Česká republika teď nemá nejlepší pověst, a tak se vyplatí zbystřit, když někde vyráží proti proudu. Platí to pro naše jaderné plány, které mají navíc zakonzervovat naši extrémní energetickou náročnost a odříznout nás od rozvoje obnovitelných zdrojů energie. Ve sněmovně se projednává zákon, který by naší vládě umožnil subvencovat dostavbu jaderných bloků v Dukovanech s mimořádně vysokými náklady a po velmi dlouhé období, možná až 60 let. Projednávání zákona se vleče, ale nikoliv kvůli sporům o energetické koncepce. Je to další příležitost, jak vystoupit do ohně první linie a ubránit naši zemi před úklady Rusů a Číňanů.

Realita tu nehraje roli, podstatný je mediální obraz bojovníka, který se nezalekne velmoci, tak jako se komár nezalekne velblouda. Nicméně i v této divadelní šou může zaznít věcné moudro. Byl to hend Poslanec Jan Čižinský (KDU-ČSL) upozornil na podstatné riziko. Když se soustřeďoval na to, aby se za žádnou cenu do soutěže nepřizval ruský nebo čínský dodavatel, popsal situaci, do které se může dostat kdokoliv další:

„Prostě pokud dojde ke konfliktu, tak samozřejmě ten dodavatel nebude smlouvu plnit. Obě zmíněné možnosti zpětného ovlivnění výběru uchazeče, tedy odmítnutí uchazeče, či rozvázání kontraktu s dodavatelem, jsou pouze nástroje reaktivní a také krajní, a tedy oba trpí podle expertů obdobnou slabinou. Jednak by jejich využití znamenalo značné ztráty finanční, ztrátu času, ztrátu důvěry ve schopnost státu zajistit tento důležitý projekt a jednak by jejich využití zřejmě znamenalo zahájení řady soudních sporů, nebo arbitráží.“

Pokoušel se tím vyvrátit představu, že bychom ruské a čínské dodavatele přizvali aspoň jako trouby, kteří vyvinou úsilí, aby konkurenční boj přituhl a snížila se cena, i když bude od začátku jasné, že oni sami kontrakt nikdy nedostanou. Jenže spory nutně vzniknou, ať už kontrakt dostane kdokoliv. Je to strašně riziková záležitost z hlediska nákladů, času i kvality. Jak dodavatel, tak investor jsou často ohroženi krachem. Může to pokrýt stát, který převezme garance, ale pak zkrachuje vláda, na kterou to padne.

Příklady bylo možno zaslechnout i mimo sněmovní prostory, na webináři s britským expertem profesorem Stephenem Thomasem z Grenwichské univerzity. Britové na rozdíl od nás mají aktuální zkušenosti z probíhající jaderné výstavby, takže má smysl jim věnovat pozornost. A tak ve stejnou dobu, kdy čeští poslanci řešili geopolitické souvislosti technikou, jakou se ve středověku sčítali andělé na špičce jehly, na webináři zaznívaly konkrétní příklady, kdy to dopadlo špatně v USA, Francii nebo Británii. Webinář uspořádalo sdružení Calla a Hnutí DUHA ve spolupráci s pražskou kanceláří Heinrich-Bo¨ll-Stiftung.

Prezentace prof. Thomase je ZDE.

Nahrávka webináře je ZDE.

Nejprve přidám pár aktuálních informací k mému tvrzení, že na soudy a arbitráže asi dojde v každém případě (a možná jde jen o to). A pak dám prostor stanovisku prof. Thomase k českým plánům.

V Spojených státech roku 2017 zkrachoval jaderný výrobce Westinghouse a zachraňovala jej japonská Toshiba. Tou dobou měla kontrakt na výstavbu dvou bloků jaderné elektrárny Vogtel ve státě Georgia za pevnou cenu. Jenže po roce se ukázalo, že skutečné náklady ji přerostou o 6 miliard dolarů, a to málem strhlo pod vodu i tu Toshibu. Zadavatel Vogtel tvrdí, že přerostlé náklady jsou důsledkem protahování stavby. Dnes už elektrárnu vlastní z větší části stát Georgia a municipality, ovšem její konečnou cenu 25 miliard dolarů lze zaplatit jen trvalým rychlým růstem cen elektřiny pro spotřebitele. Co horšího, sluneční Georgia limitovala instalace fotovoltaických panelů na pouhých 5000 domů, aby zákazníci neutekli.

Francie je v ostrém sporu s Evropskou komisí kvůli plánu na záchranu státní EDF, do které byli soustředěni krachující výrobci jaderného průmyslu. Jedná se o Projekt Herkules, nejde o nic snadného. Spor je o cenu elektřiny, kterou může EDF vnutit distributorům. Má to své jemnosti, EDF chce vyčlenit jadernou divizi zvlášť, ale nechce se zbavit možnosti vnitřního subvencování.  Přistupuje však k tomu přesně opačně než stát Georgia, a proto chce co nejrychleji zdvojnásobit svou divizi obnovitelné energie, neboť tam jsou podstatně příznivější náklady. Z podobných důvodů uvažuje také o převzetí – renacionalizaci – vodních elektráren. To však naráží na Brusel, který vidí v transferu zisku neférovou konkurenci.

V Británii prožili konflikt s francouzským EDF na stavbě elektrárny v Hinkley v anglickém hrabství Somerset. Blok C je tam podobný tomu, který jsem viděl ve výstavbě v pobřežním Sizewellu. Odcházel jsem ohromen kvalitou a organizovaností stavby. Co je to platno, náklady a potíže rostou i těm, kdo umí. Roku 2016 se ukázalo, že po osmi letech plánování budou náklady stavby větší, než je tržní kapitalizace celé EDF. Jinými slovy, kdyby ji to položilo, nikdo z ní nevyždímá zbytek.

Britská vláda garantuje výkupní cenu elektřiny, ale nakonec to vždycky zaplatí spotřebitelé a občané. Potvrzuje to zpráva Národního auditorského úřadu z roku 2017, podle které „ministerstvo energetiky přeneslo na spotřebitele a daňové poplatníky vysokou cenu a velké riziko na měnícím se energetickém trhu. Čas ukáže, zda získaná hodnota odpovídá vynaloženým penězům, ale nedá se říci, že by ministerstvo udělalo vše pro to, aby tomu tak bylo.“

A teď stanovisko prof. Stephena Thomase k českým plánům.

Soudí, že výše české státní pomoci prostřednictvím nabízených dotačních mechanismů nemá obdoby.
Obrovská stát ní pomoc a velmi nízký odhad nákladů na výstavbu umožňuje kalkulaci relativně nízké garantované výkupní ceny elektřiny na 50 až 60 €/MWh. Avšak tento odhad nákladů na výstavbu je zcela mimo. Za cenu, která je odhadována ve vládních dokumentech, nebyl v Evropě ani Severní Americe postaven žádný reaktor moderního typu, včetně těch, které jsou před dokončením.
Vládní odhad nízkých nákladů na výstavbu (bez finančních nákladů) na úrovni 4500 - 5000 € na instalovaný kW je podle profesora patrně postavený na starých údajích nebo na datech ze zemí, kde částky nelze spolehlivě ověřit. Průměrná hodnota z relevantních projektů vychází na 7200 €/kW.
Pět reaktorových typů, které jsou v nabídce, přitom buď nebylo dosud vyzkoušeno, nebo nemají dobré reference z pohledu dodržování harmonogramu a rozpočtu. Všechny se stavěly mnohem dráž a mnohem déle, než bylo původně stanoveno.
V některých případech se dokonce má jednat o první projekt svého druhu, kde je riziko eskalace nákladů ještě vyšší.
Výstavba jaderné elektrárny proto není rozumným řešením pro zajištění energetických potřeb České republiky.
Kdyby se u nás našel veřejný orgán se stejnou autoritou, jakou má Národní auditorský úřad v Británii, možná by došel k podobným závěrům. Avšak možná i potenciální dodavatelé se začnou ptát, kde chce Česko brát na další drahé hračky, když tak vykrvácelo na astronomických nákladech covidové pandemie.

Příběh však nekončí. Závěrečné třetí čtení o návrhu zákona o podpoře nových jaderných reaktorů bylo v úterý znovu přerušeno, takže plodná debata bude pokračovat. Zákon je předkládán s eufemistickým názvem „o opatřeních k přechodu České republiky k nízkouhlíkové energetice“. Také podle sdružení Calla a Hnutí Duha tento zákon staví jaderné bloky mimo konkurenci jiných energetických zdrojů a přenáší na spotřebitele elektřiny a státní rozpočet veškeré podnikatelské riziko.

Hlavními problematickými body vládního návrhu zákona podle tohoto zdroje jsou

1) výhodné státní půjčky až na sto procent investice a

2) garantovaná výkupní cena elektřiny z nových reaktorů, bez horního limitu (zastropování ceny), kterou by v účtech platili spotřebitelé elektřiny po dobu nejméně třicet, pravděpodobně však i šedesáti let.

Schválením zákona by tak parlament ztratil poslední možnost, jak ovlivnit, v jaké výši a komu by měla směřovat tak štědrá veřejná podpora.

Zátěž budoucích spotřebitelů elektřiny by byla daleko vyšší, než dnes tvůrci vládního zákona tvrdí, pokud by ovšem celý projekt nového reaktoru kompletně neztroskotal na nereálných vládních očekáváních o ceně ve výši pouhých 160 mld. korun, shrnuje Calla a Duha.

Vraťme se ještě chvíli do parlamentu. Zmíněný Jan Čižinský věnoval pár minut svého dlouhého projevu ve sněmovně i zmíněnému tématu vhodnějšího řešení energetických potřeb republiky:

„Bylo by nějaké podobné technické řešení použitelné a přínosné v podmínkách České republiky? Nevíme. A proč to nevíme? Právě tady, vedle hrozících ekonomických dopadů na konečné spotřebitele, vidím největší problém projednávaného zákona. Vypracování jeho předlohy, velmi uspěchané, jak jsem už zmiňoval, evidentně nebylo podloženo důkladnou rešerší technických řešení, která se výroby elektrické energie týkají a mohla by být v podmínkách naší země, vhodná.

Závěrečná zpráva hodnocení dopadů regulace RIA v podstatě neobsahuje žádnou analýzu, jen okopírované pasáže ze státní energetické koncepce z roku 2015. Pokud chceme energetickou bezpečnost České republiky řešit jádrem, měla by veřejnost, a my sami, vědět, že saháme po řešení, které z hlediska tepelné účinnosti prakticky na stejné úrovni jako před padesáti lety, kdy se koncept tlakovodních reaktorů začal pro svou jednoduchost a relativní bezpečnost v jaderné energetice výrazně prosazovat.

O skutečném stavu jaderného průmyslu, výmluvně vypovídá poslední zpráva v The World Nuclear Industry Status Report, která sleduje celosvětový vývoj tohoto oboru. Z devatenácti nových jaderných elektráren, jejichž otevření bylo naplánováno na rok 2019, jich funguje jen šest. Tři v Rusku, dvě v Číně a jedna v Jižní Koreji. Naproti tomu byl ve stejném roce předčasně ukončen provoz pěti elektráren. Dvě ve Spojených státech, po jedné ve Švýcarsku, Švédku a Německu.

To, že se stavba a dostavba jaderných elektráren daří hlavně v zemích, které nejsou zrovna vzornými demokraciemi, to by nás, myslím, mělo spíš zneklidňovat než uklidňovat. A zatímco dvě třetiny ze současných dvaapadesáti rozestavěných reaktorů jsou proti původním předpokladům zpožděné a předražené, my tady vůbec nediskutujeme, nebo jen velmi málo, o tom, jestli existuje nebo neexistuje lepší možnost, jestli by nás podpora nějaké specifické technologie, která v tuto chvíli existuje, nemohla posunout od padesát let starých technologií kus do budoucnosti. Někdo určitě tady namítne, že taková diskuze už tady v minulosti proběhla.

Dnešní úroveň techniky je ale zase o kus jinde. Za posledních deset let klesla cena elektřiny ze solárních zdrojů bezmála o 90 %, cena energie z větrných elektráren klesla také asi o 90 %. Mimochodem, průměrná cena energie z jádra za stejné období o více než 20 % stoupla.“

A pak, že nemá smysl sledovat, co se ve sněmovně děje.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele