Nejdůležitější zprávu z poslední televizní debaty bývalé ministryně zahraničí a senátorky Hillary Clintonové a realitního magnáta Donalda Trumpa , či spíše z jejich ostré hádky před kamerami, média našla v Trumpovu odmítnutí kývnout na to, že výsledek voleb nakonec přijme. Naznačil, že to neudělá, pokud v něm převládne pocit, že volby byly zfalšovány.

V třetí a závěrečné televizní debatě před prezidentskými volbami, které jsou tradičně první listopadové úterý, Donald Trump tak zopakoval své obavy z volebního podvodu a snažil se těžit z nedůvěry, která Hillary Clintonovou stále více obklopuje po nejrůznějších odhaleních Wikileaks.

Pokoušel se také útočit spoustou přehnaných tvrzení. Například, že jeho soupeřka chce zrušit druhý ústavní dodatek, zakotvující právo občanů nosit zbraň. Nebo ve vztahu k potratům, že chce „vyrvat z dělohy dítě ještě v 9. měsíci“ a podobné ptákoviny. Clintonová servis důsledně odpalovala z voleje, že nic takového neřekla. To jí pak potvrdily i redakční štáby různých médií, které jsou při podobných příležitostech nasazeny na ověřování faktů.

Jenže, co je fakt? Co řekla, nebo co udělá? Co řekla, víme, co udělá, nevíme. Na tomto zjištění postavil Trump svoji strategii a naději, že v příštích třech týdnech, které zbývají do voleb, zabere. Jenže ono se ve skutečnosti už několik týdnů volí korespondenčně a závěrečné hlasování proběhne elektronicky. Je tu spousta neviditelných procesů a Trump je přesvědčen, že se v tom někdo hrabe. Má důkazy? Nemá. Ale to podle něj neznamená, že se v tom nikdo nehrabe.

Úplný pošuk není, utajené zákulisí hraje v tomto dramatu velkou roli, jak to ukazují případy, kdy je prozrazeno. A na tom pilně pracují Wikileaks. Těží hlavně z toho, že Clintonová má soustavné potíže s elektronickou poštou.

Stále bouřlivěji kvasí případ z časů, kdy ještě byla ministryní zahraničí a nechávala si posílat tajné maily na soukromý účet. Když se na to přišlo, snažila se porušení zákona zamést pod koberec. V tom se namočila i FBI. Zkoušela s ministryní uzavřít obchod, když změnu klasifikace pošty – najednou nebude tajná - vymění za rozšíření prostoru pro aktivity FBI v zahraničí.

Co opravdu dohodli, není známo, ale křičí způsob, kterým se letos v létě podařilo manželovi teď už senátorky, bývalému prezidentu Billu Clintonovi, odbourat účast ministerstva spravedlnosti v případu. Udělal to tak, že se „náhodně“ a „utajeně“ sešel s nejvyšší státní zástupkyní. Ta potom musela prohlásit, že zabrání obavě, že je ovlivněna, a přijme závěry FBI. Tímto způsobem dostal šéf FBI poslední slovo, proti všem zvyklostem a ústavnímu uspořádání.

Všechny tyto triky mohly projít bez povšimnutí veřejnosti, kdyby to nevytáhly Wikileaks a nezveřejnily poštu, ve které se o tom vyjednávalo. Dost nechutná jsou i odhalení ze současné kampaně - nejprve jak se Clintonové podařilo zmanipulovat vedení Demokratické strany, aby zametla s jejím soupeřem Bernie Sandersem. Teprve na základě těchto dokumentů je zřejmé, že bylo v silách Sanderse dosáhnout nominace. Z tohoto hlediska volební podvod už proběhl.

Další maily z období před primárkami ukázaly vstřícné chování Clintonové vůči bankéřům Wall Streetu a ochotu přenést na ně pravomoci regulace, přestože jejich naprosto nezodpovědné chování roku 2008 málem položilo světovou ekonomiku. Jenže o tomto vstřícném chování k nejbohatší části společnosti neměli voliči nic vědět, veřejná vystoupení senátorky vyznívala jinak. Proto také tak zarputile odmítala, že by své projevy u Goldman Sachs sama zveřejnila.

Pak tu byla komunikace z volebního štábu. Například sdělení jednoho z vedoucích poradců, že Clintonová se nehodlá zabývat prosazováním zákonů proti korupci, protože to považuje za příliš zrádné téma.

Wikileaks tyto informace dávkují, co chvíli se vynoří něco nového. Štáb Clintonové se proto soustředil na obranu, která má zastřít, co je obsahem těchto sdělení, a soustředí se jen na to, jak byla vytažena na světlo boží. Může za to – kdo jiný – Rusové. Proč neříci rovnou, že Putin osobně.

Šéf Wikileaks Julian Assange byl mezitím zbaven přístupu k internetu ve svém azylu na londýnském velvyslanectví Ekvádoru. Sdělil však, že organizace měla vypracované plány pro takový případ a bude pokračovat v činnosti. Fox News už dokonce uvedly, že Assangeovo zatčení je otázkou příštích hodin. Předtím však Wikileaks stihly zveřejnit opakované naléhání ministra zahraničí Spojených států Johna Kerryho na ekvádorskou vládu, aby přinutila Assange zastavit zveřejňování utajované americké korespondence.

Assange nyní odpovídal na otázku, proč nevytáhne taky něco na Donalda Trumpa. Jeho odpověď zamrazí. Prý stačí to, co on sám říká… Spíše měl na mysli, že každý vidí, jak říká co chvíli něco jiného. Veřejnost se tím trochu baví, ví, že jeho fanfarónská prohlášení snadno uváznou na realitě.

Ostatně, u Clintonové taky úplně nezáleží na tom, co říká. Avšak je reálná obava, že to, co si usmyslí, zrealizuje. A nejspíš bez varování.

Když si odmyslíme všechny ty parádičky kolem, to, co vypadá jako volby, je jen soubojem dvou druhů velkých peněz. Jedněch otevřených, s veškerou špínou na očích, jak byly hromaděny, a druhé skryté v honosných bankovních budovách na Wall Street. Jinak to ani dopadnout nemůže, protože v souboji dvou ústavních svobod, svobody slova a svobody podnikání, vítězí podnikání se slovem. Ten rozdíl je zřejmý. Svoboda slova má umožnit hledání pravdy, ale smyslem podnikání je zisk, ať už plyne z libovolného kanálu. Lze z toho bezbolestně dovodit, že dokud nebude konsolidován souboj těchto dvou svobod, demokracie není možná.

Přesto se lze z americké demokracie poučit aspoň procesně. Pro rozběh k této úvaze použijme českou debatu o užitečnosti Senátu. K volbám přišel každý sedmý volič. Ve volebních seznamech jsou zhruba tři čtvrtiny občanů, děti nevolí. A teď si to zkusme pronásobit. K výhře potřebujete nadpoloviční většinu zúčastněných, to je polovina z tří čtvrtin jedné sedminy občanů.

V podstatě stačí zaujmout pět procent občanů tak, aby to tam přišli jednorázově hodit, a máte na šest let vystaráno. To znamená, že kampaň je třeba stavět na extrémních stanoviscích, která jsou určena malé menšině vyšinutých lidí. Hlavně nic hlubokého, zásadního, žádné reálné strategie. Veselý obrázek je lepší než slova. A pojistka demokracie je jako vyšitá.

Na co tuto pojistku demokracie potřebujeme? Abychom zkrotili patafyzickou sněmovnu, kde si může každý poslanec do poslední chvíle libovolně navrhnout, co ho napadne, a když nikdo nepostřehne, že se to nabourává do smyslu zákona nebo do základů obecné lidské slušnosti, klidně to projde. Senátoři pak k tomu přistupují jako k hádankářskému turnaji a hledají, kde to nehraje.

Možná by stačilo, kdyby zákonodárnou iniciativu měly jen kluby a výbory. A kdyby byly stanoveny rozumné lhůty na projednání čehokoliv nového, aby nad demokracií nevyhrávala únava a zahlušení blbostmi. A kdyby k tomu byla stanovena lhůta na soupeření stran při projednávání zákonů. Z té by se jednotlivým řečníkům přidělovaly časy, až do vyčerpání limitu. A pak by se hlasovalo. Jako v Kongresu USA.

My zatím v Česku nejprve navrtáme loď (poslanecké pozměňováky), a pak bojujeme za další čerpadla (senátní pojistka demokracie). Stačilo by nevrtat.

Další americkou vymožeností je volební den. První listopadové úterý, které letos přijde na 8. listopadu je nejen dnem voleb prezidenta, ale také poslanců Sněmovny reprezentantů, dále třetiny senátorů do Kongresu USA, a totéž na státní úrovni, tedy guvernérů a zákonodárných sborů jednotlivých států Unie. Ani to není všechno. Zkrátka, lidi tam neotravují obden, aby se vlekli k nějakým obskurním volbám, a tím se dosáhlo toho, že nikdo nepřijde. Naopak všechny volby sesypou na jednu velkou hromadu, celý rok se o tom řeční, a pak přijdou všichni, kdyby jen kvůli svému guvernérovi.

Senát Spojené státy potřebují, jsou federací, musí zajistit, aby i malé státy měly slovo. Jde taky o soužití pestrého společenství národností, což se promítne zejména v senátních okrscích na státní úrovni. Česko Senát nepotřebuje, byl to jen trik, jak umlčet odpůrce rozdělení Československa nabídkou jiné sesle po rozpuštění Federálního shromáždění. Pojistku demokracie nehledejme v náhodně vybraných strýcích a tetách, ale v dobrých procedurách tvorby zákonů. A k tomu se nikdo nemá, protože když nemohu nic skrytě ovlivnit, nemohu žádat, abych od někoho dostal skrytě zaplaceno.

Také u nás se najde dost těch, kdo odmítnou – jako Clintonová – bojovat za protikorupční zákony, protože je to příliš ošidné. Bylo by na ně víc vidět, kdyby volby byly o něčem a voliči prostě museli přijít. Ne proto, že je to nařízeno, ale že jde o všechno. Pak by se nenechali krmit propagandou, ale hledali by informace z nezávislých internetových serverů, a třeba i z háknuté pošty politiků.

Tam se totiž rýsuje konsolidace práva na slovo a práva na podnikání. Slovo na internetu je (skoro) zadarmo, sdělení není (až tak) závislé na kapitálu. Validace, certifikace hodnoty sdělení se odehrává pomocí občanských organizací a aktivistických sítí, které se na to nabalují. Ostatně, tahle kombinace ve Spojených státech málem uspěla, když přivedla k vrcholu Bernieho Sanderse. Snad příště.

Ale mělo by se to zkusit i tady – tedy volby, které mají smysl, kandidáti pod nezávislým drobnohledem a sněmovní procedury, které znemožňují levný průnik velkých peněz. Drahých průniků by bylo méně, a tak by byla větší šance, že se provalí. Proto by se měli občané více propojovat s občanskými servery.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.