Návštěva amerického ministra zahraničních věcí Mika Pompea v České republice působí dojmem špatné připravenosti. Překvapuje, že Pompeovi bylo při jeho prvním dni jednání u nás něco veřejně odmítnuto. Při pečlivěji připravených schůzkách se nic takového nestává, o neschůdných požadavcích se prostě nemluví. Ledaře by o nic nešlo, jen o pokus zapůsobit na americké voliče. Tam už může dojít i na křeče. USA mají necelých čtvrt roku před volbami, které vypadají stále nebezpečněji pro prezidenta Donalda Trumpa.

Nicméně Pompeo při prvním oficiálním setkání s českým ministrem zahraničí Tomášem Petříčkem „na pivu“ v Plzni neudal pokus vnutit ČR nějaký závazek ve vztahu k americkému dodavateli jaderné energetiky Westinghausu. Nedosáhl ani rozhodného odmítnutí účasti čínské Huawei na budování českých sítí 5G. V obou případech se Petříček pochlapil a trval na tom, že v prvním případě nechce narušit přípravu férového výběrového řízení na dodavatele pro Dukovany a v druhém zase chceme být součástí společného evropského řešení.

O tom, že současná cesta ministra Pompea cílí hlavně na domácí publikum v USA, svědčí Pompeovo rozhodnutí debatovat v českém Senátu. Ve Spojených státech je Senát něco úplně jiného než v Prze, v USA je nejmocnější demokratickou institucí. K prosazení jednacího bodu je tam potřeba 60 hlasů ze 100, tím může opozici úplně ochromit. Avšak v ČR je Senát vždy spolehlivě přehlasován v Poslanecké sněmovně, kde stačí 101 hlasů z 200. O reálném vlivu českého Senátu napovídá i jednociferná účast voličů v rozhodujících druhých kolech. Dá se říci, že Senát, kraje a vrchní soudy patří k absurdnostem českého polistopadového systému, vzniklé jako mezivrstvy pro potřeby politických úklidových čet.

Úsměvně působila také snaha zasazovat Pompeovu návštěvu do rámce bezpečnosti. Je to smutné, ale Spojené státy jsou teď nejnebezpečnější zemí světa, aspoň pro své obyvatelstvo z hlediska šíření pandemie koronaviru. Někomu se zdá taková okolnost nepatřičná, ale co jiného bezpečnost je než v první řadě snaha, aby zbytečně neumírali lidé?

V jednáních s ministrem Petříčkem byla aktuální zejména kybernetická bezpečnost. Petříčkova argumentace Strategií EU pro budování 5G byla namístě, vždyť byla čerstvě publikována ještě před prázdninami. Tato strategie chce podpořit vlastní rozvoj evropských telekomunikací nové generace a umělé inteligence. Z jejích obecných formulací lze vyčíst, že dává prostor pro větší zapojení evropských společností jako je třeba Nokia a Ericsson. Taková snaha o snižování evropské závislosti je jistě v pořádku. Jenže o to Američanům nejde, rádi by vytlačili konkurenční Huawei a prosadili místo ní své Cisco a Verizon.

Popravdě, všechno jsou to úžasné společnosti, ale také díky existenci vysoce konkurenčního prostředí. Když do toho vstoupí vládní nebo unijní podpora určitého segmentu, možná to na čas ohlodá zisky a tržní podíl nejsilnějších hráčů, ale pořád je to něco jiného než zákaz, který část konkurence úplně vyřadí z trhu. Jak by to mohlo pomoci bezpečnosti provozu? Bezpečnost řešení pochopitelně klesá, chybí-li konfrontace s druhými.

Kdybychom však brali bezpečnost datového provozu opravdu vážně, měli bychom se na pozoru především před Američany. Mistrovské kousky jejich Národní bezpečnostní služby NSA, která dokázala napíchnout i telefon německé kancléřky Angely Merkelové, vyšly na světlo už roku 2013. Stalo se to díky odhalením Edwarda Snowdena, který na tom pracoval, ale nakonec se na to sám nemohl dívat. Jedna z informací, která pak vyplula na Wikileaks, poukazovala na americké roztrpčení z neochoty Huawei nechat si nainstalovat do softwaru „zadní vrátka“, kterými by se do systému nepozorovaně lezlo, aby se dal ovládat. (viz zde)

U nás bychom měli být o to patrnější, že o podobné technologie projevila řada soukromníků. Vojenské zpravodajské službě se „ztratilo“ v Egyptě sedm systémů Agáta, a kdoví, jestli nenašly cestu domů. Civilní bezpečnostní služba (Úřad pro zahraniční styky a informace) zase ztratila kontrolu nad tréninkovým centrem kybernetické bezpečnosti CyberG Europe. Název napovídá, že jde o nácvik obrany proti hákování, ale k tomu se pochopitelně musíte to hákování nejprve naučit. (viz zde)

Zranitelná je i Česká policie, tedy ve smyslu podléhání špatnému příkladu. Psali jsme o tom před pěti léty v souvislosti s odhalením Wikileaks, že česká policie měla zájem napichovat kdejaký internetový server včetně těch bankovních. Mířilo to i na náš web, což mě přivedlo k prostinké, vlastně optimistické úvaze, že máme víc čtenářů, než jsme si mysleli. Skrývala se za tím příkladná evropsko-americká spolupráce, neboť produkce italského Hacking Teamu, který to nabízel (dokud nebyl sám zhákován a prozrazen), byla poptávána i v tajných službách Spojených států. (viz zde)

Edward Snowden před rokem varoval také před tím, jak Google nebo Facebook zpracovávají osobní data. Ta z Facebooku byla využita například společnosti Cambridge Analytica k individuálnímu ovlivňování voličů před referendem o Brexitu.

Dnes už nikdo nepochybuje o tom, že „velká data jsou ropou 21. století“. Americko-evropská spolupráce na omezení moci velkých datových monopolů by byla žádoucí, ale v tomto duchu zatím uvažuje jen Trumpova opozice v radikálním křídle Demokratické strany. Ta by chtěla velké americké datové monopoly rozčlenit. Podobně, jako se to kdysi udělalo s telefonickou AT&T (původně Bell), rozdělenou roku 1974 na sedm „Baby Bells“.

V neprospěch velkých datových a internetových monopolů mluví i to, že neplatí žádné daně, protože zisky odlévají do daňových rájů. Česko uvažuje o zavedení digitální daně alespoň po dobu, než se k něčemu podobnému rozhodne EU. Tam padl příslušný návrh už roku 2018, ale k dohodě je daleko. Proto v Itálii a Francii tuto daň zavedli jednostranně ve výši 3 % a v Rakousku dokonce 5 %. V Česku se uvažovalo o 7 %.

Od loňska existuje širší podnět OECD ke zdanění „vysoce ziskových a vysoce zdigitalizovaných obchodních modelů“. Netýká se tedy jen výnosů z internetové reklamy, ale také internetových obchodů. Spojené státy nazvaly tuto daň „diskriminační“ (oficiální reakce ministra financí Stevena Mnuchina) a začaly hrozit sankcemi. Nejvíc vůči Francii, kde už to zavedli, ale nám taky, kdybychom je chtěli v té drzosti následovat.

Jak vidět bezpečnostní téma americko-českých vztahů může být docela bohaté a přínosné, ale teď pro ně zjevně nepanují ty nejvhodnější podmínky. Tak snad až s čím přijde příští americká vláda. Nastoupí hned v lednu roku 2021.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.