jeho země se nachází v hustě obydlené oblasti, kde žádný trestný zásah nelze izolovat a představuje smrtelnou hrozbu i pro blízké asijské spojence.

Zdá se, že Donald Trump si toho je vědom a pokusil se využít stejného triku. Nešetří hrozbami, ale dál nejde, jako by nebyly myšleny vážně. Ostatně potvrzuje to i samotná přítomnost amerického viceprezidenta v blízkosti osob, kterým jinak nikdo nesmí podat skývu chleba, protože jsou na seznamu sankcí. Přesto není vyloučeno, že se s nimi sejde. Nebo aspoň někdo z jeho štábu.

Priority jsou jasné. Donald Trump doma musí vypadat jako nelítostný Džingischán, ale efekty jeho kroků v zahraničí potvrzují snahu odpoutat se od neplodných konfliktů. Skutečný strategický problém představuje nástup čínské hospodářské moci a její přímá ostrá konkurence v narůstajícím počtu amerických špičkových oborů. Tohle nevyřeší válka venku, ale investice doma. A to je zároveň šance pro celý svět.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele