Zatím bylo zvykem hrát si na to, že energie z fosilních paliv je levná, a tvářit se, že negativní důsledky poškození klimatu a prostředí k tomu nepatří. Nakonec se to pěkně prodražilo, ať už jde o zdraví (vyšší náklady zdravotnictví, kratší a horší život) nebo sucho (náhrady zemědělcům, kteří přišli o úrodu, miliardy na projekty přehrad a zavlažování) či záplavy (ztráta úrody a orné půdy, rekonstrukce celých měst). Stoupající hladiny moří Prahu neohrozí, ale novinkou je u nás tornádo, další atrakce jsou na cestě (třeba moskyti šířící různé zimnice). Nemluvě o migraci ze zemí, ve kterých už se nedá žít.

Zelená dohoda pro Evropu a navazující praktická sada opatření z balíku Fit for 55 konečně zpoplatňuje ony vedlejší škody z užití fosilních zdrojů (negativní externality) a někde škodlivé jednání přímo zakazuje. Současně však nabízí obrovské finanční zdroje pro přezbrojení průmyslu a vybudování systémů, které mají umožnit, abychom klimatu přestali škodit, a dokonce na tom ještě vydělali.

Výzva prezidenta Miloše Zemana, aby se Česká republika vyvázala ze Zelené dohody pro Evropu, protože „zdražuje energii“, je proto horší než pouhá pštrosí politika, která prostě nechce vidět naléhavost klimatického rizika. Pro českou ekonomiku by to vytvořilo vývojovou brzdu ve chvíli, kdy jsou všichni v pohybu a další zaostávání můžeme nejméně potřebovat.

Liché jsou výtky, že Zelená dohoda chce změny „příliš rychle“. Ve skutečnosti Česká republika dlouho úmyslně zaostávala s chytráckým pomrkáváním: „Uvidíte, že na nás dojde.“ Proč by teď měl někdo na nás čekat?

Zkazili jsme si to sami. Začali jsme včas a start byl dobrý. V roce 2009 se u nás rozebíhal opravdu radikální pokus o zavedení obnovitelných zdrojů především v podobě fotovoltaiky. Měl však dvě slabiny. Zvýhodňoval největší investory financované převážně za zahraničí, to znamená, ignoroval místní domácnosti, a přehnal čerpání veřejných zdrojů na dotace až na úroveň zločinu. To nebyla logika obnovitelných zdrojů. To byla logika parazitní české politiky pod vlivem silných zájmových skupin. Jestliže nás teď EU nutí do něčeho, co je v rozporu se zájmy těchto skupin, pomáhá nám. Sami bychom se na to nezmohli.

Jinou věcí je, že samotná Zelená dohoda pro Evropu jako principiální, komplexní, ucelená strategie EU pro záležitosti klimatu a životního prostředí, vznikala s obrovským pracovním nasazením a její prvky byly vyvíjeny prakticky souběžně. Po zvýšení ambic evropského cíle (Fit for 55) v létě letošního roku tato legislativní smršť procházela ještě novelizacemi. V tom se opravdu není snadno vyznat. Mimořádný význam proto má stostránková studie Petra Zahradníka nabízející ucelený přehled či spíše průvodce Vademecum politiky udržitelnosti EU. Vydal EU Office/Knowledge Cetre České spořitelny, prosinec 2021.

Zkusme se v tom zorientovat podle tabulky, která se pokouší představit Zelenou dohodu „v kostce“.  Hlavním smyslem je transformace ekonomiky pro udržitelnou budoucnost. Hlavním cílem je snížení emisí CO2 do roku 2030 o 55 % ve srovnání s rokem 1990. Dlouhodobým cílem (2050) je dosažení klimatické neutrality.

K tomu je především nezbytné zajistit nabídku dostupné a bezpečné energie. Zejména ta dostupnost už nemusí opakovat šíleně drahou cestu, kterou si čeští politici prosadili při nástupu solárních baronů. Mluvme o dostupnosti energie i větší energetické soběstačnosti domácností.  To je dnes usnadněno tím, že všechno je řádově levnější než před deseti lety. Až se rozeběhnou energetická sdružení, bude se to lidem také snáze instalovat a provozovat.

Dalším prvkem je mobilizace průmyslu pro čistou a oběhovou ekonomiku. To je mimořádně potřebná výzva právě pro ČR, která za sebou stále vleče obrovskou energetickou a materiálovou náročnost. Od stavebnictví se očekává přechod na energeticky a zdrojově efektivní standardy. Velký úkol představuje renovace starších budov. Zejména recyklace stavebních materiálů pomůže řešit problém, že pomalu už není kde těžit potřebné objemy písku a dalších surovin pro stavební hmoty. Nulové znečištění skleníkovými plyny by měla provázet i důsledná detoxikace životního prostředí. V krajině se pustíme do obnovy ekosystémů a biodiverzity, nebo jim aspoň dáme prostor.

Ekonomiku krátkých vzdáleností lze budovat na zemědělském programu „z farmy na vidličku“. Potřebujeme spravedlivý, zdravý potravinový systém vstřícný k životnímu prostředí. Zdravé čerstvé potraviny z místních surovin mohou být při rozumném uspořádání levnější než odpadky z dovozu.

K Zelené dohodě patří i urychlení posunu k udržitelné mobilitě. Tvrzení, že naše auta si nedáme vzít, připomíná vdovu vrhající se za nebožtíkem do hrobu. K čemu nám ta auta budou, až se na většině velkých trhů zakáže jejich prodej? A co budeme dělat, až nám svitne, že s dieselem už se opravdu nechytáme, ale mezitím jsme prošvihli etapu učení nové technologii?

Jak vypadá výčet nástrojů, kterými má být cíle dosaženo?

Část tvoří regulační opatření a strategické koncepce. Výčet začíná souborem Fit for 55, který zahrnuje také revizi systému pro obchodování s emisemi, směrnici o energetické účinnosti, zpřísnění emisních limitů pro auta a zdanění energie. Novinkou je mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích („uhlíkové clo“) ze zemí, kde nebyly emise zpoplatněny). Důležitá je sada opatření týkající se půdy a krajiny, kde lze dosáhnout většího pohlcování uhlíku. Vykácené lesy v ČR jsou naopak zdrojem skleníkových emisí.

Evropský klimatický zákon shrnuje dílčí úkoly pro Zelenou dohodu a mechanismus jejich naplňování. Mají podobu regulačních opatření, strategických koncepcí i finančních a investičních nástrojů. Přehled konkrétních kroků k dlouhodobému cíli nabízí Akční plán pro nulové znečištění ovzduší, vody a půdy.

V Česku se pozorně sleduje vývoj Taxonomie EU s pravidly a principy pro podporu udržitelných investic. Česká vláda by ráda viděla podporované jádro a plyn, ale moc velký ohlas to nemá.

Finanční nástroje představují Investiční pán pro udržitelnou Evropu (InvestEU) za účasti soukromého sektoru a Mechanismus pro spravedlivou transformaci, využitelný v postižených regionech, dokonce i na úrovni okresu nebo komunit. Umožní také vytvářet speciální operační programy. Vedle toho je tu Víceletý finanční rámec EU na léta 2021 – 2027 („evropský rozpočet“) a jeho dvouletý doplněk Next Generation EU, usnadňující obnovu po pandemii, ale také udržitelným směrem, s povinnými podíly výdajů na klimatické a environmentální cíle.

Jak Zahradníkova studie zdůrazňuje, udržitelnost je obecně definována jako zajištění dlouhodobé rovnováhy a vyváženosti ekonomického, sociálního a environmentálního rozměru rozvojových aktivit, přitom respektuje také regionální aspekt. Je tam tedy víc pohledů, nejen ten ekonomický, na který jsme se dosud převážně orientovali („hlavním kritériem je nejnižší cena“). Jde o to, aby se žádný z těchto rozměrů nerozvíjel na úkor obou zbývajících, jinak nastávají poruchy a nerovnováhy.

U nás dosud dominoval jen ten ekonomický („peníze jsou až první v řadě“), jako by všechno ostatní bylo zadarmo nebo zanedbatelné. Logika Zeleného údělu pro Evropu vychází ze zkušenosti, že upřednostňování ekonomického rozměru a ignorace rozměrů sociálních a environmentálních vede k destrukci a vyžadují nákladnou nápravu. A destrukce a obrovské náklady navíc, to je pravý opak prosperity. Byť jen té ekonomické.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele