Na modernizaci české energetiky se těší něco mezi jedním a dvěma biliony korun. Budou z modernizačního fondu, z fondu národní obnovy a řady dalších evropských zdrojů. Budou to i naše peníze, protože energetická transformace je z velké části financována z tržeb za uhlíkové povolenky. Avšak nejde jen o klima. Musíme taky něco udělat s extrémně drahou českou energetikou, protože konkurenceschopnost českého průmyslu míří za takových podmínek do kytek. Není náhoda, že česká ekonomika zatím nedokázala obnovit výkon z časů před covidem.

Takže směje se na nás něco mezi jedním a dvěma biliony korun. Budeme ty obrovské peníze investovat do toho, aby byla energie levnější, třeba ze zdrojů, které nám Bůh (nebo příroda) nabízí ve své nekonečné dobrotě úplně zadarmo, nebo je vrazíme do jádra, aby celkové náklady zamířily ještě výše než dnes? O to se teď vede ve vládě, ve sněmovně i na dalších kolbištích boj. Bitevní fronty se liší také v tom, jestli jim jde víc o tu elektřinu nebo o ty peníze.

Němci jádro vypnuli a po kratším útlumu znovu prudce najíždějí na vítr a slunce. My jim říkáme, že jsou blázni, kteří ještě přijdou škemrat. Jiný argument je, že u nás nesvítí a nefouká. Jenže nakonec Němce v té obnovitelné složce v uctivém odstupu následujeme a znovu začínáme zvyšovat podíl OZE, dokonce nad úroveň všech dosavadních plánů. Pomohla EU, která nás konečně dokopala k převzetí „zimního energetického balíčku“ z roku 2019 (!), který zavádí sdílení elektřiny z rozptýlených obnovitelných zdrojů a budování komunitní energetiky.

To už máme od začátku letošního roku zakotveno v Lex OZE 2. A na cestě jsou další obrovité příležitosti pro výrobu, jako je agrovoltaika, která už je také v parlamentu. Začaly se zkoušet plovoucí solární elektrárny, jaké by se mohly rozšířit na hladině příštích jezer po vytěžených uhelných dolech. Pokročila příprava Lex OZE 3 pro lepší využití kolísavých zdrojů a zpřístupnění velké akumulace elektřiny i mimo centrální elektrárny a teplárny. Podobně pomůže flexibilita výroby a užití elektřiny prostřednictvím služeb agregátorů, kteří prodávají to, že v nouzi někdo spotřebu vypne a při přebytku zapne.

Opravdu se to pořádně pohnulo. Po skončení solárního boomu před dvanácti lety jsme měli fotovoltaiku s kapacitou 2 GW. Pak se dlouho prakticky nic nesmělo, ale loni přišel průlom v uvolnění pravidel a podpory pro střešní elektrárny (Lex OZE 1). V současné době už je nainstalováno 3,5 GW fotovoltaických elektráren s nejnovějším příspěvkem hlavně na střechách. Začíná se mluvit o energetické revoluci.

Rozbíhají se projekty komunitní energetiky, které už uvažují o tom, jak výrobu vyvažovat akumulací, biomasou nebo stále častěji větrem. Jak obci zafixovat ceny elektřiny na dlouhá desetiletí na podstatně nižší úrovni. Jak si touto cestou opatřit energetický i finanční zdroj, který oživí lokální ekonomiku na principech nižší závislosti na globalizaci a nenasytných monopolech.

Vláda uvažuje o potenciálu obnovitelných zdrojů lehce nad deseti gigawatty do roku 2030, ale na trhu se očekává nejméně dvojnásobek. A půjdeme ještě dál. Kam? Možnosti jsou najednou neomezené, či spíše omezené jen těmi dráty distribuční sítě.

To, co může postavit dosavadní energetické koncepce na hlavu, je agrovoltaika. Umožňuje souběžné využití pozemku k zemědělské výrobě i produkci elektřiny, protože zemědělské stroje projíždějí širokými pásy mezi panely. To otevírá netušené prostory pro využití slunce a taky pro elektrifikaci a robotizaci zemědělské techniky.

Agrovoltaika může být na venkově nejen prostorově dostupná, ale k tomu i extrémně laciná. Jeden z českých experimentů spočívá v řadě zaražených dřevěných hranolů, na kterých jsou panely přichyceny jednoduchou úchytkou. To je podstatně levnější než ocelové konstrukce. Výzkum se může soustředit na lepší konzervaci dřeva a zakotvení hranolu v zemi. Když se to povede, instalaci zvládne menší podnik sám a specialisty pozve jen na systémové dokončení.

Bezprostředně podél svislých panelů mohou být nektarodárné pásy, které budou zachraňovat opylovače ohrožené monokulturní agropouští. Netřeba dodávat, že když vyhynou opylovači, vyhyneme taky. Alternativně lze panely pověsit nad zemědělskou kulturu, třeba chmelnice nebo vinohradu. Tam je konstrukce náročnější, ale poskytne i další služby. Sníží odpar vody, které se rostlinám v důsledku klimatických změn stále více nedostává. Přibývají místa, kde bez závlah prakticky nic neroste.

Takže jádro, nebo OZE? Nebo to máme brát jako vyvažování nahrávky z rockového koncertu, kdy trochu potlačíme funícího zpěváka vpravo a zesílíme kvílející kytaru vlevo?

Vláda už rozhodla, že chce čtyři nové jaderné bloky, protože nakupování ve velkém je vždy výhodnější. Podle odhadů bývalého generálního ředitele společnosti ČEZ Jaroslava Míla by ty čtyři bloky mohly vyjít přibližně na dva biliony korun. Ty bude muset stát někde sehnat, protože je nemá. Alexander Ač z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR zase upozorňuje na problém budoucího nedostatku vody v Česku, která je potřebná ke chlazení reaktorů. Provoz jaderných elektráren by mohl být rizikovější než dnes. (ZDE)

S tou vodou to může být horší než s těmi penězi, které se vždycky nějak seženou. Jak známo ze Švejka: „To se nám to hoduje, když nám cizí lidi pučujou.“

Je tu i to vyvažování. Nové zákony obecně otevírají prostor pro rozvoj obnovitelných zdrojů, ale současně zavádějí tolik brzd, že teoreticky skoro nic nejde. Prakticky se však vždycky řešení najde, jak ukazuje bouřlivý růst instalované kapacity OZE. Očekávám, že omezení nakonec uskočí před touhle lavinou. Pak se ale otevře otázka, kdo by kupoval drahou elektřinu z jádra, když budeme mít svoji vlastní ze střechy nebo z mezí mezi poli?

Zkrátka, když je kupovaná elektřina ze sítě drahá, je mnohem lákavější sdílená elektřina od sousedů. Ve skutečnosti se i ta česká centrální vyrábí levně, ale pak se přeprodává přes lipskou burzu, aby cena potřebně nakynula. Občan, který se chce bránit, se proto musí schovat za panely na střeše.

A kdo vlastně ten nesmysl s lipskou burzou potřebuje? Vznikl nad nápadem, že manažeři ČEZ budou odměňovány podle kurzu akcií. Měli přidělené opce v dnešní ceně a směli je prodat někdy za pět let za budoucí cenu. Proto měli zájem, aby elektřina byla drahá a zvyšovala kurz akcií ČEZ na burze. Také menšinoví akcionáři měli z vysokých cen radost. I vláda měla pusu od ucha k uchu, protože jako většinový vlastník dostává skoro 70 procent dividend.

Aktuální růst výroby z decentralizovaných zdrojů, který stlačuje podíl produkce z těch centralizovaných, ukazuje, že tady udělali soudruzi z nenasytných energetických monopolů krátkozrakou chybu. Ale co teď? Pomůžeme si, když vláda vykoupí menšinové akcionáře ČEZ a začne prodávat elektřinu jen „s přiměřeným ziskem“? Jistěže ano.

Jenže vláda uvažuje o takovém plném zestátnění ČEZ jen v souvislosti se svou jadernou strategií. To je úplně jiná situace. To spotřebitelům ani průmyslu neuleví, protože někdo pak musí ty čtyři jaderné bloky zaplatit. Cenou elektřiny by to asi nešlo, byla by násobně vyšší než u konkurence. Nikdo by ji nechtěl. Jsou však způsoby, jak dosáhnouit toho, že nikdo placení neuteče. Vyberte se to v daních a různých povinných poplatcích.

Konkurenceschopnost české ekonomiky se tak může dusit další desetiletí. Tedy po celou životnost jaderné elektrárny, snad 60 let. Pro ty, kdo pracují za mzdu, aby mohli v poledne na oběd, by to znamenalo, že slábnoucí konkurenceschopnost se bude zachraňovat na nich. Budou se muset mzdově uskrovnit, aby se ekonomice a burze dařilo. Tomu nejlépe pomůžou laciní imigranti, kteří nám podtrhnou mzdovou hladinu pod nohama.

Kolik bude nové jádro stát, to nikdo neví. Evropa nezná něco takového, jako je dostavba jaderné elektrárny za plánované peníze a v plánovaném termínu. Dva biliony korun jsou takové hezké zapamatovatelné číslo. Podobně jako údaj od expertů, kteří to dlouhodobě sledují, že tři čtvrtiny konečné ceny u protahované stavby jaderné elektrárny tvoří náklady financování. Jsou to peníze, které nespolkne železo a beton, ale úroky. Proto finančníci stavbě tak tleskají.

Ale ještě se nestaví. Ve hvězdách je i samotné odkoupení minoritních akcionářů ČEZ, které by to podle některých představ usnadnilo. Nejčastější mluvčí minoritních akcionářů Michal Šnobr se rozčiluje, když vidí pokusy vlády, jak srazit cenu akcií ČEZ, aby to vykupování vyšlo levněji. Šnobr poukazuje na 71procentní daň z mimořádných zisků. Ta má platit i příští rok. A na cenu tlačí i negativní očekávání akcionářů spojená s vládním návrhem zákona přezdívaného Lex ČEZ, který případné rozhodování o odkupu akcií pohodlně strhne na stranu státu. (ZDE)

V zákulisí se odehrává bitva, jestli to vláda udělá. STAN, vážený koaliční partner, který má šest procent volebních preferencí, a tak vydá stejně jako ti dva malí vzadu, to vyvalil jako hotovou zprávu. Dokonce ústy svého předsedy Víta Rakušana. Vzápětí však ústavně-právní výbor sněmovny na návrh předsedy poslanců ODS Marka Bendy znovu, už popáté, odložil projednávání zmíněného zákona Lex ČEZ. Oficiální reakce z vlády zní, že ČEZ se odkupovat nebude, aspoň ne v tomto funkčním období.

Je to odveta na Rakušanovo sdělení Fialovi z volejbalové šatny, že pod jiným vedením by se hrálo líp?

„Představte si, co by se stalo, kdyby americká vláda udělala útok na minoritního akcionáře, jakýmkoliv způsobem. To je v podstatě větší útok než útok na Kapitol,“ varoval investor a podnikatel Ondřej Tomek na sympoziu Ekonomického deníku. Vidí to hodně černě: „Polovina celkové kapitalizace burzy a více jak polovina jejích obchodů stojí na ČEZu. V okamžiku, kdy se stáhne, tak všechny firmy, které na burzu natekly, patrně budou v prostředí, které nebude zajímavé pro žádné zahraniční investory. Burza se stane totálně marginální, bude v opičím stádiu vývoje.“ (ZDE)

Pokud má být burza jen kanálem, kterým se vypouští české peníze do zahraničí, starosti zahraničních investorů nás moc nerozpláčou. Zajímavější bude, jestli taky někdy dojde na zájmy českých malých a středních podniků a českých domácností.

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele