V Česku evropské volby moc nezaujaly, k přišlo k nim jen o málo víc voličů než k těm senátním, stejně bezvýznamným. Můžeme se ale mýlit, že o nic nejde. Zvláště teď, kdy se začínají tahat z pytlíku kandidáti do Evropské komise a zejména na jejího předsedu. Zatím se říká, že ne, neformální vrcholná schůzka v Bruselu, která byla právě věnována jenom tomuto tématu, prý nebyla o jménech. Předseda Evropské rady má teprve v jednotlivých hlavních městech zjistit, podle jakých pravidel se bude volit. V zásadě však jde o to, aby všechno dopadlo, jak má, a Evropskou komisi vedl „spitzenkandidat“ z Evropské lidové strany EPP, německý politik bez vládní zkušenosti Max Weber. A aby všichni věděli, co za to dostanou, až pro něj zvednou ruku.

Česká příležitost nastane při volbách místopředsedů Evropského parlamentu, kde se může umístit lídr frakce konzervativců a reformistů Jan Zahradil. Nejsilnější bruselský post tak může dostat strana, která má doma roli vůdce opozice. To může vyhrotit vztah české vlády k unijnímu parlamentnímu orgánu, kam jsou poslanci voleni přímo, ve srovnání s radou premiérů a šéfů států, kteří jsou většinou voleni nepřímo. Nepochybuji, že už vznikají manuály s argumentářem, jak o významu přímé a nepřímé volby odpovídat, až se před ústy ocitne mikrofon.

Mlha potrvá do 21. června, kdy má dojít k dohodě na řádné schůzce Evropské rady. Se jmény se pak půjde do Evropského parlamentu, který také bude chtít ukázat svaly. Nezkušený Weber by mohl být výhodou pro ty, kdo mají obavu z přílišného vlivu Evropské komise, oné evropské vlády úředníků. Nejspíš se do toho zamotá, a pak nastane souboj mezi europarlamentem a Evropskou radou. Bude o čem psát.

Teď jsou však naléhavější jiná témata. Hádají se o to „kdo“, ale neméně naléhavé bude „co“. Jistěže je důležité vyhrávat hlasování v Evropském parlamentu nebo (tam se ale moc nehlasuje) v Evropské radě. Důležitější však bude projít minovým polem krizí a nepřehlédnout důležitou křižovatku. Buď vyrazíme správně a zachováme to nejlepší, na čem byla evropská integrace postavena, to je schopnost vyhnout se válečným konfliktům (a nejen mezi členy), nebo dopustíme, aby to nějaká hlasovací mašinerie vítězně rozvařila a dostala nás tam, kde jsme byli předtím.

Kdo by se v tom chtěl zorientovat, má příležitostí dost. Třeba Centrum pro evropská studia na Maastrichtské univerzitě tomu věnuje kurz s názvem Quo vadis, Europa? Kam jdeš, kam míříš, k čemu směřuješ? Jak si chceš poradit s tím vytrvalým náporem krizí, které přicházejí jedna za druhou?

Brexit, eurozóna po řecké krizi, náboženská a politická radikalizace, napětí mezi členskými státy. K tomu neklidná sousedství způsobená konflikty na Ukrajině, v Sýrii a na Blízkém východě a jejich důsledky v uprchlické krizi. Hlouběji pod tím leží eroze základních evropských hodnot či spor o jejich smysl, vypočítává program kurzu. Avšak ani vzdělání není všespásné. Zvlášť, když se snaží zastřít instinkty, které nám poskytla evoluce ze statisíciletí soužití ve skupině vzájemně závislých osob. Moderní doba se ráda tváří, že jsme se změnili v nezávislé (svobodně atomizované) jednotlivce, kteří s touhle minulostí nemají nic společného.

Už samotný výčet problémů takového kurzu obvykle naznačuje, jaká řešení by si jeho tvůrci přáli. Je dobře, že soustřeďuje pozornost na spojitost mezi uprchlíky a válkami na Blízkém východě. Máme porozumět dynamice zmíněných krizí, což bych chápal nejen jako schopnost odhadnout, jestli to směřuje k horšímu nebo lepšímu, ale také čím to začalo a jak jedno způsobuje druhé. V Česku vytloukáme kocovinu panákovou smrští – uprchlíci nám nevoní, ale války, které je k nám ženou, podporujeme. Teď si na to pořídíme americké vrtulníky, co kus, to miliarda korun. To se vyplatí. Až budeme v afghánských horách bojovat za Prahu, dokážou přesněji odstřelovat teroristy uprostřed svatebního nebo pohřebního průvodu.

Zmíněný kurz správně připomíná, že pokud chceme evropským politickým a geopolitickým perspektivám porozumět, pokud se chceme opravdu vyznat v unijním právním a institucionálním systému, v jeho historickému pozadí nebo hlavních společenských trendech, musíme se zbavit jednooborové slepoty (milované třeba ekonomy nebo právníky) a nahlédnout do komplexity současné Evropy za pomoci nástrojů řady oborů. Doufám, že si přitom ujasníme i to, zda můžeme být tak úzkým a odevzdaným spojencem Spojených států, které „evropské hodnoty“ bezstarostně popírají, kdykoliv se jim to hodí.

Leták kurzu, ze kterého jsem si vybíral, patřil semestru, který před rokem skončil, a tak je zajímavé, co se od té doby změnilo. Evropské volby zareagovaly na téma, ke kterému nás dokopaly naše děti. Jde o enviromentální krizi, která může být nejen pro Evropskou unii, ale pro celé lidstvo zničující. Role Zelených proto v Evropském parlamentu posílí a promítne se to nejspíš do celé příští evropské agendy. Zelených jsou tam vlastně dva druhy. Ti větší jsou liberálové, což mi vadí, ale jejich odbornost a občanská autorita (soudě podle většiny těch českých, kteří se nedávno zformovali doma) je úctyhodná. Vedle nich je zastoupena i Severská zelená levice, ke které mám blíže. Není však vyloučeno, že Zelení zůstanou v opozici a témata si rozeberou tradiční strany, aby samy využily jejich mobilizačního potenciálu.

Také tady Česko volí moudrou nezávislou cestu a snaží se kolem ekologie a klimatu šaškovat. Každý, kdo míří mimo realitu, však musí přijmout fakt, že ztrácí strategický vliv. Bude brát jen to, co zbyde. Když nám shnije průmysl a zemědělství, ždímané do poslední kapky skupinkou transformačních miliardářů, nezbyde než dál spoléhat na sousedy, že nás uživí jako levné sluhy. Snad nám dají v neděli volno, abychom mohli běhat po náměstích a hulákat něco o suverenitě.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.