Zprávy o očekávaných zmatcích a nekonečném čekání na francouzských hranicích po Brexitu bez dohody nebyly zastaralým výplodem minulé britské vlády, ale vyplývají z dokumentů, které byly vydány až po nástupu Borise Johnsona do premiérského úřadu. Veřejnost se to dozvěděla na základě rozhodnutí Dolní sněmovny z pondělní noci, které bylo poslední před vynucenou přestávkou jednání. Ta byla vyhlášena královnou na návrh premiéra.

Vládní analýza situace po Brexitu bez dohody má dvě verze. Srpnové úniky do tisku byly z té první, nyní následuje Operace Žluté kladivo ( Yellowhammer) s opatřeními, jak si poradit například s tím, že v prvních měsících mohou kamiony v Calais čekat několik dní na odbavení.

Drama však běží už teď. Krátce poté, co sněmovna nařídila tyto plány zveřejnit, byla činnost parlamentu totálně přerušena a nesmí zasedat ani výbory. Za normálních časů je to po změně vlády normální, nový premiér má dostat čas na stanovení nových priorit, které jsou pak předneseny v obnovené Dolní sněmovně formou královniny řeči.

Jedná se o staletý zvyk, a zvyky se v Británii běžně dodržují, dokonce tak, že může žít – s nemalou dávkou hrdosti – bez psané ústavy. Jenže běžně není vždycky. Ve chvíli konfliktu, jaký nastal teď, najednou není kde nalistovat přesnou definici práv a povinností jednotlivých institucí. Do hry proto vstupují britské soudy, které se ovšem také řídí převážně zvykovým právem.

A tak londýnský nejvyšší soud odmítl odpor skupiny opozičních poslanců proti tomuto přerušení, zatímco skotský nejvyšší soud tento odpor uznal a označil premiérovo rozhodnutí za pokus umlčet demokratickou instituci v kritickém období před Brexitem. Usoudil, že královna byla uvedena v omyl premiérovou argumentací, se kterou byl návrh na přerušení předložen k jejímu souhlasu. Spor mezi soudy musí být ještě dořešen, ale otvírá se debata, zda by nebylo lepší, kdyby příště rozhodovali o pravidlech uspořádání státu spíše volení zástupci než soudci.