Ve vztahu k Číně mají americká cla na ocel a hliník jen symbolický význam a pro čínské ministerstvo obchodu je to fakticky jen výzva ke střehu. Podle New York Times z Číny pochází jen 2 procenta amerických dovozů oceli a tyto dovozy představují jen jednu tisícinu celkové čínské produkce tohoto univerzálně široce využitelného kovu. Tento podíl je tak malý také v důsledku obrovské čínské nadprodukce, která trápí vedení ČLR už delší dobu.

Nadprodukce oceli a uhlí se objevila už mezi významnými tématy ekonomické části jednání loňského sjezdu KS Číny, kde padlo jasné rozhodnutí, že podpora nadbytečným státním výrobcům musí skončit a bude zároveň součástí finanční konsolidace průmyslového sektoru, kde nebezpečně narůstala zadluženost. Skřípnout se měla především úvěrová podpora exportu oceli, protože tím se plechovka nadvýroby odkopávala jen dál po cestě.

Zavřít fabriku je samozřejmě těžké, protože lidé přijdou o práci, a to je nejen v komunistické zemi i problém vlády. Ale vývoz surové oceli je ekonomický pravěk a místa musí vznikat jinde. Čína proto při stejné příležitosti zároveň vyhlásila strategii přeměny ve vedoucí technologickou mocnost, která má velké cíle už pro rok 2025.

Rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa omezit dovozy oceli a hliníku bychom tedy mohli hodnotit jako krok v souladu se závěry posledního sjezdu komunistické strany Číny. Obchodní partneři USA to možná nehodnotí přesně takhle, ale vidí jasný rozpor s neoliberální ekonomickou věroukou, kde bariéry pro obchod jsou špatně a jejich systematické odstraňování, například mezinárodními dohodami o volném obchodu, jen dobře.

Proč si Čína nebere příklad třeba z Česka? Z pohledu zmíněné věrouky bychom měli mít radost z toho, že ČR představuje nejotevřenější ekonomiku EU, ne-li světa. Vždyť 80 procent českého HDP vznikne tak, že něco přivezeme a zase odvezeme. Správnost tohoto přístupu potvrzuje nejvyšší ziskovost českého nefinančního sektoru v EU, jejímž plodem je pak nejmocnější proud dividend a dalších efektů pro zahraniční partnery, takže země nabízí v podílu na zisku a skrytých způsobech odsávání hodnoty stabilně nějakých 700 miliard korun ročně.