Zbyněk Fiala: Velké peníze jdou po zelené

20.10.2020 10:49 | Zprávy

Přechod k bezuhlíkové ekonomice lze zvládnout do půli století, hlásá jednoznačně Mezinárodní měnový fond v oficiální studii před výročním zasedáním ve Washingtonu. Nezabije nás to, naopak posílí.

Zbyněk Fiala: Velké peníze jdou po zelené
Foto: Archiv vydavatele Vaše věc
Popisek: Zbyněk Fiala

Kdyby měla vláda čas číst, čemuž nevěřím, měla by snazší rozhodování o tom, kdy skončit s uhlím a jak si poradit s energetikou. Řešení neovlivní míra rozzlobenosti ekologických organizací a jejich pár zástupců ve vládní Uhelné komisi. Mohly by je však ovlivnit největší světové peníze, za které vystoupil Mezinárodní měnový fond. Uvažuje ve stejném duchu jako naši zelení skřítci.

Hlavní pákou, na kterou je třeba zatlačit, je zvyšování ceny uhlíku, radí říjnová studie Mezinárodního měnového fondu. Z výnosu této politiky lze pomáhat těm, koho by to ohrozilo. Ekonomika zelených inovací naopak pokvete. A když to neuděláme? Studie začíná zcela bez obalu: Bez další rozhodné akce k omezení skleníkových plynů planeta směřuje k oteplování, jaké tu nebylo miliony let a může mít katastrofické důsledky. (viz)

Občanští a ekologičtí aktivisté považují MMF za mluvčího státního násilí ve prospěch největšího kapitálu, se kterým jsme se roku 2000 v Praze tak krásně poprali. Jenže už dobrých deset let i v MMF chápou, jaká rizika nese svět rozvrácený nerovnostmi. Teď tam začali reálně vnímat i klimatickou krizi.

A tak se stalo, že z washingtonského futrálu světových státních financí vypadla rozhodná zelená odpověď. Má železnou ekonomickou logiku, dohlížela na ni generální ředitelka MMF Christina Kristeva s doktorátem z environmentální ekonomie. A je seriózně posouzena i z hlediska vlivu na stabilitu světových financí, protože hlavní ekonomkou, další ženou ve vedení MMF, je od července Carmen Reinhartová, představující spolu s Kennethem Rogoffem největší autoritu oboru.

Zmíněnou studii obsahuje třetí kapitola podzimního Globálního hospodářského výhledu MMF, připravovaného vždy před říjnovým výročním zasedáním. Tam bývá tradičně zařazena naléhavá aktualita strategického významu. Covid-19 pomine, o tom se píše vepředu, ale jde taky o klima, které bude furt a mohlo by nás zabít mnohem spolehlivěji. Přitom se dá řešit strategií, která nebrání růstu a spravedlivějšímu rozdělování.

Řešení tu je. Zelené investice kombinované s rostoucí cenou uhlíku mohou zajistit potřebné snižování emisí při rozumné úrovni světové ekonomiky, která tím dostane pevnější a udržitelnější základ pro střednědobé období, konstatuje MMF. Zmíněné zvyšování ceny uhlíku (carbon pricing) je skutečně tím kritickým opatřením, protože vyšší cena uhlíku povzbuzuje růst energetické účinnosti a přesouvání zdrojů od uhlíkově náročných aktivit k těm nízkouhlíkovým. Zelené investice ekonomiku posílí a zároveň pomohou, jak si s tím dražším uhlíkem poradit.

A teď to hlavní: Dosažení nulových emisí v polovině století je podle MMF zvládnutelné, i s těmi přechodnými náklady, které zdražování uhlíku přinese. Budou se navíc vynořovat další a další technologické inovace, které budou povzbuzeny dražším uhlíkem, zeleným výzkumem a rozvojovou pomocí. Očekávané náklady se tak mohou ještě snižovat. A peníze, které získá vláda nějakou obdobou uhlíkové daně, lze přesunout na finanční pomoc těm, koho tento proces postihne.

Jak už jsme uvedli – kdyby měla vláda čas číst, ale ten nemá... Bylo to patrné také na její zmatené reakci na požadavek Evropské komise zrychlit snižování emisí skleníkových plynů do roku 2030. Premiér Andrej Babiš si myslel, že se po nás chce nemožné, abychom za deset let snížili emise o polovinu nebo víc. To se asi zbláznili. Obrátil, až když mu vysvětlili, že snížení se týká průměru EU a že bude posuzováno podle roku 1990. To je jiná, to zvládneme s prstem v nose. Máme za sebou snižování emisí metodou totálního rozpadu českého průmyslu v 90. letech. Co zbylo, čadí dál a nikdo s tím od té doby moc nedělal. Rozdíl vůči roku 1990 je však stále obrovitý, takže se máme čím vytahovat.

Uhlí je u nás chráněno. Typickým reálným krokem ke snížení emisí by bylo zavření uhelných elektráren a podpora obnovitelných zdrojů, jak o tom mluví i studie MMF. Jenže vládní Uhelná komise, která se k tomu má vyjádřit, je složena z uhelných lobbistů, kteří jsou jen dochuceni dvěma zelenými sirotky. Zelení sirotci chtějí uzavření uhelných elektráren roku 2030, ale nikdo se jich neptá a směřuje to k rozhodnutí, aby to bylo až roku 2038. Zatím k nám nedozněly úvahy o zdražování uhlíku, které nabízí dolům během těch 18 dalších let mátožnost zombieho po kolena v hrobě. Byl to ekonomický tlak, co položilo uhlí v Americe, a u nás tomu nebude jinak.

V protisměru valí snižování nákladů na obnovitelné zdroje a zvyšování jejich dostupnosti. Cena solárních technologií (panelů) klesla za deset let na desetinu, u větrníků je pokles jen nepatrně menší. Opravdu má být vítěznou politikou ve vztahu k uhlí politika zhroucení? Můžeme jen doufat, že si to v Ústeckém kraji včas uvědomí a nenechají to dojít až do těch hrozných konců.

Zmatené je i naplňování Strategického rámce ČR 2030, jinými slovy, naplňování vládní strategie udržitelnosti. Také tady má vláda k dispozici příslušnou radu pro udržitelný život, kterou „ochucují“ občanské spolky. Úkolem rady je odkývat, že žijeme v nejlepším z možných světů. „Přírodní zdroje jsou využívány co nejefektivněji a nejšetrněji tak, aby se minimalizovaly externí náklady, které jejich spotřeba působí“, zní jeden z cílů strategie udržitelnosti, ke kterému klopýtáme spíše směrem zpět. Česká zpráva teď míří do Bruselu (měla by se objevit na https://www.cr2030.cz/strategie/ ). Ale je jedno, co se tam píše. Jsme bez ambic něco na tom měnit.

Je to dáno velkými zájmy ve společnosti podřízené několika oligarchickým skupinám. Neustoupí ani o fous, až do padnutí. Mají to na háku, když jim oponují jen trpaslíci. Nikdo další zatím nespatřil v udržitelnějším světě strategickou perspektivu. Nikdo další nehledá konkurenční výhodu v nabízení prozíravějších cílů.

Nic nejde, to je základní princip, na kterém stojí veškeré české rozhodování. Opuštěn bývá jen krátce, kdy jde naopak všechno. Prožili jsme to v 90. letech, prožíváme to i s koronavirem. Stále se můžeme přesvědčovat, k jakým úspěchům vede tahle cesta ode zdi ke zdi, výsledek kurzu slepeckého řízení, které se orientuje jen podle velké rány. Nebude to lepší, dokud budou na výběr jen slepí a ještě slepější. Dolehne k nám aspoň vzkaz velkých peněz?

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV



Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Zdeněk Jemelík: Legislativní nedbalost

15:57 Zdeněk Jemelík: Legislativní nedbalost

V článku „Věrchuška a sprostý lid“ jsem uvedl, že vládnoucí vrstvy (věrchuška) se nezajímají o míněn…