Jako obyčejně, jakmile se objeví v Česku pravicová vláda, hrozí privatizace zdravotnictví. Zatím to sledují zprávy regionálního charakteru a jedná se o mezikroky, jako je vznik akciovek. Zájem občanů hájí odbory. Jak píše Brňan.cz, zástupci zdravotnických odborů předali zastupitelům Jihomoravského kraje petici s protestem proti iniciativě kraje, který na podzim zveřejnil návrh na vznik akciové společnosti, jež by byla zastřešující organizací pro všech devět krajských nemocnic. Odborářům se nelíbilo to, že s nimi kraj záměr neprojednal. Zároveň odmítají formu akciové společnosti, která je podle nich pro zaměstnance méně výhodná než příspěvková společnost kraje, řekla na tiskové konferenci předsedkyně Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče v ČR Dagmar Žitníková.

Neméně podstatná je její další informace: „ Ze statistik je zřejmé, že lékaři v akciových společnostech berou o 2500 korun méně než v příspěvkových organizacích, zdravotní sestry dokonce o 10.000 korun.“ V reálu se to projevuje tak, že sestry chybí.

Ale mohlo by být hůř. Kdyby někdo chtěl mít konkrétnější představu, co se stane, když se zdravotní sestry opravdu rozzlobí, může se podívat do Británie.

Stávek britských zdravotních sester se nyní účastní přibližně čtvrtina nemocnic a komunitních zařízení v Anglii, píše Mladá fronta Dnes, která se tématu rozsáhle věnuje. Sestry hrozí dalšími stávkami v lednu, pokud vláda neustoupí jejich požadavkům na zvýšení platů jejích členů o 19 procent. To je však podle vlády nesplnitelný požadavek. I britský ministr dopravy Grant Shapps v úterý popřel, že by se vláda na mzdových požadavcích zdravotních sester snažila jakkoli šetřit.

Otázka je, kdo tahá za kratší provaz. Podstatná je poznámka jednoho z organizátorů stávkové hlídky (picket line) ve Waltonu nad Temží, který tvrdí, že mezi veřejností, která je jinak zdravotnickou stávkou silně postižena, má podpora stávky „absolutní převahu“. Lidé si uvědomují, že zdravotníci bojují i za ně. Stuart Fegan, 46 letý funkcionář Všeobecného odborového svazu GMB, říká, že něco takového ještě neviděl. Lidi jim dokonce nosí svačiny. List Guardian popisuje, jak před waltonskou hasičárnou řeční z náklaďáku, že zdravotníci stávkují i proti snižování úrovně zdravotnických služeb v důsledku chronického podfinancování. Ale je tu hlavně krize životních nákladů zdravotníků, která se prostě nedá ustát. Kdo chce v mraze zatopit, nemusí mít na jídlo.

Že by vláda opravdu neměla kde brát? Za pozornost stojí extrémní nerovnosti v příjmech a majetku v zemi.

V Británii jsou příjmy velice nerovnoměrně rozdělené, a to i při relativně smířlivém srovnání dolní poloviny (B50) společnosti s horní desetinou (T10). Ty nejkřiklavější extrémy se totiž projeví až po srovnání nejběžnějších příjmů a majetku s horním promile nebo nejvyšší desetinou či setinou promile, tedy s malou skupinou úplně nahoře. Pokud jde o srovnání velkých skupin, ale v roce 2021 skupina T10 brala devětkrát víc než celá skupina B50. Když to převedeme do podílu na národním důchodu, horních deset procent si přivlastnilo skoro dvakrát víc než celá dolní polovina dospělých obyvatel Spojeného království (35,5 % pro T10 a jen 20,5 % pro B50).

Obrovskou míru společenské nerovnosti v Británii vidíme ještě názorněji na rozdělení majetku, který u těch chudších představuje většinou bydlení a úspory na penzi, pokud nějaké mají, a u těch bohatých zejména finanční majetek v podobě akcií, dluhopisů, depozit a dalších nástrojů. Samozřejmě mají i hmotný majetek, jako jsou nemovitosti a produkční kapacity, ale ty v té záplavě bohatství představují jen velice malý podíl. Roku 2021 vlastnila desetina nejbohatších více než polovinu majetku v zemi, zatímco dolní polovina obyvatelstva Spojeného království jen paběrkovala (57 % veškerého majetku pro T10, ale jen 5 % pro B50).

Jak už jsme uvedli, porovnání s horními deseti procenty značně zarovnává hrany. Když se podíváme na majetek horního jednoho procenta, vlastní neuvěřitelných 21,3 procenta z veškerého majetku v Británii. Takže o celou pětinu bohatství v zemi vám to skrouhne pouhá jedna horní setina, a o zbytek už se nějak podělte. Až se vám to povede, vyučujte zbytek světa o demokracii.

Pro srovnání, v Česku jsme na tom o poznání líp, alespoň v tom smířlivějším porovnání T10 a B50. Horní desetina národa taky bere víc než dolní polovina, ale neřve to tolik (29,3 % pro T10 a 25,2 % pro B50). Spolu se Slováky jsme na tom v Evropě nejlíp. Trochu jinak už to vypadá, když se má ta horní desetina podělit se skupinou těch úplně nejbohatších. Pojďme na to konkrétně. Na serveru World Inequality Database wid.world si můžeme nasimulovat pozici vlastních příjmů na národní škále. Rozdíly připomínají sloupy elektrického vedení nad katarským fotbalovým trávníkem.

Zkusme to s českou manželskou dvojicí mladých vysokoškoláků s mediánovou mzdou (muž 36 925 Kč, žena 31 170 Kč, dohromady 68 095 Kč) a bydlením ve vlastním domku, za které by zaplatili 15 000 korun, kdyby si ho měli pronajmout. Chystají se vybudovat solární elektrárnu na střeše a mají zatím našetřeno 200 tisíc. Naše dvojice by si tak stála někde pod polovinou českých příjmů. Evropské přepočty jsou v paritě kupní síly, která zahrnuje i nižší cenovou úroveň v Česku (roku 2021). Nezapomínejme taky na hodnotu veřejných služeb, které fakticky navyšují náš příjem. V Evropě by tak byla průměru blíže (průměr sráží bída Bulharů a Rumunů).

Po zahrnutí všech zmíněných parametrů a zdrojů to naší české středňácké dvojici hodí přepočtených 49 412 korun na osobu měsíčně. S dětmi by to bylo horší, když uvážíme nároky dvou puberťáků na stále větší oblečení a nějaké potřeby osobního rozvoje, rodina by sletěla o patro níž. Ale naši mladí mají kariéru před sebou, ještě si pomůžou. Kdyby se však chtěli probít mezi českou pětidevítkovou elitu, tedy nad 99,999 % společnosti, museli by brát tisíckrát víc, konkrétně skoro 45 milionů měsíčně, aby tam tvořili průměr. Na vstup do elitní skupiny stačí necelých 29 milionů měsíčně, abyste tam hráli zadní housle. Taky u nás se tedy mají průkopníci demokracie o co opřít.

Majetkově by na tom byla naše dvojice lépe než příjmově. S domkem v hodnotě tří milionů korun by se vyšvihla těsně pod horní třetinu ČR. V evropském srovnání nás trochu posune skutečnost, že české majetkové daně, které musíme započítat, jsou velice nízké. Tím to zvedneme na „evropskou“ hodnotu v paritě kupní síly nad 1,7 milionu na osobu. Na druhou stranu, Česko je majetkově mnohem chudší než většina EU, takže se sesouváme na okraj evropské horní poloviny. České horní jedno procento (detailnější údaj systém wid.word nedává) má průměrný majetek nad 65 milionů korun na osobu, tedy skoro 40krát větší než má náš mladý pár. Dolní okraj této skupiny činí 19 milionů korun na osobu.

Kdyby nás však zajímalo jen české horní procento očištěné o horní promile, zbude na něj podstatně méně majetku. Majetkové rozdíly bývají zhruba pětkrát větší než příjmové rozdíly. U nás mohou být ještě větší. Nezapomeňme na zlatokopectví 90. let, které nemělo nic společného s úsporami a výsledky podnikání, ale připomínalo spíše rozvrácení a rozkradení říše Inků španělskými conquistadory. Jak už jsme si všimli, v příjmech je u pětidevítkové elity tisícinásobný rozdíl proti příjmovému středu, a tak rozdíly v majetku ponechám na fantazii čtenářů. Teoreticky by to mohli vědět ministerstvu financí, pokud je tam neopíjejí rohlíkem.

Snad nám to někdy řeknou. A až nám to řeknou, už budou asi tušit, kde brát.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele