Už potřetí od zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA drnčely telefony na lince mezi Bílým domem a Kremlem. Stalo se to v úterý dopoledne, což je v Evropě podvečer, a jak jsme potom byli informováni z obou stran, rozhovor se soustředil hlavně na vývoj v Sýrii.

Nejdůležitějším výsledkem je dohoda na demilitarizovaných pásech kolem území se syrskými povstalci, ale k těm se nepočítá Daeš, ten musí nejprve odejít. Detaily se už probírají na probíhající konferenci v Kazašské Astaně, která víceméně nahrazuje dosavadní (sterilní) vyjednávání v Ženevě. Proto tam Trump poprvé vyslal také svého zástupce na úrovni pověřeného náměstka ministra zahraničních věcí (a přidal se i reprezentant OSN).

Zatím to vypadalo, že vojenskou část zmíněné dohody obstarají Turecko, Írán a Rusko. O americkém podílu není nic známo, sledujeme pokus dostat se zpátky do hry. Také s rebely je to těžké, vyjednávají, jako by vyhráli válku, což je dost nadsazená představa. Ve středu hrozili odchodem z jednání, pokud se vládní vojska nestáhnou na linii z loňského konce roku. Požadují také bezpodmínečné zastavení bombardování a propuštění zajatců. Proti tomu zní argumentace, že napřed musí Daeš opustit chráněná území.

Rebelové však z Astany neodešli a ve středu hovořili se zástupci USA a OSN. Nejmenovaný člen týmu zvláštního vyslance OSN v Sýrii Staffana Misury zpravodaji Reuters řekl, že podobné incidenty provázely jednání vždycky. Trik prý spočívá ve vyvolání naděje, že incident skončí. Jde o to nezabít příležitost pro očekávání dobré zprávy.

Foreign Policy tlumočí znepokojení neokonzervativních složek

Jednání v Astaně mělo skončit ve čtvrtek, ale vraťme se ke zprávě o úterním telefonickém rozhovoru Trumpa s Putinem. Probírali také situaci v KLDR, kde se množí raketové zkoušky spolu s výhrůžkami, kam až to donese jadernou nálož, kdyby na rakety opravdu došlo. Moc jsme se toho nedozvěděli.

Ruské zpravodajství o této fázi hovoru obsahuje důraz na zdrženlivost a diplomatické řešení, zatímco Bílý dům se omezil na nejstručnější zmínku o „hledání řešení pro velice nebezpečnou situaci v Severní Koreji“. Ruské zpravodajství obsahuje ještě jednu informaci, kterou ve zprávě z Bílého domu nenajdeme, a sice že telefonické kontakty obou státníků budou pokračovat a Trump se sejde s Putinem i osobně v červnu v Hamburku na summitu skupiny G20.

Ve zpravodajství o telefonátu zcela chybí Ukrajina, píše znepokojeně obvykle dobře informovaný časopis Foreign Policy. Je to proto, že Sýrie a Severní Korea jsou v danou chvíli naléhavější? Nebo to Trumpova administrativa odsouvá na vedlejší kolej, aby dosáhla lepší spolupráce s Rusy?

Nahlédnutí do stránek zmíněného časopisu nám pak ujasní, o co tu jde. Foreign Policy tlumočí znepokojení neokonzervativních složek amerického establishmentu, které mají kopřivku z toho, že Trump jejich cíle ignoruje, nebo nad nimi švejkuje, skrývá se za neobratnost a dělá, jako že dělá. Předstírá zájem akcemi, které se dají v novinách nafouknout, jako byl raketový úder na syrskou leteckou základnu Idlíb, ale ve skutečnosti mají mizivý dopad. Syrská letadla tam znovu startovala hned druhý den.

Co tedy má být cílem politiky Spojených států?

Trump opakovaně poukazuje na potřebu snížit náklady v zahraničí a přesunout pozornost na řešení domácích problémů. I když je popisován jako slaboch, který nic z toho, co sliboval, nezvládá, události vypovídají jinak. Třeba v minulých dnech téměř mimochodem přenesl zemi přes problém, který ji dříve pravidelně paralyzoval, a sice riziko „pádu z rozpočtového útesu“.

USA mají zákon o nepřekročitelnosti schodku federálního rozpočtu, takže když chtějí každoročně schodek překročit, musí napřed měnit zákon. Součástí procedury je vyjednávání o prioritách, a to je příležitost pro vyhrocování požadavků na vojenské výdaje. Letos na konflikt nedošlo, Trump v pár drobnostech couvnul (zejména s výdaji na mexickou zeď) a šlo to jako po másle.

Proč to ten Trump dělá?

Média Trumpa vykreslují také jako amatéra. Nejvíc si naběhl, když pozval k návštěvě filipínského prezidenta Rodriga Duterteho, nemilosrdně masakrujícího drogovou mafii. Duterte svou pověst buduje na chladném vztahu k USA, proto na pozvání reagoval neurčitým, že „neví, jestli bude mít čas“.

Proč to ten Trump dělá? Má to smysl? Stephen Malt z Foreign Policy odmítá představu, že pozvání Duterteho je cynickým krokem reál-politiky, a poskytuje prezidentovi školení. Postřehneme v něm zásadní změnu proti tomu, co hučí v americkém tisku. Klíčovým soupeřem už není Rusko, ale Čína.

Stephen Malt uvádí, že „realisté“ spatřují klíč k bezpečnosti USA v udržování dominance na západní polokouli a v prevenci toho, aby nějaký srovnatelný soupeř zkoušel ovládnout klíčová mocenská centra Evropy a Asie nebo klíčové energetické zdroje Perského zálivu. Kdo by to mohl zkusit? V současném světě je jediný potenciální „regionální hegemon“: Čína.

Z tohoto předpokladu plyne, že americká „realistická“ politika bude předcházet čínské snaze o konsolidaci dominantní pozice v Asii a případnému přesvědčování sousedů, aby opustili bezpečnostní vazby se Spojenými státy. Kdyby se to Číně podařilo, Spojené státy přestanou být schopné udržovat vojenskou přítomnost v západním Pacifiku nebo Jihovýchodní Asii a Čína se stane regionálním hegemonem de facto. „Realisté“ proto nesmí z Číny spouštět oko a udržovat „často delikátní vyrovnávací koalice“ mezi asijskými partnery.

To všem Trump podle autora nedělá. Začal tím, že neopatrně přijal gratulaci od prezidentky Tchaj-wanu a zpochybnil tak „politiku jedné Číny“, než z toho po pár dnech vycouval. Hned třetí den v úřadě zrušil smlouvu o Transpacifickém partnerství. Jižní Koreji sdělil, že bude muset zaplatit za protiraketový deštník THAAD a možná i zrevidovat podmínky stávající smlouvy o volném obchodu. A k tomu přihodil, že by si velice vážil možnosti mluvit se severokorejským vůdcem (zatímco americká letadlová loď zamířila opačným směrem, než Trump vyhrožoval, a sice od Koreje).

Je to prý ještě horší. Místo, aby Trump viděl v Číně soupeře, jehož rostoucí moc musí mít pod kontrolou, objímá se s Pekingem v naději, že mu to pomůže v Severní Koreji a jinde. Trump tak posiluje představu, že je to Čína, kdo v Asii velí. Komu pak může záležet na úzkém spojenectví s USA?? Nelze se divit chování filipínského prezidenta Duterteho, který nad Trumpovým pozváním mávl rukou. Toto pozvání navíc nebylo s nikým konzultováno, a nikdo se dokonce nezeptal, jestli to partner přijme.

Zahraniční politika je vážná věc, není to zábavný sitkom nebo groteska bratří Marxů, rozhorluje se autor na prezidenta, který mu rozšlapává bábovičky.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele