Kdysi Erik Best napsal, že hlavním proviněním Andreje Babiše je to, že platí daně. Tedy doma. Kdyby se stal jeho příklad příliš nakažlivým, pár velkých kluků, kteří dávají přednost Nizozemí, Kypru, Panenským ostrovům, Panamě a dalším rajským destinacím, přijde o velké peníze. Erik to napsal to ve svém populárním „posledním slově“ (final word) internetového deníku Fleet Sheet, ale i takový borec jako on se může mýlit. Ukazuje se totiž, že důvodů bude víc. Třeba to, že Babišovi ty podniky – ve svěřeneckém fondu – fungují. To se nedá odpustit ani v jedné z milionu chvilek pro demokracii.

Pochopil jsem to až z vyjádření bývalého ministra zemědělství Mariana Jurečky z opoziční KDU-ČSL. Před úterní střelbou z Aurory, která se chystala na Václaváku, byl pozván Jakubem Železným do večerních Událostí a komentářů, aby vysvětlil, proč je taková horlivost opozice kolem zprávy evropského auditu. Jestli to není jen proto, že jde o Babiše.

To určitě ne, jde o transparentnost, vysvětloval Jurečka a doporučoval, aby vláda okamžitě zveřejnila důvěrnou předběžnou zprávu o střetu zájmů, která byla zaslána diplomatickým kanálem k odbornému připomínkování českým partnerům. Ať ji zveřejní hned, nelze čekat, musíme jednat. (Chybělo jen: Soud nepotřebuje dokazování.)

Ale co chcete dokazovat? Všechno je jasné, sděluje Jurečka:

„Pokud ten politik má zájem na tom, aby ta firma nějakým způsobem více prosperovala, je s ní nějakou formou spjat, a já si myslím, že Andrej Babiš, který zaparkoval Agrofert do svěřeneckého fondu přece má zájem na tom, aby ten Agrofert měl vyšší hodnotu v době, kdy si bude ten Agrofert vyparkovávat a bude ho přebírat sám do svých rukou, až odejde z politiky. A ten člověk, který rozhoduje o rozpočtech a zároveň je v té definici toho, co jsem teď říkal, je prostě ve střetu zájmů.“

V zákoně by tedy mělo být jasně stanoveno, aby člověk, který jde do politiky a má vliv na rozpočty, měl zároveň zájem na tom, aby jeho podniky zkrachovaly. Zní to možná blbě, ale není to úplná hloupost. Na začátku transformace jsem točil Ekonomický slabikář (80 dílů! Vedle denního zápřahu v deníku! Bývali Čechové statní jonáci...) a měli jsme tam i díl o konkurzu. Mělo to být taky trochu zábavné, a tak tam docent Tomáš Tepper připomněl jakousi literární postavu, která třikrát zkrachovala a získala tím obrovské bohatství i společenskou vážnost.

Ukázalo se, že jde o slova přímo prorocká. Největší českou ránu (řádově sto miliard korun) představuje vývar z privatizace OKD přes nastrčené figury. Ty to okamžitě předají finančníkovi, který se nezakecá. Půjčí si v bance na dividendy, těmi pak zvedne cenu nových akcií, zastaví i desetitisíce hornických bytů, které dostal zadarmo, a koupí si mediální dům, aby měl kontrolu, co se o tom píše. Když si nových peněz užije, firma zkrachuje, a je znovu na státu, aby si s tím nějak poradil.

Tohle by bylo podle výše uvedeného vzorce v pořádku. Všechno je transparentní, na začátku peníze byly, pak zmizely. O křížení zájmů také nelze mluvit, výsledek potvrdil, že nebyl zájem na prosperitě. Nějaký vliv na politiku tu sice byl (velké příspěvky stranám, které dnes organizují protesty na náměstí), ale proč by člověk nesměl mít nějaké politické preference? To bych nakonec nesměl ani k volbám...

Babiš se možná provinil i jinak. Nepůsobí nadšením z představy, že bychom měli dát hned 2 procenta HDP na zbrojení. Jen pro zajímavost, současné výdaje státního rozpočtu činí 1,5 bilionu korun a HDP loni dělalo 5,3 bilionu korun. Jedno procento HDP je tedy rovno 3,5 procentům rozpočtu. Dvě procenta HDP proto představují hned 7 procent rozpočtu. (To bývalo za bolševíka.)

A to se Trump netajil přáním zvednout ten požadavek na 4 procenta HDP, což by činilo 14 procent státního rozpočtu ČR. Co krásných amerických zbraní by se za to dalo koupit? Jiná vláda by se do toho možná hrnula nadšeněji, a určitě by nevyháněla vznosné americké tanky z D1 ve dne, kdy jsou nejlíp vidět. Pro koho se přece ta dálnice stavěla? Copak ta auta nemohou jezdit jinudy?

A je tu ještě další transparentní důvod k rozčílení na Babišovu vládu, protože sáhla na církevní restituce. Je to neomalený krok v nejštědřejší zemi ke katolické církvi, krok o to cennější, že u nás žije největší podíl ateistů v EU, ne-li na světě. Kdyby se to dalo k referendu, kdoví, co by s tím ti pacholci udělali.

Mimochodem, když už by se ta referenda zavedla, někdo by si mohl usmyslet, že bychom mohli uspořádat taky referendum o NATO. O EU bylo, o NATO ne, je tu jasný demokratický deficit. Přitom je to taková úžasná instituce, alespoň podle článku I zakládací smlouvy, který požaduje mírová řešení mezinárodních sporů a činnost v rámci mechanismu Spojených národů a jeho Rady bezpečnosti.

Referendum by tedy mohlo být o tom, jestli si občané přejí, aby byl důsledně dodržován článek I Atlantické smlouvy. Vláda by jím byla zároveň zmocněna důsledně odmítat všechna porušení této smlouvy. A případně smlouvu vypovědět, kdyby se ukázalo, že na prosazení mírového charakteru NATO nemá sílu. Což ale nemůžeme předem vědět, protože nikdy předtím se nikdo o něco takového nepokusil. Lidé mají právo klást požadavky vládě.

Lidé mají právo, hlásit se o svůj podíl na moci na náměstích. Měli ho dříve, mají ho i dnes. Nemyslím si také, že všichni, kdo dnes na náměstí přicházejí, jsou koupení a zmanipulovaní, přestože nepochybuji, že bylo v tomto směru vyvinuto úctyhodné úsilí. Ale to bude vždycky, dokud se dá názor v soukromých médiích koupit. Samozřejmě, že všichni novináři nejsou povinni prosazovat názor, se kterým nesouhlasí. Ale ani majitelé nejsou svázáni povinností tam každého držet. Proto v médiích pracují hlavně ti, kdo s tím názorem souhlasí.

Taky jsem běhával po náměstích a vyjadřoval nespokojenost s vládou. Bylo to v pořádku: Měl jsem vliv na její rozpočty, platil jsem přece daně, a nešlo o křížení zájmů, protože jsem si přál, aby ta parta neumětelů zkrachovala. Co chvíli se někde ztrácely miliardy, lidé se měli stále hůř a na státním účtě narůstaly dluhy. A to se vláda teprve chytala obdarovat katolickou církev, aby pustila žilou i dalším generacím.

Tohle jsem napsal v létě roku 2012, když vrcholila činnost poslední vlády pravice. Měl jsem pocit, že po vytažení železné opony je kolem mé vlasti spouštěna jakási opona blbosti:

Když se tak člověk podívá, jak pěkně funguje Opencard, IZIP, registr vozidel, jednotná sociální evidence a sociální karta, tuší, jak dopadne jednotné inkasní místo pro společný výběr daní a pojistného nebo opt-out penzijního systému. Má to vždycky stejné slabiny, služba veřejnosti se ztratí mezi dráty, ale peníze těch, kdo na tom měli vydělat, jdou najisto. Skuteční paraziti nežebrají o potravinové poukázky, ale o největší příděly z veřejných peněz. Hlad roste, nuly na konci přibývají. Průměrné reálné příjmy českých domácností klesají, ale nikoliv v Českém Toskánsku. Kdysi nás oddělovala od vyspělého světa železná opona, dnes to dělá opona blbosti. Plandá po stejné linii a vládne za ní klesající rozpočet školství, násobně rostoucí výdaje na církev a propagandu a rovná sazba daně z příjmů.

Co je rovná daň z příjmů? Je to spravedlivé uspořádání, kdy bohatí i chudí platí stejné procento a liší se jen příležitostí, jak si to nějakým obřím tunelem násobně nahrnout zpátky. Míru naší blbosti pak poměřujme faktem, na který upozorňuje sedmiprocentní „solidární daň“ připravovaná od příštího roku. Jak přiznal i sám ministr financí Miroslav Kalousek, teprve po zavedení této „solidarity“ bude z daně příjmů odstraněna faktická degrese. To znamená, že lidé s nižšími příjmy jsou zatím fakticky solidární v rozsahu sedmi procentních bodů s lidmi s nejvyššími příjmy.

Jásavou budoucnost v podobě „solidární daně“ si tedy budeme moci od příštího roku každé ráno vylepit na šaškovskou čepičku. Připomene nám, jak vysokou daň z blbosti jsme platili a jací jsme to idioti, když nám to nestačilo. Daň z blbosti? Jedna z mnoha.

Tím skutečně největším nesmyslem je zprůmyslnění katolické církve, její přeměna v komerční subjekty za peníze dětí a vnuků těch, kdo údajně někoho okradli, neboť přihlíželi, jak byl odebrán majetek, který byl zabaven už před několika staletími, dokonce i před Josefem II.

Proč by měl být za peníze daňových poplatníků obdarován stamiliardami korun (asi 300 miliard během dvou generací) zrovna komerční Svaz zostřeného přátelství s Vatikánem? (ZDE)

V té částce jsem zahrnul i náklady ztracené příležitosti, kdyby ty peníze sloužily jako produktivní investice. Ale sedm let uplynulo, a náměstí se plní znovu. Je dobře, když se občané aktivují a nenechají si na zádech dříví štípat. Důležité je však také občasné vyhlédnutí před oponu.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele