Nemůžeme pořád mluvit jenom o mrtvých. Proto nám debatu zpestřil volební zákon. Volby jsou důležité, aspoň pro novináře, je o čem psát. Bude zajímavé, jak novelizace volebního zákona vyřeší kulatý čtverec, že některé kraje, jako Karlovarský, jsou trpasličí, ale rádi by měli srovnatelné zastoupení jako Severní Morava s milionem obyvatel. Jaké budou nové možnosti pidistran, aby pronikly do parlamentu, staly se jazýčkem na vahách a mohly vydírat ty velké? Jaká budou pravidla pro sestavování kandidátek, aby se nezpřetrhaly lety osvědčené vztahy?

To všechno je strašně důležité pro komentáře, televizní souboje a navazující nedělní třepení rtů nad tím, o čem je třeba mluvit, aby se to zamluvilo. Politika je prostě důležitá, zvláště, když o nic nejde. Když o něco jde, rozhodují jiní. Nejen o vakcínách, které si smíme opatřit jen tam, kde je nemají. Ani s těmi volbami to není jednoduché. Ano, rozhodují voliči, ale teprve potom, až to povolí Ústavní soud. Kdyby náhodou volby zatrhl, kde si chcete stěžovat? Na hlavním nádraží?

O hospodářské orientaci rozhoduje Česká národní banka. V podnicích se může každý vydovádět, jak umí, ale o hodnotě produkce rozhoduje kurz české koruny, a ten lze úředně srazit, ať se vám to líbí, nebo ne. Levná koruna nenabízí jiné příležitosti než levnou práci. A včil mudruj, jak to strategicky pojmout.

Ostatně, mohlo by to být horší, a taky bylo. Když se nepovedly volby roku 1992, zrušila se Československá republika. O tom se taky nehlasovalo. Smyslem byl bleskový přesun na západní standardy, ve kterém by nás Slováci brzdili. To se povedlo, český průmysl byl až na výjimky zrušen a nahrazen západním, pro který teď můžeme pracovat do roztrhání těla, dokud se mu to bude hodit.

Tyhle myšlenky se mi honí hlavou nad statistikami Světové banky, které zachycují dějiny suchou řadou čísel o vývoji HDP. Vyplývá z nich, že Česko na tom není tak zle, i přes dlouhá období stagnace, nejprve do roku 1997, a pak zas mezi lety 2009 až 2015. Avšak zachránila to krátká mezidobí prudkého růstu, která začala – co čert nechtěl – za Zemana nebo později za Babiše. Potenciál tu je, ale celkový výsledek je hluboko za možnostmi. Kdyby se například koruna ponechala přirozenému vývoji, náš odstup od vyvinutých zemní už dávno zmizel. Ale slabá koruna není jedinou slabinou našeho systému.

Na posledních třicet let našeho vývoje ve srovnání s jinými zeměmi si můžete vybrat nejrůznější pohledy. Když porovnáváte běžné ceny v dolarech ve směnitelném kurzu, česká láce obzvlášť trčí. Někdo dá přednost statistikám v dolarech z roku 2010, takže se vyloučí měnové manipulace. Dalším problémem jsou různé cenové hladiny, v jejich důsledku jsou rozdíly v životní úrovni menší než rozdíly v příjmech. Tohle se řeší prostřednictvím parity kupní síly (PPP). Podle takovýchto propočtů jsme na tom doma v korunách o 80 procent líp, než kdybychom si chtěli se stejným příjmem opatřit svůj standard třeba v USA.

Zkusil jsem se podívat na vývoj poměrů mezi ekonomikami ČR, USA a Číny za posledních 30 let (s počátkem roku 1990 v Československu). Takové porovnání ekonomik v běžných cenách v dolarech s mezinárodními koeficienty PPP říká, že roku 1990 mělo Československo HDP na úrovni 12 773 dolarů na hlavu, zatímco USA byly vedeny s 23 889 dolary na hlavu. V USA je život podstatně nákladnější, proto na tom byli Američané roku 1990 v přepočtu na PPP jen dvakrát líp než my. Kdo by to řekl? Krátce na to jsme si tuhle ekonomiku zničili. Ale slíbil jsem i pohled na Čínu, byl tenkrát propastný, žili jsme si 13krát lépe než oni. (ZDE)

Během dalších dvaceti let (mám tu čísla z roku 2011) jsme dosáhli výrazného posunu. Životní úroveň Česka se zvedla více než dvakrát, USA rostly jen nepatrně pomaleji. Do českého vývoje se promítlo i posilování koruny a sbližování některých cen, takže koeficient PPP zároveň klesal. Mezitím Čína už začala hrát jinou ligu, za tu dobu vzrostla desetkrát. Poslední čísla jsou z roku 2019. Česko je na tom 3,5krát lépe než roku 1990. USA zbohatly o něco méně, jen 2,7krát. A co ta Čína? Ta vzrostla za těch 30 let 17krát.

Skoro bych to začal oslavovat, kdyby mě nezastavil příliv opačných komentářů. Kdo by byl takový hňup, aby se porovnával s Čínou? Není demokratická, smějí volit jen kandidáty, které jim nadiktuje jeden sekretariát, zatímco my máme sekretariátů spoustu, a pořád jich přibývá. Čínský režim je autoritativní, komunistickou stranu s 92 miliony členy ovládá úzké politbyro, například tím, že píše úvodníky do Řen-min ře-pao. My si na členstvo stran moc nehrajeme, na kandidátky by se pak zbytečně cpali cizí lidi.

Skutečné peklo v Číně však představuje potírání opozice. Přitom je to taková užitečná věc. Pokud to opozice nevzdá, svrhne nenáviděného oligarchu a dám tam toho svého. Dokonce se může demokraticky poprat o to, kterého, ale to už nemusí být tak napínavé, protože vyhovují všichni.

Klíčová je samozřejmě svoboda slova. Například na facebooku si můžete plácnout, co vás napadne, samozřejmě šikovně, řádí tam umělí inteligenti. A teď si představte, že by vám to nějaký komunistický papaláš vypnul. Vy byste přišli o základní obraz svého uzavřeného světa a na ministerstvu vnitra, v bezpečnostních službách a bůhvíkde ještě by přišla spousta lidí o práci.

Čínský model proto nechme stranou, a nejspíš to bude vzájemné, oni budou na tom našem taky hledat hnidy. Důležitější je srovnání toho, co jsme, s tím, co bychom mohli být.

Demokracie je možná, máme ji v ústavě. Dnešní handrkování o volební zákon však působí dojem, že ji máme jen jeden víkend jednou za čtyři roky. I ten víkend je podezřelý. Ve všech civilizovaných zemích se volí v jednom dni, aby hlasovací lístky nezmizely na dlouhé hodiny z očí, a volí se v pracovní den, aby lidi nedali přednost záhonům na chalupě. Proč je to v Česku jinak? Možná i ten jeden víkend jednou za čtyři roky je někomu moc.

Pochybný je princip, že veškerou politickou moc svěřujeme na čtyři roky zastupitelům, a tím to pro nás končí. Občan může žít s pocitem, že je klientem poslanců, kteří tam jsou proto, aby mu sloužili, ale musel by být schopen je kontrolovat. Jenže takových nadšenců bude málo, a zajímá je jen něco. Mezi poslanci se zase najde málokdo tak blbý, aby si nechal koukat pod prsty. Ten rozhodující problém je však jinde, občan nemá možnost určovat agendu. Smí leda ohrnout rypák nad tím, co je mu nabízeno. Proto je česká demokratická praxe tak destruktivní. Aktivní role se dá projevit jen odmítáním.

Tvořivých nadšenců by bylo víc, kdyby bylo víc příležitostí tvořit. To se snáze realizuje na místní a regionální úrovni, kde je prostor i pro přímou demokracii. Zvláště teď, kdy prší morové rány a zuří technologická revoluce, přibude drasticky lidí, kteří budou potřebovat nové uplatnění. To je úrodná půda pro rozvojové projekty v regionech. Nemusíme být námezdními dělníky v podnicích vlastněných zahraničním kapitálem.

Ale ani když něco patří domácímu oligarchovi, nemusí to být dostatečně národní. Důležitá je také demokratizace ekonomiky. Vzpomeňme si, že boj o politické svobody byl pokračováním boje o pracovní práva. Ta by byla posílena větším podílem družstevního, zaměstnaneckého a komunitního vlastnictví. Není to možné všude, ale je to lepší tam, kde to možné je.

Znovu se zvedá myšlenka commons, občiny, společného vlastnictví toho, na čem lidem nejvíc záleží. Začít lze u vody, kterou jsme hloupě prodali zahraničním monopolům. Také vývoj v českých lesích působí dojmem, že jak soukromník, tak centralizovaný státní podnik nemusí být tím nejlepším hospodářem. Kdyby lesy víc vlastnily obce, brouka by si dřív všimly. Taky úrodnost půdy je typicky něčím, z čeho nelze ustoupit, protože pak by končil i samotný život. Zatím je to však nastaveno tak, že lidé na to nemají vliv.

Svoboda znamená, že lidé mohou ovlivnit svůj osud a nemusejí čekat, až co se zlíbí vzdáleným akcionářům. Ty nezajímáme my, ale vlastní zisk a kasíno světových burz. Svoboda je reálná věc, stejně jako nesvoboda. Teprve až začnou rašit příležitosti pro obyčejné lidi k ovlivnění reálné věci, vrátí do se médií rozum a seriózní debata. Bude se koncentrovat tam, kde vznikají konkrétnější plány s občanskou spoluúčastí, a tito angažovaní si lidé pak vynutí, aby se k jejich zájmům přistupovalo vážně.

Abeceda skutečné občanské svobody je tedy dlouhá, obsahuje ony commons, místní projekty v prostředí přímé demokracie, družstva a zaměstnanecké vlastnictví. Jsou tam i doplňkové místní měny, které nabízejí urychlení regionálního rozvoje a zvyšují podíl hospodaření pod národní kontrolou. Když se v té abecedě svobody dostaneme až sem, pak ty férové volby opravdu potřebujeme. Jsem zvědav, jestli ve sněmovně dojde i na tohle.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele