Muellerova zpráva tvrdí, že ruská vláda se vměšovala roku 2016 do prezidentských voleb rozsáhle a systematicky. Proto je taky tato zpráva plná ruských jmen. Jedno z nich – Konstantin Kilimnik – je obzvlášť důležité. Mluví se o něm hned v úvodu zprávy na straně 6. 

Kilimnik býval dlouholetým obchodním společníkem Paula Manaforta, když se Manafort živil jako lobbbyista pro ukrajinského prezidenta Janukoviče. Když se pak Manafort stal šéfem Trumpovy volební kampaně, neměl problém Kilimnika přijmout. Jenže to udělal chybu (a už taky sedí). Kdyby věděl, co Mueller tvrdí dnes, dozvěděl by se, že FBI podezírá Kilimnika z vazeb na ruskou zpravodajskou službu. A co asi chtěla ruská zpravodajská služba udělat, když se napíchla na šéfa kampaně pro volby prezidenta USA?

Tak se to v té Muellerově zprávě píše. Na zmíněném setkání s Manafortem se Kilimnik taky nabízel, že zprostředkuje mírový plán pro Ukrajinu. Mírový plán? Máme je! Podle Muellerových vyšetřovatelů šlo o vytvoření „zadních vrátek“ pro zachování vlivu Ruska na část západní Ukrajiny. Nic z toho nakonec nebylo, protože oba napadlo, že bez výslovného souhlasu Trumpa není o čem mluvit. Věc tím skončila. Nicméně jednání bylo, to popřít nelze.

Potom spolu probírali volební situaci na zemědělském Severozápadě, a to bylo ještě horší. Manafort dal starému kamarádovi Kilimnikovi k dispozici interní data Republikánské strany z volebních průzkumů. Velezrada jako vyšitá. Protože komu Manafort ve skutečnosti nabídl tajnou analýzu rozložení politických sil v nekonečných lánech kukuřice, ideálního odraziště pro vměšování do voleb amerického prezidenta? Kam asi mohly ty dokumenty zamířit? Dovede si někdo představit, že taková zpravodajská perla skončí někde jinde než na Putinově stole?

Já si to představit nedovedu, ale zvláštní vyšetřovatel ministerstva spravedlnosti Robert Mueller možná ano. Investigativní novinář John Solomon, který občas přispívá do amerického politického žurnálu The Hill (odvozeno od Capitol Hill, vršek se sídlem amerického kongresu), totiž tvrdí, že existují stovky vládních dokumentů, které měl Mueller k dispozici, ve kterých se Kilimnik popisuje jako „citlivý“ zpravodajský zdroj. Byl využíván ministerstvem zahraničních věcí USA k získávání informací z Ruska a Ukrajiny.

ZDE

Američané si tedy Kilimnika pěstovali k tomu, aby mohli na Putinův stůl nakukovat. To je něco trochu jiného. Jako „citlivý“ zpravodajský zdroj, tedy osoba, jejíž práce pro ministerstvo zahraničních věcí USA musela být obzvlášť zastřena, působil Kilimnik minimálně od roku 2013  (tedy už v době, kdy byl ještě obchodním partnerem Manaforta). Kilimnik byl ve styku s politickým tajemníkem amerického velvyslanectví v Kyjevě a vídal ho několikrát týdně. Zprostředkovával zprávy pro ukrajinské představitele a sám psal dlouhé analýzy politické situace, které pak posílal mailem úředním osobám USA.

Nic z toho však v Muellerově zprávě nenajdete. Tam FBI naopak Kilimnika podezírá z napojení na ruskou zpravodajskou službu, jako kdyby FBI o jeho využívání pro státní potřeby USA nevěděla. Jenže existuje záznam výpovědi Alana Purcella, onoho politického tajemníka americké ambasády v Kyjevě, který roli Kilimnika agentům FBI podrobně popisoval.

Uvedl, že pro ministerstvo zahraničí byl tak cenný, že Kilimnika ve zprávách nikdy neuváděli jménem, aby se náhodou neocitl ve Wikileaks. Už to, že s ním jednal politický tajemník, šéf politického útvaru velvyslanectví, bylo neobvyklé, protože šéf se normálně s jednotlivými agenty nestýká. Když však Kilimnik přinášel detailní rozbory vnitřní činnosti ukrajinské opozice, bylo to tak cenné, že to tajemník okamžitě předával přímo velvyslanci.

Tohle všechno řekl tajemník Purcell agentům FBI, ti to zapsali, investigativní novinář Solomon četl, ale zvláštního vyšetřovatele Muellera to nějak minulo a nikomu to kupodivu nevadilo. To je však divné, šlo přece o zvláštního vyšetřovatele ministerstva spravedlnosti. A do kompetence tohoto ministerstva spadá FBI jako přímo podřízená složka.

Přechůdcem Purcella na ambasádě v Kyjevě byl Kasanov, který pak byl povýšen do ministerského úřadu ve Washingtonu. Když tam v květnu 2016 přijel Kilimnik, šel s Kasanovem na oběd. Hlavním účelem jeho cesty přitom byla nabídka zmíněného mírového plánu, se kterým to pak zkoušel u Trumpa. Napřed však začal v Obamově administrativě. Kasanov plán předal vysokým úřadníkům ministerstva zahraničí, mezi nimiž byla i náměstkyně ministra Victorie Nulandová. Nikoho nenapadlo, že by je měl kvůli tomu vyšetřovat.

Kilimnik neměl žádný problém s vízy, žádný problém s přístupem k vysokým úředníkům ministerstva zahraničí. Že by to měli ruští agenti tak snadné? Ruskou stopu, která se zaháčkovala u Manaforta, si proto škrtáme. Operoval tu jen jakýsi Bretschneider, který získal z Trumpova štábu svědectví srovnatelné s informací hostinského Palivce, že musel dát obraz císaře pána pryč, protože na něj sraly mouchy. Dá se za to zavřít, ale že by se kvůli tomu musely vyšetřovat dva roky stovky lidí? A že by to otřáslo mocnářstvím? Jenže tady nešlo ani tak o státní, jako stranické zájmy.

Byl tu zájem Trumpa zkompromitovat a zabránit jeho zvolení. Do toho se zapojila FBI ve spolupráci s ministerstvem zahraničí. Přesněji určité osoby v obou organizacích. Už jsme psali o tom, že zprávu vysloužilého britského agenta Steeleho, která měla vytvořit iluzi volební spolupráce Trumpa s ruskou vládou, zaplatila kampaň Hillary Clintonové. Tohle FBI věděla, napsala jí to Kathleen Kavalecová z ministerstva zahraničí, která se sešla se Steelem, aby zjistila, o co jde. Dozvěděla se, že jde o politický pamflet, snaha poškodit oponenta (oposition research) a že to má být publikováno před volbami.

Veřejnost se o záznamu její schůzky se Steelem nikdy neměla dozvědět, a je zázrak, že se teď podařilo z FBI vytáhnout alespoň průvodní košilku, potvrzující, že dokument měl ovlivnit volby. V jiném záznamu Kavalecové se píše o spojení Steeleho s Clintonovou. Ale o tomto rukou psaném dokumentu už investigativec Salomon, který po těchto informacích jde, zatím ví jen od svědků, kteří jej viděli.

Steele, sám informant FBI, svoji zprávu Dossier Trump sice sepsal, ale ani on nevěděl, kde se ty plky vzaly. Neměl přístup do Ruska, byl odtud vypovězen. Zadal práci dalším, kterým telefonoval, takže měl drby z druhé nebo třetí ruky. FBI , která jinak nemá problém odposlouchávat kohokoliv kdekoliv, věděla, že nic z toho nelze doložit. Přesto v žádosti o sledování členů Trumpova volebního štábu – a tedy i Trumpa samotného – neuvedla ani to, že zpráva není ověřitelná, ani to, že jde o politický útok. Manželka pracovníka ministerstva zahraničí Ohra, který se zprávou na ministerstvo přišel, pracovala v organizaci Fusion GPS, která zprávu zajišťovala.

První nahlédnutí do toho, jak se FBI zapojila do prezidentských voleb, má nabídnout v nejbližších dnech šetření generální inspekce ministerstva spravedlnosti. Karta se obrací, začnou se vyšetřovat vyšetřovatelé.

Není pochyb, že Demokratům kandidát Trump nevoněl, ale nevoněl by jim jakýkoliv republikánský soupeř, tak už to ve volbách chodí. Jenže volby nejsou nástrojem, jak vyjádřit politické preference mocenských služeb státu. Je to přece něco úplně jiného, snaha zjistit, kdo se nejlépe zamlouvá voličům. Zneužití státních orgánů k ovlivnění volebního výsledku je pošlapáním demokracie. Jestliže by se prokázalo, že šlo o úmyslný pokus administrativy, jak Trumpa zastavit „taktickým faulem kousek od vápna“, nikdo se před tím neschová. Zasáhlo by to i bývalého viceprezidenta Joe Bidena, který zatím míří s obrovským náskokem k primárkám Demokratické strany.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele