Hlavním bodem čtvrtečního programu bruselského summitu EU byla „neformální“ pracovní večeře o migraci, která skončila až za úsvitu. „Atmosféra byla hustá,“ popisuje ji český premiér Andrej Babiš. „Už nad ránem to vypadalo, že se nedomluvíme. Jednání bylo několikrát přerušeno. Jako V4 jsme se radili separátně a nakonec jsme prosadili, co jsme chtěli. Podle mě je to pro nás velký úspěch.“

Německá kancléřka volila tlumenější slova, ale i z nich lze vytušit, co se tam dělo: „Po intenzívní diskusi nad snad největší výzvou pro Evropskou unii mám dobrou zprávu, že jsme se dohodli na společném textu.“

Výzva to jistě byla velká, ale proudy migrantů jsou momentálně malé, prakticky na úrovni před krizi, dvacetkrát menší než před rokem.

Detailní pohled na migraci nabízí čerstvá ročenka OECD na toto téma ( International Migration Outlook 2018), která obsahuje nejnovější čísla. Dozvídáme se tak, že roku 2016 přišlo do Česka 37 500 migrantů a v protisměru odešlo 17 500 rezidentů, takže čistý přírůstek činil 20 tisíc osob. Tou dobou u nás žilo legálně 495 tisíc migrantů, z toho třetina v Praze. Trvalý pobyt mělo zařízeno 55 procent, a dvě pětiny z nich představovali občané zemí EU. Každý dvacátý obyvatel Česka se narodil v zahraničí, uvádí zmíněný zdroj.

Globální pohled je dramatičtější. Roku 2017 bylo 258 milionů lidí mimo zemi, ve které se narodili, z toho polovina byla v zemích OECD. Tohle číslo se jistě dá ve statistikách nějak dohledat, ročenka má 419 stránek, ale víc nám říká údaj, že trvalý pobyt tam mělo zařízeno 5 milionů osob. Další 4 miliony měly dočasné pracovní povolení a na univerzitách byly 3 miliony zahraničních studentů. Pokud jde o budoucnost migrace, „čelíme bezprecedentní nejistotě“, varuje OECD s poukazem na „geopolitické, klimatické a demografické změny“. Nicméně příliv uprchlíků může zvednout počet obyvatel zemí OECD v pracovním věku do roku 2020 jen o 0,4 procenta, píše se hned v úvodním textu této ročenky.

Dohoda EU o dalším přístupu k migraci je tedy po úmorném nočním jednání na světě a tvar jí dali zejména německá kancléřka Angela Merkelová a nový italský premiér Giuseppe Conte. Podstatné je, co v ní je, i to, co v ní není. Bylo jasné, že povinné kvóty, které jsme vytrvale odmítali, už nemá smysl hájit, ale ukázalo se, že ani úvahy o vracení migrantů zachycených na Středozemním moři nejsou okamžitě schůdné.

Pobřežní africké země, kterých by se to týkalo, nejspíš čekají na podobné nabídky, jaké dostalo Turecko, zejména vysoké finanční příspěvky. Zatím jim byl nabídnut malý zlomek, půl miliardy eur z rozvojového fondu EU, který má být doplňován, tedy i ČR. Peníze budou čekat ve zvláštním fondu pro Afriku, než najdou adresáty podle výsledků vyjednávání.

Něco se však muselo udělat hned. Německá kancléřka, tlačená vlastním ministrem vnitra Horstem Seehoferem z bavorské CSU, proto začala už před summitem vyjednávat o vytvoření evropské „koalice ochotných“ členských zemí. Nic jiného nezbývalo, protože nepředpokládala souhlas V4 nebo Rakouska. O vracení ekonomických migrantů od německých a dalších hranic a jejich zadržení ve sběrných střediscích před návratem do vlasti mohla jednat jen s těmi, kdo přijeli na její „minisummit“ z minulého týdne.

Tuto dohodu tedy měla kancléřka Merkelová rozpracovanou už týden před oficiální bruselskou vrcholnou schůzkou EU28. A tam to vyhrotil premiér Conti, když trval na tom, že Itálii se prostě musí pomoci, jinak bude veškeré závěry summitu vetovat. Výsledkem je, že řada členských zemí EU vyslovila souhlas o vzniku sběrných středisek na svém území, než se vyjedná vhodnější řešení už na afrických březích.

Vedle toho měl být posílen mandát unijní služby na ochranu vnějších hranic Frontex, jejíž lodě byly zatím užitečné jako hrábě v kapse. Posádky obhlížely nekonečné vodní obzory, studovaly vývoj počasí, pozorovaly lodě migrantů, a pak sepisovaly dlouhé zprávy o tom, co nejde.

Na bruselský summit přijela i britská premiérka Theresa Mayová, která se však jednání o budoucnosti EU neúčastní, a tak musela být do ranních 4:30 stále ve střehu, kdyby na ni došla řada ve věci Brexitu. Ten je taky o migraci, jen trochu jiné. Ti Britové, kteří hlasovali pro odchod z EU, měli strach z chudých „Poláků“, tedy i nás, pokud tam vyjíždíme připraveni krást pracovní místa za nižší mzdu. Z toho je vidět, že EU destabilizuje nejen bída z dovozu, kterou pomáháme uvádět do pohybu účastí ve válečných misích, nebo aspoň malým odporem proti rozdmýchávání válečných konfliktů našimi spojenci v NATO. (Tady jsem dost spoléhal na statečného Pocheho, že by s tím rázně skončil, pokud by byl ministrem zahraničních věcí on.)

Ale jak vidíme, EU otřásá i bída nízkých pracovních nákladů v nových členských zemích, tedy to, co byly dlouho označováno za konkurenční výhodu. Konkurenční výhoda země by teoreticky měla zvyšovat příležitosti celé ekonomiky. Jenže dostáváme se k výsledku, který jsme zaznamenali už ve finanční krizi – pár subjektů se napakuje, a všichni ostatní to zaplatíme.

Britská premiérka Mayová dostala příležitost dílčímu vystoupení už na začátku večeře. Samotná jednání o Brexitu zatím k ničemu nevedou, jak se ukáže při detailnější debatě během zpožděného pátečního programu, a tak se pokoušela prosadit aspoň pokračující účast Británie v bezpečnostní spolupráci s EU, a to bez ohledu na to, jak vlastní odchod Spojeného království z unie dopadne.

Byl to další pokus poukázat na výjimečnost Británie, před kterou se musí sklonit malicherné unijní požadavky. Ale tohle už asi funguje jen v britském tisku. Ostrovnímu království zbývají jen tři podobné summity, než na jaře 2019 opustí EU, ať už s dohodou, nebo bez dohody. A velké společnosti, jako Airbus, podobně jako velké peníze, třeba největší investiční fondy, už v předstihu vyrážejí do protisměru a jdou za EU tam, kde je.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele