Bez ohledu na koronavirovou krizi čekají evropské hospodářství velké změny, už kvůli digitalizaci, dekarbonizaci nebo třeba elektrifikaci průmyslu i dopravy, konstatuje zajímavý německý dokument o charakteru „restartu“ ekonomiky, který se zároveň orientuje na požadavky budoucnosti. Je výsledkem letní debaty Hospodářského fóra německé sociální demokracie (SPD). Nyní byl přeložen do češtiny a najdete jej na stránkách českého zastoupení Nadace Friedricha Eberta. Nabízím výtah, ve kterém jsem zvýraznil nejzajímavější prvky tučným písmem. (ZDE)

Dokument, který měl rozproudit diskusi (důležitou i vzhledem k německému předsednictví v EU), upozorňuje na dva zdroje změn – jedním jsou technologie a druhým jejich vliv na mocenské vztahy. Obojí berou němečtí sociální demokraté velice vážně. Jak píší, dvacátá léta 21. století povedou nezávisle na koronavirové krizi k té nejzásadnější, nejrychlejší a nejkomplexnější proměně ekonomiky a společnosti od počátku industrializace. Nutnost transformace bude spjata i s novým nastavením globálních ekonomických a technologických mocenských vztahů mezi státy, regiony a firmami.

Pod těmi mocenskými změnami je třeba vidět rozštěpení hospodářské soutěže na světovou superligu, kam musí EU postavit „evropské šampióny“. Jejich vznik nesmí narážet na bariéry soutěžního práva. Dosažení potřebné konkurenceschopnosti už nebude možné zvládnout na úrovni jednotlivých členských států, konstatuje dokument.

Pravidla hospodářské soutěže by vůbec měla být pružnější v těžké době. Dokument si hodně zakládá na tom, aby byla umožněna právně bezpečná kooperace podniků ve fázi před vstupem do hospodářské soutěže (třeba při společném výzkumu a vývoji) nebo sdružování firem ke specifickým technologickým a investičním projektům. Je tu i návrh, aby soutěžní pravidla byla na dva roky uvolněna a jejich platnost zčásti pozastavena.

Je tu i tlak epochy, která stále častěji počítá s kooperací a sdílením. Zmíněný dokument proto volá po rozvoji kooperativních pracovních vztahů, rozšíření zaměstnaneckého spolurozhodování nebo včasném přístupu zaměstnanců k novým systémům a po společném evropské vývoji klíčových technologií s digitalizací, robotizací a umělou inteligencí.

Začněme tím, co je potřeba udělat hned. Ekonomická reakce na probíhající koronavirovou krizi může být úspěšná pouze na celoevropské úrovni, soudí dokument. Vyžaduje proto sblížení národních výrobních modelů. Například kurzarbeit by měl mít jednotnou evropskou regulaci zajišťující 80 procent příjmů. Národní opatření na podporu konjunktury by měla navazovat na celoevropské kroky pod dohledem společných koordinačních struktur.

Některé evropské finanční zdroje už byly schváleny. Máme balíček 540 miliard euro pro zajištění zaměstnanosti, garanční fond Evropské investiční banky nebo rozšířené možnosti úvěrů od Evropského stabilizačního mechanismu. Němečtí sociální demokraté přicházejí s dalšími návrhy: půjčky na velké akce mohou být zajišťovány Evropskou komisí, za kterou budou ručit členské státy úměrně ekonomické velikosti. Evropská investiční banka by se měl změnit v rozsáhlou evropskou rozvojovou banku podle modelu německé Kreditanstalt für Wiederaufbau.

K pilířům této radikální hospodářské obnovy patří udržitelnost a Evropský zelený úděl: „Evropa a Německo mají možnost stát se nejudržitelnější hospodářskou lokalitou. Přitom platí, že nejefektivnější hospodářská lokalita co do energetiky a zdrojů bude v budoucnu také nejlépe konkurenceschopnou lokalitou. „Inteligentní“ energetická a klimatická politika, která se neorientuje jen na samotné cíle, ale také na reálnou transformační strategii, tak nabízí příležitost skloubit udržitelnost a konkurenceschopnost.“

To si možná zaslouží drobný komentář. Zatímco u nás se denně probírá údajný zničující vliv zelených požadavků na konkurenceschopnost, německá levice vidí v nových klimatických technologiích příležitosti a má spíš obavu z toho, že v rostoucí konkurenci levných obnovitelných zdrojů by to mohly být vyšší energetické náklady, co by mohlo konkurenceschopnost potopit. A tady je třeba připomenout, že jak vítr, tak ve velké části Evropy i slunce, už jsou levnější než uhlí. My však chceme dražší jádro z nákladově nepředpověditelného nového jaderného bloku. Tady najednou cena nehraje roli. Energetikům je to jedno, zaplatí to spotřebitelé a státní rozpočet. Ale oni chtějí tu elektřinu i vyvážet, přestože venku už naše vysoké náklady nikdo subvencovat nebude. Hlubší česká debata o konkurenceschopnosti je tedy ve značném prodlení.

Akční německý plán pro nejbližší období předpokládá „plán hospodářské obnovy, investic a transformace“, pro který by se vyčlenily zdroje ve výši 4–5 procent HDP. Zmíněný plán „musí také zlepšit rámcové podmínky pro povolování a realizaci investic, napomáhat spolupráci podniků v klíčových odvětvích a odbourávat byrokracii, aby byla zajištěna přednostní podpora projektům pro budoucnost v oblasti digitalizace a dekarbonizace.“

Část zmíněných finančních zdrojů na obnovu by obsluhoval zvláštní kapitálový fond pro investice do projektů zaměřených na budoucnost a transformaci. Zkrácené lhůty pro odpisy zejména v oblasti digitalizace, dekarbonizace, energetiky a udržitelné infrastruktury umožní větší část investic hned odečíst z daní. Zajímavý nápad představuje státní investiční příspěvek ve výši 20 až 50 procent pro podniky ve ztrátě, který by se však musel splatit (do deseti let).

Malým a středním podnikům do 250 zaměstnanců by mohla pomoci časově omezená negativní daň z příjmu (čím víc vydělá, tím víc dostane). Určitá nová pracovní místa by byla na omezenou dobu osvobozena od příspěvku zaměstnavatele na sociální pojištění. Kdo projde vhodným kvalifikačním kurzem, dostane bonus na vzdělání. Zvažoval se také záchranný balíček pro obce (které přišly o daňové příjmy) financovaný společně státem a spolkovými zeměmi. Mělo by se zvažovat i jejich oddlužení.

Největší prostor pro investice je v infrastruktuře. V průzkumu ještě před krizí uvedly dvě třetiny dotázaných firem, že je nedostatky v infrastruktuře omezují. Pro zajímavost, zanedbání v této oblasti vyžaduje investovat v nejbližších deseti letech 457 miliard eur. Jak to financovat? Plán německých sociálních demokratů obsahuje srozumitelnou větu: „V době nízkých nebo dokonce negativních reálných úroků z veřejného dluhu je ekonomicky nesmyslné celkově zakazovat zadlužení.“ Ve skutečnosti by byl hřích neinvestovat do projektů, ze kterých pak může být větší daňový výnos, než kolik bude potřeba na obsluhu dluhu.

Ale řekněme, že pravidla platí: „Je proto nutné alespoň pravidla vykládat tak, aby byly v jejich rámci umožněny investice. Myslitelné by bylo financování dodatečných investic prostřednictvím nově založené veřejné organizace (například veřejnoprávní instituce). Tato společnost by mohla být vybavena vlastním kapitálem, který by financoval stát prostřednictvím úvěrů (tato „finanční transakce“ by se nezapočítávala do deficitu v „dluhové brzdě“) nebo přímým půjčováním společností.“

Korporace to určitě dělají, tak co by to stát nezkusil taky...

Za horizont bezprostředních záchranných opatření míří opatření ve prospěch dlouhodobější konkurenceschopnosti. Jejich jádrem jsou centra inovací. Není to úplně nový koncept, ale jde o rozvinutí systematické akce. Točí se kolem myšlenky, která zní samozřejmě, ale méně samozřejmě se dělá: „Pro digitalizaci průmyslu je zapotřebí inteligentní kombinace digitální technologie a hlubokých znalostí a zkušeností kvalifikované pracovní síly.“

Napřed k tomu samotnému vlivu digitalizace, který ve skutečnosti vnáší převratné změny do podniků, obchodních modelů, podmínek soutěže i zaměstnanosti a požadované kvalifikace. Vzniká síťová ekonomika se spoustou horizontálních vazeb. Rozmazávají se přechody mezi výrobou a službami (opatříte si výrobek jako službu, není váš, ale platíte za to, že vám slouží a funguje). Internet věcí umožňuje přímou domluvu chytrých strojů, skladů a jejich zásob, a to zásadně promění výrobní a logistické řetězce. Podnikání stále více uniká z rámce státních hranic.

Evropa si musí vytvořit digitální suverenitu, soudí Němci. Musí tyto výzvy prostě zvládnout. A dostáváme se k tomu, kde vzít ty technologie i kvalifikované pracovní síly. Potřebujeme na to moderní inovační systém, založený na součinnosti všech institucí, které produkují, shromažďují a zprostředkovávají vědění, vzdělávají a školí pracovní síly, vyvíjejí nové technologie, vytvářejí a rozšiřují inovativní produkty a procesy. Tomu se musí přizpůsobit i příslušná regulace a zejména státní investice do příslušné infrastruktury. Jinými slovy, palivem motoru inovací je důvěra, spolupráce a sdílení, nikoliv odírání partnerů patenty, drahými službami a astronomickým školným.

Financování výzkumu by se mělo zvednout na 3,5 procenta HDP. Požaduje se provázanost univerzitních a mimouniverzitních výzkumných pracovišť v oblasti klíčových technologií a větší podíl výzkumu napojeného na průmysl. Na evropské úrovni by se mohla uvolnit na vědu část peněz ze zemědělských fondů... Speciální funkci by měly fondy na podporu startupů, kde zeje ohromná mezera ve financování. Vznikly by jako smíšené investice veřejných a soukromých zdrojů.

Do oblasti digitální bezpečnosti míří následující návrh: „V síťově propojeném světě musejí být aktéři, ať lidé či stroje, jednoznačně a bezpečně identifikovatelní. Měl by být vytvořen veřejný evropský přihlašovací systém (Login ID), jehož pomocí by občané mohli využívat jak komerčních služeb, tak i služeb státu, u nějž by však zůstala zaručena ochrana údajů.“ Připomíná se také potřeba rychlejší realizace zákona o online dostupnosti, podle kterého má vzniknout komunikační portál s jednotnými účty občanů i firem. Digitalizace by pak měla být soustředěna v jediném rezortu, a je tu prostor i pro zvláštní digitální agenturu, která by monitorovala trh, řešila konflikty a připravovala státní programy. Starala by se také o posílení práv spotřebitele a jejich vymahatelnost.

Zvláštní kapitola je věnována ekologické průmyslové politice s orientací na budoucnost. Jak k průmyslové politice přistoupit? Americký model je postaven na gigantickém trhu rizikového kapitálu, Čína zase má státem řízenou, dlouhodobě pojatou průmyslovou politiku. Ani jedno z toho není a nebude evropská cesta, soudí autoři našeho dokumentu: „Potřebujeme třetí cestu, koordinovanou, kooperativní průmyslovou politiku se státními pobídkami, chytrými rámcovými podmínkami, veřejnými investicemi a evropským platformami pro spolupráci podniků v klíčových odvětvích ještě před vstupem do hospodářské soutěže.“

Dostáváme se hlouběji do tématu z úvodu. Jistě, nejsme schopni určit vítěze, jak varují neoliberálové, ale určitě musíme identifikovat klíčové technologie, které jsou stěžejní pro transformaci a konkurenceschopnost, a ty pak financovat koordinovanými inciativami na evropské i národní bázi. Proto se doporučuje, aby vznikla rada pro průmyslovou politiku v Evropě. Ta by měla za úkol vybírat konkrétní projekty, zajišťovat jejich financování, podporovat průmyslové platformy coby fóra spolupráce soukromých podniků v klíčových odvětvích a podněcovat realizaci evropské strategie.

Pár tipů do začátku: vybudování evropského cloudu, masivní podpora rozvoje umělé inteligence, tvorba střediskových počítačů nové generace (mainframů) jako jsou kvantové počítače apod. Evropský cloud umožní, aby data zůstala v Evropě a nemusela být odsávána za oceán.

A pak je tu Green Deal. Musí přispět nejen k dosažení klimatických cílů, ale také k posílení konkurenceschopnosti, zaměstnanosti a kvalifikace pracovních sil v Evropě, soudí německá levice. Nárazník pro nevyhnutelné konflikty v dotčených územích poskytuje evropský Fond spravedlivé transformace, který by měl být trvale doplňován.

Dostáváme se k úkolu, kterému se v úvodu říká elektrifikace. „Fosilní zdroje energie musí být stále více nahrazovány elektřinou z obnovitelných zdrojů. Platí to stejně pro sektor mobility jako pro průmyslové procesy. Abychom podpořili vývoj tímto směrem, je zapotřebí komplexně stanovit cenu uhlíku jako pobídku pro energetickou transformaci. Energetická daň by se měla začít určovat podle emisí CO2. Ceny elektřiny jsou významné i pro konkurenceschopnost průmyslu. Daň z elektřiny by se měla snížit na nezbytné evropské minimum.“

Čili něco jiného je daň z elektřiny (snížit) a daň z uhlíku (zvýšit). K tomu bych dodal, že uměle zvýšená cena elektřiny povinným zapojením drahých centrálních zdrojů, která nás čeká v Česku, je vlastně také daň. A tak nás čeká překvapení řidiče, který přehlédl správný nájezd na dálnici, a teď si stěžuje, že všichni jednou v protisměru. Má proto jediné vysvětlení – všichni kolem jsou blbí.

Ve vzdálenější budoucnosti má být podle německého dokumentu hlavním palivem vodík, píše proto o potřebě vodíkového klastru. Zároveň považuje za samozřejmé, že budeme spolupracovat s těmi částmi světa, například severní Afrikou, kde slunce spolehlivě svítí a mají nejvýhodnější podmínky pro obnovitelné zdroje. To by mělo být cílem nové energetické politiky EU.

Velkým úkolem je elektromobilita a dobrým příkladem evropské spolupráce je Evropská bateriová aliance EBA. Je to znovu příklad součinnosti podniků před vstupem do hospodářské soutěže v oblasti klíčových technologií a cílené podpory příslušných aktivit, jak to umožňuje například program Important Project of Common European Interest (IP-CEI). „Prostřednictvím IPCEI může v klíčových oblastech plynout podnikům finanční dotace bez státní podpory a lze skrze něj podporovat i nové kooperace v oblasti technologií a prostředí pro vybudování evropského klastru.“

Nakonec se dostáváme k ideji „evropského šampióna“. Podle zmíněného dokumentu ji nelze obejít. „Jde o to najít „inteligentní“ rovnováhu mezi zajištěním soutěže na domácím trhu se silnými středně velkými firmami a zachováním konkurenceschopnosti evropských podniků na oligopolních globálních trzích.“

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele