Ve vztahu k Číně mají americká cla na ocel a hliník jen symbolický význam a pro čínské ministerstvo obchodu je to fakticky jen výzva ke střehu. Podle New York Times z Číny pochází jen 2 procenta amerických dovozů oceli a tyto dovozy představují jen jednu tisícinu celkové čínské produkce tohoto univerzálně široce využitelného kovu. Tento podíl je tak malý také v důsledku obrovské čínské nadprodukce, která trápí vedení ČLR už delší dobu.

Nadprodukce oceli a uhlí se objevila už mezi významnými tématy ekonomické části jednání loňského sjezdu KS Číny, kde padlo jasné rozhodnutí, že podpora nadbytečným státním výrobcům musí skončit a bude zároveň součástí finanční konsolidace průmyslového sektoru, kde nebezpečně narůstala zadluženost. Skřípnout se měla především úvěrová podpora exportu oceli, protože tím se plechovka nadvýroby odkopávala jen dál po cestě.

Zavřít fabriku je samozřejmě těžké, protože lidé přijdou o práci, a to je nejen v komunistické zemi i problém vlády. Ale vývoz surové oceli je ekonomický pravěk a místa musí vznikat jinde. Čína proto při stejné příležitosti zároveň vyhlásila strategii přeměny ve vedoucí technologickou mocnost, která má velké cíle už pro rok 2025.

Rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa omezit dovozy oceli a hliníku bychom tedy mohli hodnotit jako krok v souladu se závěry posledního sjezdu komunistické strany Číny. Obchodní partneři USA to možná nehodnotí přesně takhle, ale vidí jasný rozpor s neoliberální ekonomickou věroukou, kde bariéry pro obchod jsou špatně a jejich systematické odstraňování, například mezinárodními dohodami o volném obchodu, jen dobře.

Proč si Čína nebere příklad třeba z Česka? Z pohledu zmíněné věrouky bychom měli mít radost z toho, že ČR představuje nejotevřenější ekonomiku EU, ne-li světa. Vždyť 80 procent českého HDP vznikne tak, že něco přivezeme a zase odvezeme. Správnost tohoto přístupu potvrzuje nejvyšší ziskovost českého nefinančního sektoru v EU, jejímž plodem je pak nejmocnější proud dividend a dalších efektů pro zahraniční partnery, takže země nabízí v podílu na zisku a skrytých způsobech odsávání hodnoty stabilně nějakých 700 miliard korun ročně.

Ve skutečnosti čínská zkušenost není od té české až tak vzdálená. To, co my odevzdáváme našim milým partnerům v penězích, dává Čína ve zboží. Obchodní schodek Spojených států vůči Číně dosáhl loni rekordních 375 miliard dolarů. To znamená, že v běžné výměně zboží byl tento objem dodán zadarmo, přesněji na dluh. Jde však o typ dluhu, který se nikdy nesplácí, pouze se kryje emisemi dlužních cenných papírů. Ovšem v době zvyšování úrokových sazeb – dosud byly na nule – tyto papíry ztrácejí část tržní ceny, což je totéž, jako by se část těchto papírů stávala zcela bezcennou. O vývozu zadarmo tedy není pochyb.

Takový stav nemůže trvat věčně. USA nemají obchodní schodek jen s Čínou. V obchodování s celým světem dosáhl schodek obchodní výměny zboží a služeb 566 miliard dolarů a je největší od roku 2008.

https://www.nytimes.com/2018/02/06/us/politics/us-china-trade-deficit.html

Těžko se divit, že s tím Trump chce něco dělat. A Česká republika by možná udělala dobře, kdyby v této věci stála na straně Spojených států a Číny. Tedy kdyby si začala všímat slabin současného hospodářského modelu založeného na neudržitelné mezinárodní nespravedlnosti a bezohlednosti, neboť toto chování je zdrojem obrovských makroekonomických i společenských nerovnováh. A nerovnováhy představují zranitelnost národních ekonomik v případě, že se zahraniční toky přetrhnou a trhy splaší, takže začnou ničit hodnotu. V takových situacích by nebylo na rozdávání, a nebylo by ani pro nás. V lepším případě by nebylo jen pro nás, jak ukazuje rok 2011, kdy český bankovní sektor, patřící zahraničním vlastníkům, měl rekordní zisky, zatímco zbytek naší ekonomiky mířil do druhé vlny poklesu.

Čelit tomu lze posílením role vlastní domácí výroby a domácí spotřeby. Takhle ostatně unikli Poláci světové finanční krizi, protože si uchovali velký rozsah vlastní výroby pro domácí spotřebitele, kterým bylo hroucení amerických investičních bank šumafuk. Polsko jediné z EU nemělo v roku 2009 pokles HDP. Závěr je jasný, globalizace ať běží tam, kde je nenahraditelná, ale ať má protiváhu tam, kde nahraditelná je.

Trump samozřejmě nemá v předsíni nástěnku se závazky, že splní a přeplní úkoly sjezdu komunistické strany Číny. I když s určitostí to tvrdit nemůžeme, nezávislé vyšetřování této věci ještě nezačalo, a až začne, dopadne to jako s ruskou spojkou. To, že nejsou žádné důkazy, je jen důkazem rafinovanosti podezřelého.

Ale žerty stranou. S ocelí a hliníkem Trump Čínu neohrozí. Víc to postihne Brazílii nebo Kanadu, a rozčiluje se i EU. Prvotní obavu představuje riziko, že exporty oceli, pro které nebude v USA místo, budou hledat odbyt v Evropě a začnou cenovou válku s místními výrobci. To by přinutilo EU také k ochranným opatřením. Boj proti globalizaci by si připisoval první body.

Tím to ale nekončí. Americký deník New York Times přináší zprávu, že na cestě jsou další americká obchodní opatření, teď už namířená přímo na Čínu, ze které by to mělo vyždímat 30 miliard dolarů ročně. Vlastně by měla zaplatit jakýsi desátek z obchodního schodku. Tato opatření budou orientována na sektor špičkových technologií, kde prý USA čelí ztrátám intelektuálního vlastnictví. Děje se to prostřednictvím akvizic amerických technologických společností, které pak musí předat své zkušenosti a znalosti čínským partnerům. Součástí opatření tedy budou i omezení pro čínské investory. A protože akce vyvolává reakci, držte si klobouky, pojedeme z kopce.

https://www.nytimes.com/2018/03/15/us/politics/trump-china-trade-measures.html

Vítr na moři se změnil. Začíná to dout směrem k přístavu a naše obchodní koráby by měly nechat svinuté plachty a kotvu ve vodě. Čína si začne víc hledět bližších partnerů a domácích spotřebitelů a podobný směr úvah nutně vzklíčí i v EU. Kdyby byla protiglobalizační iniciativa trvale jen v Americe, může to zároveň zlepšit vztahy EU s alternativními partnery. Představa, že to napraví nějaké mezinárodní dohody o volném obchodu (už se ozývají nápady vzkřísit z hrobu TTIP), přehlíží, že nejde o problém dobré vůle.

Volný obchod dodrancoval, co mohl, a dostáváme se do fáze, kdy není co brát. Není to konec světa. Je to konec starého světa. Tak to chodí, jiný starý svět předtím skončil pod náporem páry a hvízdání vozů bez koní. Jestli je to fanouškům volného trhu líto, ať na to přispívají ze svého.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.