Co přinese „nový normál“ čínské ekonomiky? Hospodářský růst bude mírně nižší v pásmu 6 - 7 procent, ale měl by být udržitelnější a inkluzívnější. Obsahuje větší orientaci na domácí spotřebu, rozvoj služeb a menší přebytky zahraničního obchodu. Předpokládá větší přímé zapojení ve světě, kdy ekonomika dělá i dobré vztahy. Měl by se snižovat odstup úrovně vnitrozemí a venkova od pobřežního pásu a měst. Další složkou je nový důraz na životní prostředí. Cílem není nic menšího než „všestranně zabezpečená, poměrně blahobytná společnost“.

Komentářů k nové orientaci čínské ekonomiky je hodně, hádají se o smysl, o čísla, o vyhlídky, ale možná bude zajímavější podívat se na to očima samotných Číňanů a zachytit oficiální linii, protože ta už se dostává do médií mnohem obtížněji. Sáhneme proto po zprávě z loňského důležitého ekonomického shromáždění v Pekingu za účasti nejvyšších představitelů země, které se točilo kolem obratu k „novému normálu“.

Hlavní projev na této Ústřední ekonomické pracovní konferenci měl president Si Ťin-pching, který zde vystupoval také jako generální tajemník vládnoucí komunistické strany a vyzval k tomu, aby se společnost s „novým normálem“ seznámila, přizpůsobila se mu a nasměrovala na něj řídící nástroje. Šlo o to stanovit priority reforem.

Český překlad projevu mi poskytlo pražské velvyslanectví ČLR. Podtrhl jsem si v něm některá významová slova:strukturální reformy na straně nabídky, více zohledňovat potřeby obyvatelstva, podpora zelené výroby a spotřeby, rozhodující role trhu při alokaci zdrojů, oboustranná otevřenost vůči světu. Je z toho zřejmé, že uvažují o podstatných věcech.

Ze záměru lze dále vyčíst zájem na snížení závislosti na dolaru a lepším zakotvení národní měny. Stabilizaci směnného kurzu řen-min-pi pomůže jeho větší zapojení do zahraničního obchodu a investic. Ekonomika rovněž potřebuje snížení úrokových sazeb, daní, poplatků, byrokratických překážek. (S tím by se dalo i pohrát – rudá Čína zápasí s „red tape“.)

Nový normál obsahuje záměr přeměnit Čínu na inovační centrum, ale nejprve musí řešit přerostlý stávající průmysl, jehož nadprodukce zejména oceli dostává podniky do problémů a zemi do konfliktů. Mluví se o potřebě přemisťovat výrobní kapacity, snižovat zásoby a náklady, zvyšovat efektivitu investic. Země se nevzdává užívání sociální ochranné sítě, ale někde bude práce mizet.

Bude to znovu nákladné, a tím je to právě zajímavé. Musí docházet ke snižování daní, prohlásil jednoznačně prezident Si, ale k tomu dodal i B, a mluví o zvyšování rozpočtového schodku, ale i větší účasti úvěrů a kapitálového trhu. Nestačí spoléhat na stát, větší prostor dát tržním silám.

Je třeba

Nebude to úplně jednoduché, bude to mít všechny parametry „konstruktivní destrukce“, jak ji kdysi definoval třešťský rodák Josef Schumpeter. Trh prostě musí zabrat i v roli hrobaře. Z vět uvedených obvyklým „je třeba“ proto stojí některé za velmi zvýšenou pozornost:

Je potřeba vytvořit podmínky v souladu se zákonem pro konkurzní řízení tržního charakteru a urychlit likvidace společností a insolvenční řízení. Je potřeba navrhnout a implementovat politická opatření jako fiskální a daňovou podporu, řešení špatných aktiv, nové pracovní uplatnění nezaměstnaných a životní zabezpečení, jakož i speciální ocenění a dotace. Kapitálový trh má napomáhat fúzím a akvizicím podniků. Je potřeba provádět co nejvíce fúzí a akvizic a co nejméně likvidací a zajistit vhodné rozmístění pracovních sil. Je potřeba přísně kontrolovat růst investic a předcházet novým nadměrným výrobním kapacitám.

Prezident Si pak probral další sadu „je třeba“, která mají podnikům usnadnit život:

Je potřeba snižovat daňové zatížení podniků, dále upravovat daně a poplatky, odstraňovat různé neopodstatněné poplatky, vytvořit spravedlivé daňové prostředí a zkoumat možnosti snížení sazby DPH ve výrobním sektoru. Je potřeba snižovat sociální pojistné a zkoumat možnost zjednodušení a slučování pojištění „5+1“ [důchodové pojištění, zdravotní pojištění, pojištění nezaměstnanosti, pojištění pracovních úrazů, pojištění na mateřskou dovolenou a akumulační fond na bydlení, pozn. překl.] Pro snižování finančních nákladů podniků musí finanční úřady svou politikou vytvořit prostředí vedoucí k normalizaci úrokových sazeb, které bude prospěšné pro reálnou ekonomiku. Je potřeba snižovat cenu elektřiny, provést reformu směřující k tržní ceně elektřiny a zdokonalit mechanismus vzájemné vazby mezi cenou uhlí a elektřiny.

Rámci, který tam ekonomice nabízejí, lze porozumět.

Očima OECD

Téma čínského „nového normálu“ bylo analyzováno na jaře 2015 také v pařížském ústředí OECD. Výmluvná jsou grafická vyjádření, která pomáhají pochopit, odkud a kam vede tato čínská stezka.

Graf vlevo nahoře ukazuje odstup čínských růstových temp od průměru OECD. Čínské tempo (reálně, po odečtu inflace) se zpomaluje, ale větší pozornost bude věnována kvalitě růstu. Obvyklým indikátorem konjunktury bývají ceny nemovitostí, zachycené na grafu vpravo nahoře. Jsou tam rizika bublin, jak jsme to zažili třeba v americké realitní krizi. Horko už bylo, reálné ceny (s odečtem inflace) ochlazují. Čínský pracovní trh nám přibližuje graf porovnávající volná pracovní místa a počty uchazečů o práci. Žlutá křivka patří praktickým oborům na úrovni střední školy, kde je práce dost. Zato od bakaláře výše už se musíte starat.

Klíčový údaj však patří bublinkovému grafu vpravo dole, kde je signalizována obrovská zásobárna pracovních sil v dosud stále přezaměstnaném zemědělství. Vidíme zákonitost, kdy rozvoj země, vyjádřený jako vyšší životní úroveň (HDP na osobu v kupní síle PPP) provází pokles podílu osob v zemědělství. Vytlačují je stroje i lepší životní vyhlídky. Z grafu je patrné, že v čínském zemědělství stále pracuje mnohokrát víc lidí než by odpovídalo poměrům v industrializovaných zemích.

Růst životní úrovně má na zemědělství ještě jeden vliv, roste poptávka po kvalitních potravinách. Je to patrné na obchodní bilanci zemědělských produktů s Evropskou unií. V roce 2013 bylo poprvé více potravin z EU do Číny dovezeno než z Číny do EU vyvezeno. Můžeme si domyslet, kolik v tom bylo piva, vína, sýrů a dalších lahůdek, které rozšiřují čínský jídelníček.

Zelené nástroje

Pokud jde o udržitelnost životního prostředí, nedávno o tom informovali Ma Jün, hlavní ekonom čínské centrální banky, a Simon Zadek z UNEP, programu Spojených národů pro životní prostředí, ve společném komentáři pro Project Syndicate. Informují, že do nápravy a ochrany prostředí, ale také do obnovitelných zdrojů, zvyšování energetické účinnosti a zlepšování dopravního systému, třeba rozšiřováním vysokorychlostních železnic, má jít 600 milionů dolarů ročně.

Když jsem toto číslo porovnával s českým HDP – udělal jsem to na serveru Vaše věc.cz – vyšlo mi, že jde o téměř čtyřnásobek české roční produkce. Upozornil jsem na fakt, že daňové příjmy Číny přitom porostou pomaleji nejen v důsledku zmírňování hospodářského růstu, ale také po připravovaném snižování daňových sazeb. Novým zdrojem proto bude dluh, s předkladem, že výnos z investice bude vyšší než náklady dluhu. A aby se peníze nepromrhaly na něco s pouhou zelenou nálepkou, byla zpracována směrnice pro vytvoření systému zelených financí, která definuje potřebné nástroje.

Vznikne řada specializovaných institucí. Zelený úvěr, zelené rozvojové fondy, zelené dluhopisy, indexové fondy pro zelené akcie, zelené pojištění a nakonec i trh s emisními limity. Současně bude zavedena řada nových politik a regulačních nástrojů. Centrální banka otevře okénko pro zelené repo, tedy poskytování hotovosti proti zeleným dluhopisům s nižšími sazbami, a taky zahájí úrokové dotace a záruky. Celostátní Zelený rozvojový fond bude zřízen podle zkušeností britské Zelené investiční banky.

Informace o technikách manévru k udržitelnosti potvrzují, že nová průmyslová revoluce dostává v Číně doslova zelenou. Řeší se tím problém a zároveň vzniká další perspektivní exportní obor. Zlepšuje to i postavení Číny ve světě. Neuniklo, že spolu se Spojenými státy byla mezi prvními, kdo v minulých dnech ratifikovali pařížskou dohodu o klimatu. Obnovitelné zdroje sice tvoří stále ještě malý – byť prudce rostoucí - podíl v čínském energetickém mixu, ale jejich solární a větrné instalace jsou už tak největší na světě.

Stoupá, nebo klesá?

Investiční žurnály si všímají průměrných čísel, jako je statistika růstu produktivity práce, která vyletěla vzhůru po roce 2000, kdy Čína vstoupila do Světové obchodní organizace WTO, ale v posledních letech je vytrvale klesající a dostala se na nejnižší úroveň od roku 1999. Tak to aspoň uvádí agentura Bloomberg na základě údajů čínského statistického úřadu a Mezinárodní organizace práce. Ovšem úvahy o poklesu tempa růstu mají dvě složky, vedle poklesu je tam přece i ten růst. Investoři se soustřeďují na pokles růstu a fakt, že míří k nejnižším hodnotám. Avšak i ten nejnižší čínský růst produktivity je vyšší než český nejvyšší.

Jedná se přitom o náročné statistické cvičení, už tím, že považuje za základ ceny z roku 2005. Používá dnes někdo mobil, přehravač nebo notebook z roku 2005? Dokázali byste přesně určit, čím jej při stejné cenové úrovni nahradit?

Statistika možná ukazuje spíše dopad rozdílů v ekonomické úrovni regionů a podniků v Číně, tedy hlavně to, jak špičkové unikají těm zaostalým. Zvýšení produktivity práce nějakou technologií obvykle znamená, že potřeba lidské práce ubude. Jenže lidé, kteří ji vykonávali, zůstanou. Pokud však zbyteční lidé nenajdou srovnatelnou práci v místě, zamíří jinam, možná zpátky do provincie, a hledají obživu s lopatou v ruce nebo v podniku s vyššími sociálními ohledy. Potom jde produktivita dolů.

Ale musíme si říci také to, o jakou průměrnou produktivitu se jedná. Loni rostla o 6,6 procenta ročně. To je tempo, ke kterému se ČR souvisleji přiblížila jen v období 2005 až 2007. V absolutní hodnotě je pak tato produktivita vykazována 7 318 dolary na osobu. Je to podíl celkového produktu (HDP v průměrné směnné hodnotě národní měny z běžných let a v přepočtených stálých cenách roku 2005) na jednu pracující osobu.

Podobnou hodnotu HDP v dolarech na osobu vykazovala ČR na přelomu milénia. Pak jsme ji dokázali do roku 2007 ztrojnásobit v kombinaci prudkého růstu ekonomiky a neméně prudkého posilování koruny. Ta česká však od té doby většinou stagnuje, zatímco v Číně už tři desetiletí pokračuje v geometrickém růstu.

O spolehlivost čínských čísel se vedou spory. Připomeňme, že systém národních účtů a výpočet HDP byl v Číně zaveden až roku 1985. Makroekonom, který se do toho pustil, byl zároveň prvním čínským ekonomickým doktorandem. První publikace Chinese Macroeconomic Structure and Policy s údaji o HDP vyšla roku 1988.

Řekli bychom tedy, že ve sledování liberální ekonomiky jsou na tom časově zhruba jako my. Ovšem srovnatelné by to bylo, kdyby se od nich chtělo sledovat jen jeden okres nebo jedno větší město. Čína je však svým rozsahem větší než celý „svět Západu“, takže zachycené trendy jsou možná důležitější než absolutní čísla. A vzhledem k centralizaci některých správních činností a ekonomické palebné síle centra budou možná čínské plány důležitější než zachycené trendy.

Obchody Česka s Čínou

Čína je druhý největší zdroj českých dovozů (13 procent), hned po Německu (26 procent). Všichni znají čínské mobily, tablety, tiskárny, ale také textilní výrobky a hračky. V českém vývozu do Číny devalvace koruny pomohla, protože proti dolaru oslabila hned o 25 procent. Přímý vývoz je však desetkrát menší než dovoz. Kdybychom zahrnuli i ten nepřímý, přes Německo, na kterém se podílíme jako subdodavatelé, bylo by to nejspíš v pořádku.

V posledních letech se začaly rozšiřovat také vzájemné investice v obou zemích. Velký prostor otvírají dohody a přísliby, které byly podepsány během pražského pobytu čínského prezidenta Si Ťin-pchinga. Podle informací čínské ambasády nyní existuje asi 40 projektů česko-čínských investic s předpokládanou hodnotou 1,6 miliardy dolarů. Najdeme tam strojírenství, letectví, finanční služby, telekomunikace, zdravotnictví i kulturu. Číňané chtějí v takových podnicích obsadit pozice vrcholového vedení a finančního řízení, ale ostatní pracovní místa mají být z místa.

Spolupráce se zatím vzájemně doplňuje. Čína nabízí obrovský trh a potřebuje rozvoj s prioritami „nového normálu“. Česká republika je pro Číňany zajímavá svým výhodným geografickým umístěním a efektivní pracovní silou. Česká průmyslová tradice, dobrá infrastruktura, rozvinutá věda a technologický výzkum i řemeslná zdatnost, to vše vypočítávají čínské zdroje jako lákadlo pro investice.

Za perspektivní obory pro spolupráci pak označují automobilový průmysl, špičkové technologie, malá letadla, strojírenství, finanční služby, zdravotnictví, ochranu prostředí a vědu a inovace.

Teď však vede turismus. Jen od začátku roku sem přišlo neméně 320 tisíc čínských turistů, kteří mají k dispozici už tři přímé letecké linky. Čínské turisty přijíždějící po dálnici, třeba z Německa, už tak přesně spočítat neumíme. Statisíce Číňanů přilétají přes půl světa – klobouk dolů před nimi i před těmi, kdo je k tomu získali. Nejde jen o ty peníze. Třeba to taky naruší naši pověst zarputilých xenofobů.

(Psáno pro Literární noviny, zvláštní přílohu o Číně, která vyjde na konci září))

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.