Poslanecká sněmovna má za sebou druhé čtení návrhu zákona o státním rozpočtu, a tak už v zásadě víme, jak to dopadne. Řada otázek však zůstane otevřená bez ohledu na výsledek konečného hlasování. Už i komunisté poukazují na riziko klimatických změn. Žádají větší státní podporu pro zadržování vody v krajině a varují před násobky nákladů toho, co nás stály některé dopady oteplování, jako třeba kůrovcová kalamita. TOP zase, znalá věci, varuje před důsledky stárnutí. Porostou náklady zdravotnictví a důchodového zabezpečení. Nemluvě o doporučeních, že pokud nějaké peníze máme, měli bychom je orientovat na snížení státního dluhu.

Profesor Parkinsson, kdysi populární postava ekonomického bájesloví, objevil přírodní zákon, že každá práce zabere tolik času, kolik ho máme k dispozici. S penězi to bude podobné, není jich nikdy dost. Nicméně ony naléhavé úkoly, na které upozorňovaly nevládní strany v rozpočtové debatě, je nutno brát vážně, zvláště když ... zdroje jsou.

Některé zdroje jsou do očí bijící. Letošní zpráva o rekordních ziscích českých bank (zisková marže dosahuje 19 procent) byla korunována informací, že jde o největší ziskovost bankovního sektoru v EU. V čem je výhoda takového prostoru pro dolování zisku z nebohých českých občanů, je mi záhadou. S konjunkturou to má málo společného, dávno už se víc půjčuje domácnostem (1,7 bilionu korun) než nefinančním podnikům (1,2 bilionu korun). Kdyby zdanění změnilo naši největší ziskovost jen na velkou, nikdo se nemůže zlobit. Zisk, do kterého by se sáhlo, loni přesahoval 80 miliard korun.

Ale to jsou jen drobné. Většina ziskové ekonomiky v ČR patří po většinu posledních 30 let zahraničním vlastníkům (po zjištění, tlumočené našimi transformátory, že jsme zloději a idioti, kteří nejsou schopni samostatně hospodařit). Většina zisků tedy odchází do zahraničí. Ale jsou to jenom zisky, co tam mizí?

Využil jsem trochu sterilní debaty ve sněmovně a přesunul pozornost k akademickým zdrojům. Otázce skrytého bohatství národů, ve smyslu, bylo tam, ale pak zmizelo v daňových rájích, se věnuje jedinečná kniha mladého francouzského ekonoma Gabriela Zucmana, působícího na Kalifornské univerzitě v Berkeley ( Gabriel Zucman: The Hidden Wealth of Nations. University of Chicago Press 2015 ). Tvrdí, že v daňových rájích se ztrácí v průměru 8 procent světového HDP, které by jinak přispěly (při průměrném zdanění) 400 miliardami dolarů do státních rozpočtů.

Kdyby se to týkalo i našeho HDP, který přesahuje pět bilionů korun, mizelo by finančním úřadům z očí každoročně nezdaněných 400 miliard korun. Tedy kdyby se našli daňoví nepoctivci i u nás, a to v počtu větším než malém, leč světově průměrném. A kdybychom byli nadprůměrní jako v tom bankovnictví, bylo by to samozřejmě víc.

Mladý Zucman není žádné béčko. Věnuje se také studiu sociálních nerovností a dělá spoluautora významnějšímu francouzskému ekonomu Emmanuelu Saezovi. Ten upozornil na fakt, že drtivá většina výnosů z hospodářského růstu se soustřeďuje u horního jednoho promile, či ještě menšího okruhu lidí ze skupiny nejbohatších rodin. V Americe. Ale ani to se moc neliší od české zkušenosti.

Zucmanova kniha o daňových rájích přitáhla pozornost ještě významnějšího borce, dalšího francouzského ekonoma Thomase Pikettyho, a ten mu pak k tomu napsal předmluvu. Piketty je autorem přelomového díla Kapitál ve 21. století (běžně dostupné i česky), tlusté knihy, která dokládá, že práce vynáší méně než peníze. To lze dělat chvíli, ale pak se musí takový systém zhroutit, protože peníze přece nic netvoří.

Zucmanův postup jak najít bohatství národů, které se někam ztratilo, je velice korektní. Samozřejmě, že nikdo mu nic přímo neřekne. Proto sáhl po oficiálních platebních bilancích, které sestavují obvykle centrální banky. Za pomoci těchto zdrojů sečetl zahraniční portfoliové investice ve světě. Avšak součet těchto hodnot, vykazovaných jako pasiva (investici lze klasifikovat i jako dluh), byl větší, než součet toho, co někomu patří, aktiva. Narazil prostě na díru – část aktiv ve světové bilanci chybí.

Investice, kterým chybí zdroj, jsou ve skutečnosti investice se skrytým zdrojem. Nebyly vykázány. Byly ulity, aby utekly před zdaněním. Technika je typově jednoduchá, i když jednotlivé případy jsou pochopitelně zašmodrchávány, aby se v tom nikdo nevyznal. Rozdíl mezi pasivy a aktivy spočívá v tom, že banky a investiční fond, které investici přijímají, jsou pod přísnou regulací. Ta si ovšem všímá jen celkových objemů, sleduje riziko ohrožení stability banky. Součtům investic můžeme věřit, ale kdo je poskytl, to už se nedozvíme. A peníze, které tam míří, zčásti protekly přes daňové ráje, kde nikoho nikdo nekontroluje. Rozdíl vykázaných pasiv a chybějících aktiv pak činil oněch 8 procent světového HDP.

Když Zucman dospěl k tomuto číslu, zaostřil na konkrétní země jako je Švýcarsko nebo Lucembursko. Právě tam je ten rozdíl obzvláště vidět. Švýcarsko už několik let poskytuje informace o zahraničních bankovních vkladech pro potřeby zdanění v domovské zemi. Ale jen o vkladech. Finance nejsou jen vklady, jsou tu i další nástroje, jako jsou investiční fondy, akcie a podobně, a tam už o konkrétní vlastnické skladbě Švýcarsko neinformuje.

Zucman popisuje, jak se to dělá. Společnost, která se chce vyhnout zdanění, vytvoří spoustu dcer a dalších partnerů působících v nepřehledné síti. Největší ziskovost předstírá u těch, které jsou v daňových rájích, jaké jsou v Karibiku, na Panenských ostrovech, v Kanálu La Manche a jinde. Zdrojem té ziskovosti je například poskytování mimořádně cenných služeb, které pochopitelně nikdo nekontroluje, byť na ostrůvku, kde se to eviduje, je víc společností než obyvatel. Akcie těchto společností jsou pak umístěny do investičních fondů v Lucembursku. To informace slibuje, stále intenzívněji, ale zatím je neposkytuje. Takže výnosy z těchto fondů lze čerpat, aniž by si toho někdo všiml.

Nejdůležitější pravidlo si raději zopakujme: Zisky se přesouvají do zemí s nejnižším zdaněním, zatímco náklady do zemí s nejvyšším zdaněním. Půjčky fungují jako daňový štít v zemích s vysokou daní, třeba doma, zatímco nejvýnosnější procesy jsou situovány do Karibiku, kde jsou příslušné únikové společnosti zřizovány partnerskou švýcarskou bankou, která pak jejich akcie vkládá do lucemburských fondů. To je obrovský byznys. Do daňových rájů se ulévá 58 procent zahraničních zisků amerických firem, uvádí Zucman.

Kdyby však existoval světový registr finančního bohatství, ze kterého by se dalo zjistit, komu patří určité akcie nebo dluhopisy, výnos ulitých peněz by se dal propojit s jejich původním zdrojem, samozřejmě jen pro potřeby zdanění. Tyto registry už existují, vedou je různé banky a instituce. Zucman však navrhuje, aby spolupracovaly a byly převedeny do veřejného vlastnictví. Společnosti je také třeba zdaňovat na konsolidovaném základě (jako celek) a podle rozložení tržeb v jednotlivých zemích, nikolik podle rozložení zisku, který lze snadno přesouvat.

Skutečnost, že Švýcarsko či Lucembursko fungují jako daňové ráje, je výhodou jen pro úzkou skupinu jejich obyvatel. Proto opatření, která by chtěla prosazovat širší vykazovací povinnost, nemusí ublížit běžným lidem. Zucman navrhuje, aby poměrně úzká koalice zemí sousedících s daňovým rájem nasadila taková cla vůči odsavači jejich daní, aby tím získala zpět to, co daňovými úniky ztrácí. Pak by se servis obcházení daní nevyplatil a ochabla by obrana před širší vykazovací povinností.

Hlavní zdroj podvodů je však v daňovém základu, kdy se čaruje s tím, kde je výnos, a kde je náklad, o který se zdanitelný výnos snižuje. Evropská unie už delší čas navrhuje sjednocení daňového základu. ČR byla zatím proti. Stále si chceme hrát na daňové výhody. Jenže ony jsou to možná spíše daňové nevýhody, a docela drsné. Asi proto je ČR považována za jednu z nejziskovějších příležitostí pro zahraniční investice na světě, ze které odtéká jen na oficiálních dividendách 300 miliard korun ročně. A to v situaci, kdy běžní čeští občané zdaleka nepatří ke světovým bohatcům a ve školách se stávkuje kvůli hádkám o to, kolik si můžeme dovolit přidat z napjatého rozpočtu učitelům.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele