Návrh federálního rozpočtu, který výrazně omezí výdaje ministerstva zahraničních věcí USA, zatímco ministerstvo obrany dostane mocně přisypáno, není nějaká náhodná minela. Odpovídá to nové strategii: Výdaje na obranu jsou příjmy Američanů, někdy docela značné. Ministerstvo zahraničí a obecně účast v jakékoliv americké aktivitě mimo území USA, která není nesena principem, že Amerika je na prvním místě, jsou zbytečným vyhazováním peněz.

Pozornost se přenáší také na činnost Spojených států v mezinárodních institucích jako je Mezinárodní měnový fond, Světová banka nebo různé regionální rozvojové banky. V Trumpově rozpočtovém návrhu se předpokládá snížení příspěvku USA do zmíněných organizací o 650 milionů dolarů. Ale některým kongresmanům to nestačí. Jsou přesvědčeni, že na určité aktivity by se prostě nemělo dávat vůbec nic. Roznětkou je pokračující účast MMF při řešení dlužnické krize Řecka. Proč, proboha? Půjčili si jinde! Proč zrovna my máme tahat evropské kaštany z ohně?

Bill Huizenga, republikánský člen Sněmovny reprezentantů za Michigan, kterého vyneslo do vysoké politiky protestní hnutí Tea Party, nyní předložil návrh novely zákona o účasti Spojených států v Brettonwoodských institucích. Jedná se o prostý doplněk, který by se dal shrnout slovy „nedávat nic na dluhy, kde USA nejsou přednostním věřitelem“. Výslovně odmítá účast ve věřitelských akcích multilaterálních organizací, kde USA nejsou členem, neposkytly většinu dluhu a nebudou první, komu se splácí. Odmítá taky navyšování zdrojů MMF a dokonce i jakoukoliv změnu poměru sil navyšováním členských kvót organizacemi, jichž USA nejsou členem, aby americký zástupce nemohl být přehlasován při hájení zmíněného záměru.

Řecko není státem USA, ujišťují se kongresmani pohledem do mapy. Ať si to Evropané zaplatí sami! Přesně touto ideou byl vybaven nový ministr financí Steven Mnuchin na své první setkání s kolegy ze skupiny G 20 v Hamburku. Předsedá jí německý ministr financí Wolfgang Schäuble, zásadní odpůrce úlev řeckému dluhu, tak ať se s tím nějak popere.

Střelba opilého kovboje, který pálí všemi směry, má kliku na historické okolnosti – nezabije nikoho, a ještě tím, že poplaší, docela pomůže. Podívejme se, kam všude to míří.

Začněme tím nejaktuálnějším. MMF už delší čas vyhrožuje, že odejde z „trojky“ věřitelského výboru Řecka, kde doplňuje Evropskou komisi a Evropskou centrální banku. Nechce s tím praštit proto, že je taková hyena (veřejný obraz této organizace není úplně spravedlivý), ale protože to nedává smysl a je to proti pravidlům, které byly členskými státy MMF přijaty, tedy i těmi evropskými. MMF smí půjčovat jen tam, kde je šance peníze vrátit. A to není řecký případ.

Poslední zprávy z Řecka ukazují, že hospodářství v posledním čtvrtletí loňského roku kleslo o 1,2 procenta a nezaměstnanost vzrostla na 23,1 procenta. Vzhledem k tomu, že Tsiprasova vláda musí respektovat diktát věřitelů, pokud se chce vyhnout státnímu bankrotu nejpozději v létě, nelze to připisovat jen jí. Za pár dní, do 20. března přitom má být rozhodnuto, jestli Řecko dostane další příděl „pomoci“ z balíku astronomických 86 miliard euro. Teď se jedná o okamžitých 6 miliardách v hotovosti, ale předpokládá to, že řecká vláda slíbí, že bude mít napřesrok přebytkový rozpočet v rozsahu 3,5 procenta HDP. Hospodářství v poklesu, rozpočet v přebytku, to je hluboký nádech před navlečením oprátky. Pomůže to, ale jen chvilku.

Hlavní slovo v jednání s Řeky mělo Německo a Nizozemsko. Německé volby jsou na podzim a vládní CDU ztrácí náskok, osud neústupného Schäubleho je nejistý. Další jestřáb, nizozemský ministr financí Jeroen Dijsselbloem, předseda eurozóny, už volby prohrál a míří na střídačku. Voliče mu sebral mladý předseda levých zelených Jesse Klaver, který má v programu mutualizaci evropského dluhu. Jen málo Nizozemců tedy stojí za svým ministrem. Možná je více Evropanů, kteří si nepřejí pěstovat mokvající vřed na zádech a rádi by řeckou krizi nějak ukončili. Může v tom být obyčejná solidarita, která stále ještě nezemřela, ale také praktická úvaha, že život v sousedství existenčně ohrožených není bezpečný.

Je jen málo těch, pro koho je dusící se Řecko ekonomicky výhodné, neboť se dá natlačit do lukrativních privatizací. Na Řeky se hodila i ochrana EU proti přílivu uprchlíků z Turecka, který se nejspíš zvýší po konfliktu s tureckým prezidentem Recepem Erdoganem. Ale proč by se měli Řekové přetrhnout, jen aby měli Němci a další státy dál od Středomoří méně starostí? Kdo pomůže Řekům? Tohle jsou otázky, které by mohly celou záležitost posunout nejen v tomto konkrétním případě, ale možná i systémově.

Zkrátka, neochota Američanů financovat evropské problémy může urychlit rozjezd dvourychlostní Evropy, kdy ta část, která na to má a je ochotná do toho jít, začne úžeji spolupracovat také ve fiskální a daňové oblasti, a ta část členských zemí, kterým euro smrdí, se ponechá svému osudu. Problémy s ochranou společných hranic EU přestanou být pouhým námětem vzletných projevů. Výdaje na obranu přestanou být výpalným, abychom se neocitli v hledáčku amerických šéfů NATO. Bude se brát vážně nejen jejich objem, který skutečně potřebuje zrevidovat, nejspíš směrem dolů, ale hlavně účel.

Přestože schůzka G20 se odehrává v Hamburku, neboť Německo je letos předsedou, EU v této skupině nehraje první housle. Loňským předsedou byla Čína. Byl to první zásadní průnik do hegemonie USA. Jestliže se nyní Spojené státy chtějí více stahovat dobrovolně, Čína toho ráda využije. Oslabení Brettonwoodských institucí vytvoří prostor pro čínské investiční a rozvojové instituce, které je stínují a začínají budovat podobně univerzální členství.

Výpadek finančního příspěvku Spojených států je nahraditelný. Je to vstupenka do sebevědomějšího světa, kde i ti druzí mají důvod důrazněji hájit své zájmy. Mohlo by to urychlit reformy OSN, což je instituce, kde se nejen přispívá, ale taky hlasuje.

Hauzírování Spojených států, komu co platí, nelze brát doslova. Do Federálního rozpočtu USA přitéká ročně asi 18 procent HDP, ale jen výdaje na obranu, mandatorní výdaje a obsluha federálního dluhu vyžadují 19 procent HDP, upozorňuje profesor Geffrey Sachs ve své nové knize Building the New American Economy. A kde jsou peníze na výzkum, infrastrukturu, školství?

Ještě před finanční krizí byl americký federální dluh v přepočtu na HDP zhruba stejný jako český, ale od té doby vyskočil na evropskou úroveň a směřuje k té řecké, nad 100 procent HDP. Tam by mohl být kolem roku 2030. Teď jim to platí Číňané, ale znamenalo to rozšíření zahraniční závislosti i na výrobní oblast. Je opravdu čas něco s tím udělat. Ústup do stínu a soustředění na vlastní problémy není tak špatný nápad.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.