První letošní velká statistická čísla ukazují, že zatímco v Německu vládne obava z budoucnosti v důsledku poklesu zakázek, český průmysl roste a zakázky taky. Není to nijak strmé, průmyslová výroba stoupla o 4,8 procenta výše než před rokem, ale skoro polovinu z toho obstaral automobilový průmysl, který sám rostl dvojnásobným tempem. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží. Celosvětový prodej aut v loňském roce poklesl o 7 procent, hlásí oborové sdružení automobilového průmyslu a obchodu SMMT.

Vedle nižší spotřebitelské důvěry, která za zahraničními poklesy stojí (a nelze se divit, stačí Brexit a americko-čínská obchodní válka), máme doma další brzdu, nejsou lidi. To je špatně i dobře. Od podzimu je víc volných pracovních míst než nezaměstnaných, a tak mzdy dál porostou. Protesty podnikatelů jsou směšné, máme pořád třetinové mzdy ve srovnáním s Německem.

V učebnicích se dočtete, že růst mezd je motorem modernizace průmyslu. Ne všichni to přežijou. To je asi největší riziko tohoto roku, byť těch ostatních je taky slušný ranec. Stojíme však na startu zásadního přezbrojování průmyslu. Ujme se toho někdo? Necháme tomu volný průběh? Určitý náznak nabídl ministr životního prostředí Richard Brabec v rozhovoru pro MFd, když spíše poreferoval o tom, jak se uvažuje ve vládě. Říká, že historicky jsme země, která je založena na těžkém průmyslu a že Česko se nemůže překotně změnit. Počkáme, až poslední takový těžký výrobce zkrachuje?

Pokračování oceli a uhlí je jasný dojížďák místo perspektivy. Vláda už samozřejmě neplánuje, mohlo by být jedno, jak si tam někdo klábosí. Bohužel však to jedno není, protože určuje pravidla, která mohou staré udržovat při životě tím, že za ně převezme část nákladů (externality) a vystaví tak perspektivnější obory nekalé konkurenci.

Energetický mix bude tvořen především jadernou energetikou, informuje ministr. Znovu, berme to tak, že se o tom ve vládě mluví. V tomto duchu je i návrh vládního Klimaticko-energetického plánu, který je však ještě v domácím připomínkovém řízení, než se pošle do Bruselu, kde si taky něco řeknou. Nicméně i z toho je zřejmé, že vláda si další výstavbu jaderné energetiky přeje. Ponechává tak stranou, že nás zatíží dražší elektřinou a vyššími daněmi, jestliže polovina produkce elektřiny bude mít dvojnásobné až trojnásobné náklady vůči trhu.

Uvidí se, kdo to bude kupovat. Stále víc domácností i obcí by mohlo mít proud zadarmo, až si pořídí panely na střechu, jak to ostatně vítá i ministr Brabec a slibuje investiční podporu. Odmítá však výtky ekologických aktivistů, že jsme podcenili větrnou energii. Říká, že větrníky za chalupou nikdo nechce. Ano, cizí větrníky ne. Tenhle problém se řešil v řadě zemí tím, že obce se na takovém energetickém projektu podílejí a mají tedy podíl i na výnosu. Nejčastější je družstevní řešení. U nás jsou družstva prezentována negativně a větrníky vysloveně zakazovány i na úrovni hejtmanů.

Chybí taky lokální zdroje financí, aby se daly menší projekty realizovat. ČNB zatím uspěla v pokusech potlačit i ten zbytek kampeliček, který přežil děsivé zákonodárství z jejich počátků (vykradatelné kampeličky měly veřejnost odradit, podobně jako jiný zákon pošpinil obraz obnovitelných zdrojů předraženou pomocí solárním baronům). To, že chybí lokální finance, znamená, že chybí možnosti využít lokálních příležitostí. Když sečteme obrovskou sumu těchto dílčích škod, dojdeme k částce, která bude srovnatelná s náklady jaderky.

Drahá jaderná elektrárna nás zatíží, hodně se o tom mluví, ale zdaleka nebude tím nejdražším, co odčerpá použitelné zdroje na rozumnější investice. Až bude na jaře zveřejněna další zpráva o hospodaření České národní banky, dozvíme se, jaké jsou pokračující přímé náklady devalvace koruny, ze které se ani po dalším roce nedaří moc vycouvat. Připomeňme, že ke stávajícímu zhruba bilionu korun devizových rezerv, které by byly v normě, ČNB nakoupila devizy za dalších 2,2 bilionu korun, když se snažila stlačovat korunu tržními zásahy na uměle stanovenou úroveň pod 27 korun za euro.

Devizové rezervy se tak v okamžiku opuštění kurzového závazku v dubnu 2017 nafoukly na 3,2 bilionu korun. Nejrychleji rostly za guvernéra Rusnoka na začátku roku 2017, kdy bylo za tři měsíce utraceno stejně, kolik měl premiér Babiš ve státním rozpočtu na celý rok. A teď se podívejme, co se s těmi penězi děje. Jedná se o částku, která je v pravidelně vykazované bilanci ČNB v kolonce stav závazků vůči zahraničí (devizové rezervy). Leží tam bez hnutí. Je na stejné hodnotě jako před skoro dvěma lety. Uvedená cifra dokládá, že není boha, jak se toho balíku přebytečných deviz zbavit.

Kurz koruny se teď ohybuje v úzkém pásmu pod 26 korunami za euro. Vůči dolaru si koruna polepšila ještě víc. Ale pevnější koruna znamená menší účetní hodnotu nasyslených eur a dolarů. Zhruba polovina objemu českých devizových rezerv je v zahraničních dluhopisech, které samozřejmě ztrácejí také v důsledku růstu úrokové míry. Druhá půle je v hotovosti, snad aby se usnadnilo případné obchodování, ale tam zas vládlo nižší nebo i záporné úročení. V roce 2017 činila průměrná ztráta celého portfolia 7,5 procenta a byly vyčíslena na 280 miliard korun.

Nejde tu tedy o nějakou hromádku burských oříšků. Cena jaderky je dnes plánovaná na 150 miliard korun. Protože se všechny takové stavby vždycky násobně prodražily a výrazně prodloužily, konečná cena může být klidně trojnásobná. Až se to za 12 – 15 let od zahájení dostaví, počítejme s nějakými 450 miliardami korun. ČNB stihne vytvořit stejně velkou ztrátu za dva roky.

V tomto místě obvykle následuje výsměšná poznámka ze strany centrálních bankéřů, že hospodaření ČNB je oddělené od státního rozpočtu, nikoho z nás se netýká, jde pouze o účetní údaj. Centrální banky peníze „tvoří“ a vliv poskytování korun za nakupované devizy zase omezují „sterilizací“, přesuny na nějaké účty nebo cenné papírky mimo oběh. Takže ztráta je jen symbolickým vyjádřením nějakého vývoje, který je sám o sobě – jako třeba posilování koruny – pozitivní.

Proti této úvaze však stojí zkušenost z horečnatého úsilí našich centrálních bankéřů v letech vrcholících příprav na vstup do eurozóny, kam jsme původně chtěli vstupovat stejně jako Slováci v roce 2009. ČNB, která tenkrát vykazovala ztrátu menší než dnes, ale také přes sto miliard korun, se snažila zjistit, jestli to při převzetí eura nebude vadit. Nikdo z Evropské centrální banky však nebyl ochoten jasně odpovědět. Nakonec se z mlhy různých vyjádření rýsovalo riziko, že to bude nutné uhradit. Jde přece o peníze, které nemají reálnou protihodnotu v nějakém hospodářském výstupu. Obávám se, že to přispělo k tlaku na to, abychom tenkrát vstup do eurozóny odložili, nejspíš navždy.

Tenkrát, za guvernéra Zdeňka Tůmy, byla ČNB racionální institucí, jejíž nepsané krédo bylo neškodit. Dnes by se její krédo definovalo obtížněji. Bývala bojištěm, kde proti vládě, kterou si najmenuje premiér, stojí bankovní rada najmenovaná prezidentem. Formálně je samozřejmě nezávislá. Asi by to však chtělo jinou rovnováhu moci.

Ve skutečnosti tu jsou dvě státní instituce určené k tomu, aby občana připravovaly o peníze – vedle centrální banky je to ve vládě ministerstvo financí. Obě mužstva hrají na jedinou branku. Chybí kvalifikovaná protiváha, která by stála na straně tvorby bohatství, tedy ministerstvo hospodářství. Mívali jsme ho, žádný zázrak to nebyl, ale instituce potřebují léta zrání. A občané někoho, kdo by hájil jejich zájmy proti nejrůznějším samolibým splašeným účetním, kteří své pokusy na lidech pozorují jen z nadoblačné výše zástupců božích.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.