Stačilo pár hodin od Babišova prohlášení v prezidentské debatě na ČT, že přednost má hledání míru před nabízením našich vojáků do nějakých válečných dobrodružství, a máme tu suché sdělení náčelníka generálního štábu Karla Řehka, že by k válce s Ruskem mohlo dojít „v dohledné době“ a že by se to neobešlo bez mobilizace.

„Jestli budeme potenciálně s někým v dohledné době válčit ve velké válce, kromě nějakých teroristických skupin, tak to bude Rusko,“ řekl Řehka v rozhovoru s ČTK.

Pokud by byla válka mezi NATO a Ruskem například na východním křídle Aliance mimo české území, okamžitě by se to České republiky dotklo a pouze profesionální armáda by podle Řehky nestačila: „Bude se muset zapojit celá společnost, bude se muset minimálně výběrově mobilizovat, ať už lidé, nebo věcné zdroje materiálu.“ (ZDE)

Připomeňme si, o co se rozhořel spor po pondělní debatě. Generál Petr Pavel zdůrazňoval údajný závazek podle článku 5 Washingtonské smlouvy, že pošleme vojáky na pomoc napadené členské zemi, zatímco Andrej Babiš poukázal na prioritu mírového řešení sporu. Podivil se, že česká vláda nedokázala využít svého předsednictví v EU, aby iniciovala mírové jednání o Ukrajině.

Pokud jde o onen „závazek“, spustila se taková lavina komentářů o skutečném obsahu smluvního dokumentu, na kterém je založena Severoatlantická smlouva (NATO), že můžeme generálovi poděkovat za podnět k zásadnímu mírovému školení české veřejnosti. Zavázali jsme se k tomu, co prosazuje Babiš, všechno ostatní je na uvážení jednotlivých členských zemí. Volebně to generálovi asi uškodilo, ale voják je tu od toho, aby se v případě potřeby obětoval.

Ta potřeba tu je. Německo nakonec podlehlo intenzívnímu zahraničnímu tlaku, do kterého se zapojil i náš bakalář, prosazující pirátské zásady do české zahraniční politiky, a pošle na Ukrajinu své tanky Leopard. I s tím rizikem, které bylo zřejmou příčinou dosavadní váhavosti, že nezkušené ukrajinské posádce v boji něco selže, nedokáže tank znovu uvést do pohybu, a tak ho nakonec ponechá svému osudu někde v bahně. Když se pak fronta trochu posune, všimne si ho druhá strana a tank skončí – jak jinak - rozborkou a sborkou v nějakém ruském zbrojním výzkumáku. Podobně mohou dopadnout i americké Abramsy, ale Američan je opatrný a nabízí je až za rok, kdy už možná nebudou potřeba.

Tomu riziku, že Rusko se dostane k tajemstvím špičkové německé zbraně, by se dalo čelit tak, že německý technický zázrak bude řídit zkušená německá posádka – ale pak nás posune o krok blíž k přímé konfrontaci mezi NATO a Ruskem. Český náčelník generálního štábu Karel Řehka jedná jako odpovědný funkcionář, když otevřeně říká, co nás v takovém případě čeká. A my máme jen pátek a sobotu na to, abychom řekli, jestli to chceme. Žádná další příležitost už nebude.

Pokud jsou tyto volby spíše referendem o vládě, aby vůbec měly nějaký smysl, připomeňme také kolaterální škody válečného nadšení naší vládní pětidemolice (jak ji důsledně označuje Vlk na svých stránkách). Jak se tak radostně hrneme do válek mimo české území, zcela se vytratila pozornost potřebám teritoriální obrany naší vlasti. Máme ministryni obrany, která obraně nepřikládá význam a touží jen po útočných jaderných zbraních, jako by vedla ministerstvo války. Peníze, které na to vyplácáme, nám budou chybět, až někdo začne uvažovat o skutečné obranyschopnosti vlasti. To zavání vlastizradou.

Řeči o míru proto nejsou pouhou akademickou debatou nebo závody v krasořečnění. Okénko příležitosti, kdy to mohou občané ovlivnit, se otevírá jen velice krátce, vlastně jen na pár hodin. A přitom jde o všechno.

Nejde však jen o možné hrozby někdy v budoucnu, jsou tu také reálné škody, které na nás doléhají už teď. Neschopnost vládnout se promítá do prudkého růstu nákladů banálních životních potřeb. Ty zdražily díky válce a nepromyšleným evropským sankcím, ale u nás zdražily více než kdekoliv jinde. A zrovna tam, kde to nejvíc bolí, třeba u potravin. Evropský statistický úřad Eurostat právě zprovoznil interaktivní aplikaci, na které můžeme porovnávat ceny potravin v různých členských zemích, a tam je to patrné na první pohled. (ZDE)

Podívejme se třeba na cenu chleba u nás a v Rakousku. Česká linie (fialová) se začíná vzdalovat od rakouské (zelená) až po lednu minulého roku, což se shodou okolností datum nástupu Fialovy pětikoalice. V lednu 2021 byly ceny u nás i u nich zhruba stejně 15 procent nad hladinou průměru roku 2015. Teď už je český chléb dražší o 63 procent, zatímco ten rakouský jen o 34 procent.

Tady je třeba připomenout, že neškodila jen pravicová vláda, ale také Česká národní banka. Stačí se podívat na vývoj krátkodobých úroků v Česku, které se ocitly v červenci na extrémních 7 procentech, zatímco v Rakousku, členu eurozóny, měli nulu. I když pak rakouské úroky nadále mírně stoupaly, rozdíl na konci roku činil 5 procentních bodů. To je rána, která může být smrtící. Například české hypotéky prakticky zanikly, nové se smrskly na pětinu loňského zájmu.

Jak jsme si tím pomohli proti inflaci? To je patrné z dalšího grafu. Po půl roce, v červenci 2021, byla stejná jako v Rakousku, ale na konci loňského roku měli Rakušané inflaci 10,5 procenta při úrokových sazbách ECB za 2 procenta, zatímco Česko mělo v září skoro 18 procent a na konci roku pořád astronomických 16,8 procenta. Přitom ČNB buší do inflace svými 7 procenty základní úrokové míry.

Současný guvernér Aleš Michl za to nemůže, zvyšování úroků zastavil a inflaci se snaží brzdit kurzem koruny, protože hlavní složka vznikla z vlivu vysokých cen dovážené energie. Koruna je pod kurzem 24 CZK/EUR a blíží se absolutnímu maximu z roku 2008, takže to nový guvernér nedělá tak špatně. Babiš s tím souhlasí, ale generálu Pavlovi se to nelíbí, řekl, že by dal přednost vyšším sazbám. Nelze se divit, bezmocně opakuje jen co mu radí bankovní lobbisté, pro které jsou vysoké úroky nebeská mana. Docela by mě zajímalo, jak se z uvedeného srovnání nižší inflace při nižších úrocích a vyšší inflace při vyšších úrocích vylžou.

Klíčovým zdrojem drahoty jsou – jak už jsme uvedli – náklady na dovoz energie, přesněji ropy a zemního plynu. Válka pro nás znamená, že jistý a levný ruský plyn jsme vyměnili za nejistý a násobně dražší zkapalněný plyn hlavně z USA. Vedle toho máme jedny z nejvyšších spotřebitelských cen elektřiny v Evropě, přestože Česko vyniká lacinou a přebytkovou výrobu elektřiny. Člověk skoro žasne, jak někdo dokázal naši největší výhodu překroutit na největší nevýhodu. To je další rána konkurenceschopnosti české ekonomiky. Je toho nějak moc najednou.

ČEZ je polostátní. Stát má 70 procentní podíl, takže ministerstvo financí, které republiku zastupuje, může na valných hromadách doslova a do písmene diktovat. Korektnější by bylo minoritní akcionáře vykoupit a převzít tak kontrolu nad cenami elektřiny pro spotřebitele a průmysl. Tato teorie je vládě známa, premiér Fiala už o tom básnil, ale kde nic, tu nic.

Pokusy vyměnit vládu vyslovením nedůvěry ve sněmovně nemají šanci, má 108 hlasů, kterým jí pomohl více než voliči Ústavní soud zcela neorganickým zásahem do pravidel koalic. Díky tomu nám vládnou i trpaslíci, o které by nikdo nezavadil mimo nějaké ty půlnoční debaty mimoparlamentních stran. Pokud v prezidentské volbě odmítneme vládního kandidáta, není to hned ona tolik potřebná změna, je to jen zvrat ve vývoji, který hrozil, že trpaslíci nás ovládnou úplně totálně.

Česká demokracie je na scestí a občané jsou mimo hru – s výjimkou krátkých okamžiků, kdy mohou zasáhnout svým volebním hlasem. Jít k urnám je občanská povinnost, bez ohledu na to, komu to hodím. Jak však ubývá příležitostí hlasovat pro něco pozitivně (To chci!), nesmíme propásnout vzácné příležitosti, kdy máme možnost odmítnout něco, co opravdu nechceme. To okénko příležitosti je opravdu krátké. Teď je to o válce a o vládě. Když to prošvihneme, už v sobotu večer bude všechno ložené a nikdo se nás na nic ptát nebude.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele