Jako novinář mám k sokolům vztah přes profesora Miroslava Tyrše a jeho účast v Národních listech, kde vedl výtvarnou rubriku – prý velice moderně. Ostatně noviny, ve kterých působil také Jan Neruda, Vítězslav Hálek nebo Josef Václav Sládek, měly na rozvoj české společnosti srovnatelný vliv jako ten Sokol. Dnes se však věnujme cvičení na značkách. Šestého července stáli sokolíci v dlouhých hustých řadách – musel jsem tam být, i když to nebylo na Strahově, ale v Edenu.

Účast byla povinná, cvičil vnouček, a protože v Sokolu kluci hrajou i fotbal, jsem rád, že děcka v Libni mají příležitost k pohybu. Ale neopatrně jsem doma poznamenal, že je to zajímavější pro ty děti, nebo ty babky, co se taky takhle šťastně sejdou, zacvičí, pokecají, - než pro přenos v televizi. Žena tím byla pobouřena – asi bych raději viděl cvičení vyzrálých mužů s kanapem a novinami?

Proč ne? Dám se do toho a napíšu choreografii. Ale napřed rámec, ať se v tom neztratíme.

Samozřejmě, že za myšlenkou sokolskou je silná myšlenka národní: Paže tuž, vlasti služ! Když už bacit, tak nepřátele! Avšak myšlenka národní svornosti není výzvou k nesnášenlivosti, jak by se naivnímu zdálo. Právě naopak! Národní svornost je pravým opakem rozhádané a konfliktní společnosti, kde každý mydlí každého v darwinovské mlýnici přirozeného výběru.

Co je přirozený výběr? Nenechte se strhnout televizními dokumenty z divočiny, že se jedná o výběr přirození. Ve společnosti je smyslem přirozeného výběru nepřirozená hierarchie bohatých ovadlých tupců nad nižšími pány, a ty zase nad dráby a drábky, aby jen ti nejschopnější a nejsilnější z celé společnosti sáhli po násadě či počítači a dostali příležitost k usilovné práci úplně dole. Někdo přece dělat musí.

Když je pak těch schopných moc, najde se nepřítel, trochu se to zredukuje a může se s novým nadšením pokračovat dále.

Nebýt národní svornosti, život je strašně krutý. Naštěstí národní svornost sype písek do této darwinovské mlýnice, ale má to i svá rizika. Přílišná svornost by mohla být zneužita zkušeným krysařem, který by rád vystavěl pomník z kostí národních bojovníků. Pohled na sjednocený lid svádí k představám ničivých vítězství. Naštěstí i zde si našla příroda průchod a vybavila národně se dmoucí prsa také doplňky, jimiž jsou nejen tužené svaly, ale i tužená národní řeč. Darwinovskou mlýnici překoná jen ten, kdo ještě lépe mele hubou. Tím vzniká zdravá mezera mezi svorností svalů a svorností slov, protože nezáleží ani tak na tom, jak to dopadne, jako na tom, jak se to vysvětlí.

Trocha svornosti, trocha piva, svaly třeba i méně tuhé, nějaká ta pleticha a ať se moc nekrade, to je klasická, chuťově vyvážená směs, která nás odvádí od extrémů. S touto výbavou se prosmykneme z tenat národních vzepjetí, která míří směrem někam. Paže tuž, ale žádné - Do nich!

Když jsem viděl cvičení vyzrálých žen s prachovkou, bylo mi jasné, že tohohle Sokola nezneužijí! Ten nikdy neposlouží k zničujícímu národnostně motivovanému útoku na nepřátele. Tak jako štěně nelze použít k útoku na nočního zloděje, před kterým si lehne na záda. Zapudí ho jen svou neodbytností, jak se dožaduje drbání.

Cvičení vyspělých mužů s pohovkou a novinami mi však opravdu chybělo.

Živě si představuji, jak přicházejí statní sokolové a nesou kanape, které jest náhradou náčiní drahého, dříve dostupného jen nemnohým, trampolíny. Obsah cvičení tušíme již během rázného nástupu, kdy nahoře rytmicky kvedlají nejtěžším z nich. Tomu bude svěřena akrobacie s denním tiskem.

Začíná ranní rutinou. Nejprve si prolétne hlavní zprávy, což je znázorněno tak, že muži hbitě vymrští pohovku i s artistou do výše, náš čtenář se rovněž odrazí, rozhodí ruce, a již prolétá mezi plachtícími archy a hbitě provádí vlevo hleď, vpravo hleď. Nám nic neuteče!

Náročnost cvičení se zvyšuje. Čtveřice kanapí se svým kapitánem na vratké palubě provede napravo, nalevo příč a utkává se ve středu čtverců, podhlavníky vpřed. Už je to tady. Mužové nahoře se rozeběhnou k útoku - aby se v poslední chvíli obrátili a vzdali hold. My se nepereme!

A znovu se kanape mění v útočný koráb a najíždí do soupeřů, když tu kapitán saltem přeskočí a přistane na protější straně, a loď v přistání zmírňuje náraz obratem do protisměru. Tu kapitán sroluje tisk, který jej stále provázel, a předvádí šermířské cviky symbolickou zbraní. Čepelí v tu zrádnou hruď!

Kanape se vrací na značku, kapitán je ukolébáván houpavými pohyby nízké amplitudy, ale jeho tvář odráží, že zdánlivý klid je tichem před bouří. Hudba ztichne, napětí vzroste. Až teď -všechno náhle letí vzhůru. Leč běda! Muži dole odstupují a kapitán je ponechán svému osudu! Však v poslední chvíli pádu ruka pomocná přichází zpět. Muž přežil, kanape zachráněno. Vydržet!

Zkrátka, zestárlý Sokol se najde, jeho místo zůstává, jen zjistit kde. Možná na to dojde, až bude víc klidu. Až všichni ti, kdo vidí v hřištích jen zajímavé stavební parcely, dojdou svého cíle a půjdou se snažit jinam. Sokol, ve kterém jsem vyrůstal jako kluk, byl polovinou obce, měl tělocvičnu, fotbal, ochotníky, tancovačky, výlety, a o zbytek se postarali hasiči, myslivci, knihovna, škola a kostel. Cvičení mělo rehabilitační funkci, svaly měl každý tuhé z práce. Ale hlavně, v Sokolu byli všichni a všichni si tam byli rovni. K tomu je nikdo nemusel učit.