Není lepší kšeft než zprůmyslnit bídu, to známe už známe ze Žebrácké opery, kde je tento proud peněz starostlivě ošetřován ve spolupráci mafiánského Meckieho Messera s velitelem policie a dalším městským hlavounem. Dramatický konflikt, doplňovaný tanci a hrdinskými zpěvy, samozřejmě potřebuje protikladné postavy. Ve sněmovně se to odehraje na půdorysu debaty, zda umožnit oddlužení těm, kdo nemají šanci se svými dluhy něco udělat. (ZDE)

Z bible i církevních tradic známe „milosrdné léto“, periodické odpouštění dluhů, které nebylo projevem pomateného blouznění, ale udržovalo společnost v rovnováze a klidu. Naopak zanedbání této bohulibé tradice je nebezpečné. Třeba události, kvůli kterým umírají naši stateční žoldnéři ve středoasijské pustině, začaly revolučním zrušením dluhů v Afghánistánu (u příležitosti svržení krále Záhira roku 1978).

Mimochodem, afghánští rolníci se nejsnáze celoživotně a mnohogeneračně zadlužili, když si koupili od lichváře drahý indický čaj, který je neodmyslitelnou součástí svatebního obřadu. U nás je to samozřejmě jiné. My jsme po revoluci zavedli vícegenerační zadluženost za nezaplacení odvozu popelnice, takže jsme afghánskou štafetu převzali o jeden krok zpět.

Co se bude nad tímto dramatickým materiálem ve sněmovně odehrávat, to částečně naznačila rozhlasová debata mezi bývalým ministrem spravedlnosti Babišovy vlády Robertem Pelikánem, který se přípravě zákonného návrhu na oddlužení fyzických osob věnoval, a poslancem a předsedou Ústavně právního výboru Sněmovny Markem Bendou (ODS), který je připraven klást odpor.

„Pelikánova varianta je signálně strašně nebezpečná tím, že říká, že dlužník nemusí splatit nic. Navíc fakticky přenese zisky jen na insolvenční správce,“ uvedl Benda v pořadu Pro a proti. Podle něho se není možné tvářit, jako by dlužník za nic nemohl. „To není pravda: ti lidé neplatili... Člověk se musí o svá práva trochu starat, a ne pak říkat, že na něho dluhy nějak spadly.“ (ZDE)

Našel jsem však i argumenty opačné strany. Český vývar pro exekutory a advokáty je světově bezkonkurenční, k tomu sankční poplatky a úroky, takže dlužná částka jde běžně na pětinásobek i víc. Vymáhá se to obyčejně nikoliv pro originálního věřitele, ten takový dluh prodá za zlomek, ať má aspoň něco. Exekuce pak má charakter skutečné hospodářské popravy dlužníka, tedy trestu, nikoliv obnovy přerušeného hospodářského cyklu (pomoc věřiteli, aby dlužník zaplatil).

Skutečným problémem splácení tedy není dluh, ale náklady exekuce, které jsou soukromým příjmem exekutorů a advokátů, a sankční úroky a poplatky, které jsou hlavním příjmem nejrůznějších šmejdů. Exekutoři jsou ochotni stavět barikády proti snižování jejich vývaru, ale když se podíváte na majetkové poměry majitelů některých významnějších majitelů exekučních úřadů, ne-li bývalých prezidentů, pochopíte, o čem je řeč. Patří k nejbohatším lidem v zemi.

Exekuce se provádí srážkami z příjmů dlužníka, má-li jaké, nebo prodejem majetku v dražbě. To je mnohem lepší, tam se rýsují násobky zisku. Dům nabízený exekutorem za pár stovek tisíc, no nekupte to. Je to proces, kterým je majetek dlužníka spolehlivě znehodnocen, v minulosti i kvůli bagatelním platbám, jako je třeba onen poplatek za popelnici, přenesený po rodičích na právě zletilé dítě. Dohled úřadů nad elementární ekonomickou férovostí tohoto procesu byl buď nulový nebo nulově efektivní.

V minulosti bylo zároveň možné, aby exekutor vystupoval na vykonávající straně, zatímco jeho jiná firma působí na straně kupující. Dalo se tomu zabránit, jen když to člověk zjistil a ohradil se u soudu. Před rokem uložil Nejvyšší správní soud pokutu 50 000 korun prezidentce Exekutorské komory ČR Pavle Fučíkové, protože její úřad v Ostravě si pod jejím vedením vytvořil vazby nad rámec zákona se společností, v níž měla akcie společně se svým manželem. Předseda kárného senátu Zdeněk Kühn řekl, že pokuta na samé spodní hranici je kvůli tomu, že Fučíková dosud nebyla kárně trestaná a také taková věc nebyla dosud judikaturně vyřešena. (ZDE)

Všimněte si detailů tohoto případu. Ten nejdůležitější – soudy se tím zatím moc nezabývaly, proto chybí judikatura. Ve zprávě o případu, kterou jsem našel na Aktuálně, najdeme i zmínku o manipulacích s cenou:

„Fučíková původně čelila kárné žalobě kvůli vazbám úřadu a firmy, prodeji bytu v dražbě právě této společnosti a kvůli údajným manipulacím s kupní cenou. Kárný senát vyloučil z kárné žaloby údajnou manipulaci, protože to prověřuje policie. Zastavil řízení ohledně prodeje bytu v dražbě firmě Hicra reality, protože za to už Fučíková dostala výtku ministra spravedlnosti Roberta Pelikána (ANO). Hodnotil tak pouze navázání firmy, kde má podíl, na exekutorský úřad.

Podle Kühna však vazby překročily rámec zákona. Exekutor smí být ze zákona ve firmě, která spravuje jeho majetek. Hicra reality však podnikala, přičemž předsedou představenstva byl manžel Fučíkové, která tehdy držela 96 procent akcií firmy.“

Koncentrace obrovského lehko nabytého majetku u exekutorů znamená, že mají nad celým procesem obrovskou ekonomickou moc. Právo sice přeje spravedlnosti, alespoň při výuce na některých právnických fakultách, ale v životě to bývá jinak, tam dávají paragrafy přednost většímu počtu nul. Proto ta neuvěřitelná lichva, o které mluví bývalý ministr Robert Pelikán, mohla běžet tak dlouho, a tak hladce, a možná poběží i nadále.

Moc se nemluví o národohospodářských důsledcích toho, že společnost je v objetí exekutorů a šmejdů. Jestliže je každá pátá domácnost exekucemi nějak postižena, pouští se tu mocně žilou agregátní poptávky. Z kapes spotřebitelů se pololegálně nebo úplně nelegálně odčerpávají obrovité částky, které pak hledají cestu ze země, aby zmizely z dohledu. Výnos insolvencí u nás s časem roste, proto jsou tak vleklé a likvidační.

České insolvence tak neplní roli oživení zamrzlého kapitálu, a ke všemu ještě zvyšují riziko ekonomického prostředí, protože bezohledná honba za insolvenčním ziskem ohrožuje i nezúčastněné partnery krachující firmy. Poradenská společnost Bisnode uvádí, že rizikové okolí (tedy partnery ohrožené hlavně exekucí či insolvenčním režimem) má v ČR 8,9 procent akciových společností (2 346) a 11,4 procent společností s ručením omezeným (51 764). Více než polovina firem, které mohou být takto ohroženy, má pražskou adresu. (ZDE)

Je tu tedy nějak moc slabin české insolvenční úpravy najednou. Nemusí to být hloupostí zákonodárců, i když to je jistě taky faktor. Jakmile však jednou vypustíte džina snadného vydělávání peněz z lahve, už se mu zpátky nechce. Je dost silný na to, aby se nenechal zašpuntovat. Mluvíme o problému národních škůdců.

Že to v Česku řve až příliš, o tom nasvědčují také další pokusy nějak ty obchody s bídou potlačit. Například ministerstvo práce teď připravilo 15 opatření jak omezit toky podpor k majitelům ubytoven a dalším subjektům, kteří se podílejí na bohaté sklizni sociálních dávek. (ZDE)

Co všechno z toho zazní ve sněmovně, to jsem sám zvědav. Ne všemu je tam však třeba věřit. Dovolím si nabídnout archivní ohlédnutí za jedním zásahem tehdy ještě mladého poslance Marka Bendy, kterým se z trestního zákoníku podařilo vyšoupnout tunelování. Pak se to tam zase vrátilo, ale zajímavá byla debata, která to tehdy (před 13 lety) provázela. Bendova manipulace byla tak strašná, že musím dát za pravdu dokonce ekonomu Jozefu Zielencovi, jednomu z údů ODS, který ji vyvracel (už jako europoslanec) na stránkách České advokátní komory:

Poslanecká sněmovna smetla ze stolu chystaný trestní zákoník. Příčinou pádu dlouho připravované novely bylo vypuštění ustanovení o zneužívaní informací v obchodním styku z paragrafu, který postihuje takzvané tunelování. Přijetí trestního zákoníku bez této skutkové podstaty by znamenalo nejenom mimořádné ztížení stíhání tohoto závažného trestného činu, ale také amnestii pro ty, kdo jsou za něj v současné době trestáni. Poslanec Marek Benda postavil svoji iniciativu proti paragrafu na šesti argumentech. Ani jeden z nich přitom nebyl pravdivý.

Poslanec Benda tvrdí, že:

1. Návrh podporuje většina odborníků. To je zjevná lež. Jako příklad uvedu posudky takových kapacit, jako je docent Fenyk, bývalý zástupce nejvyšší státní zástupkyně, či docent Jelínek z pražské právnické fakulty, televizní vystoupení významného advokáta dr. Sládka, stanovisko Hany Marvanové a dalších.

2. Paragraf je nepotřebný, protože na každého potrestaného připadá deset těch, které se nepodařilo na základě tohoto paragrafu odsoudit. Nevím, zda se nad touto argumentací mladého zákonodárce mám smát, či plakat. Přece z toho, že orgány činné v trestním řízení nejsou úspěšné při stíhání některých zločinů, nevyplývá, že bychom měli tyto skutky prohlásit za legální. Kdyby taková úvaha platila, museli bychom okamžitě zrušit například trestný čin domácího násilí a mnoho dalších odporných zločinů, které se obtížně dokazují.

3. Paragraf není určen proti tunelářům. Je to reziduum proti šéfům státních podniků, kteří takto “privatizovali” do své kapsy. Privatizace skončila, říká Benda, proto je třeba paragraf zrušit. Prostá skutečnost, že v současné době je ve výkonu trestu na základě tohoto paragrafu mnoho odsouzených, svědčí o tom, že nemá pravdu. Mnozí z těchto lidí byli odsouzeni například za to, že vyprázdnili do vlastní kapsy zadlužený podnik a věřitelům, akcionářům či daňovým poplatníkům zbyly oči pro pláč. Klasický tunel.

4. Vypuštění paragrafu nic nezmění, protože tuneláři mohou být stíháni za podvod. Opět zjevná nepravda. Pro podvod je třeba dokázat úmysl podvést, pro nový paragraf by stačilo dokázat úmysl obohatit se. To je právě rozdíl mezi podvodem a zneužitím informací v obchodním styku. Mnoho vlivných lidí čeká, až tento typický zločin “bílých límečků” bude vypuštěn z trestního zákona.
Díky poslanci Bendovi se jim to téměř povedlo zařídit.

5. Paragraf někoho poškozuje.
Chce-li pan Benda vyslovit tak závažné tvrzení, musí ihned následovat příklad, kdy a kdo byl existencí tohoto ustanovení zákona poškozen.
V článku ani v žádném dalším vystoupení poslance Bendy nic takového není.

6. Podle Bendy není pravda, že po vypuštění paragrafu z trestního zákona budou ti, kdo byli z tohoto ustanovení odsouzeni, propuštěni z výkonu trestu. Renomovaní právníci - jako například docent Jelínek či Tomáš Sokol - tvrdí opak. Vypuštění paragrafu by bylo amnestií pro tuneláře. Marek Benda pro jistotu neuvádí nikoho, kdo potvrzuje jeho názor.

Zabojovala opozice i veřejnost

Je velmi zarážející, že Poslanecká sněmovna provedla tak zásadní změnu, ale také to, že tak závažná úprava prošla bez jakékoli diskuse všemi hlasy v příslušném výboru a po doporučení ministra spravedlnosti. Zákoník byl odmítnut teprve po protestech veřejnosti a mimoparlamentní opozice. Z celého příběhu plyne dvojí poučení. Na jedné straně je zjevné, že pochybné zájmy finančně mocných skupin procházejí stávající Poslaneckou sněmovnou jako nůž máslem. Na druhé straně se zdá, že jde-li o zásadní věc, veřejnost se začíná umět bránit tomu, na čem se proti ní dohodne celá politická elita. (ZDE)

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele