Poptávka po bytech obvykle dostává impulz od vyšší porodnosti. Tak to bylo po vstupu do EU jako reakce na to, že se nám konečně začalo žít lépe. Když si vzpomeneme na tehdejší růst ekonomiky, a ještě jej zkombinujeme s posilující korunou, za 8 let od roku 2000 vzrostla dolarová hodnota HDP ČR na čtyřnásobek (!!), a najednou se začalo rodit o dvacet tisíc dětí víc.

Zatímco roku 1998 vlhčilo pleny jen 91 tisíc novorozenců, roku 2008 se tomu věnovalo 120 tisíc nových občánků. Také nyní ekonomika roste a počet miminek začal zvolna přibývat. Už se téměř vyrovnal 115 tisícům z roku 2007. Pokud je to začátek trendu, nabízí se logická otázka – kde budou bydlet?

Startovní pozice je mizerná, stavebnictví nejvíc utrpělo po hospodářské krizi, kterou jsme si protáhli politikou nesmyslných škrtů vlád ODS. Když přidáme devalvaci koruny od ČNB, ještě roku 2015 jsme měli HDP v dolarech o pětinu chudší než roku 2008. Počty dokončených bytů v bytových domech spadly skoro na polovinu, než se trochu vzpamatovaly. A výstavba bytů v rodinných domech, která je tradičně větší, se drží dole dodnes. Souhrnné číslo všeho nového bydlení (i se všemi přístavbami a nástavbami) se k někdejší nabídce 36 tisíc bytů ročně (2010) zatím přiblížilo jen na 29 tisíc. Staví se tedy o sedm a více tisíc bytů ročně méně, a to už osm let.

Znalci ovšem vědí, že bída nese. Nedostatek bytů zvyšuje ceny realit. Z krize jsme si přinesli úrokové míry blízké nule, takže úvěry jsou prakticky zadarmo. Přirozeně, že banky půjčí jen těm, kdo mají peníze. A tyto peníze lze zhodnotit nákupem bytů k pronajímání, což dále zvyšuje napjatou poptávku a cenu. Z toho plyne i vysoká úroveň nájemného. A vysoké nájemné zase přihnojuje úrodné lány lidského neštěstí, sklizeň obrovské veřejné pomoci nešťastníkům v polorozpadlých ubytovnách.

Krátce, točí se tu obrovské prachy, do kterých se vládě nechce sahat. Chce trochu pomoci potřebným, ale nechce moc radikálně kazit kšefty nebezpečných nenasytů. To je možná klíčem k záhadě, proč je nabízená vládní podpora sociálního bydlení tak nákladná, a zároveň prakticky bezvýznamná.

Babiš zatím uvažuje o Národním investičním plánu, který by developerům subvencoval pětinu běžné roční bytové výstavby, aby byty mohly být nabídnuty sociálně potřebným nebo případně profesím, které jsou pro stát nebo obec důležité. Vláda na to vyčlení dvě miliardy korun ročně. Kolik muziky se za to dá pořídit? Nic k ohluchnutí, při dnešních cenách něco přes šest stovek bytů. Když sečteme okresy a městské části Prahy a dalších velkých měst, dostane každý tak pět až osm sociálních bytů ročně. To bude jásotu! To naplní náměstí...

Ale nechme teď stranou skryté úmysly. Řekněme, že vládní model vychází z toho, že když něco chce, musí si to zaplatit. Jenže nebude to poprvé, kdy zjistíme, že zdroje jsou menší, než kolik by stát potřeboval. Ivan Přikryl, někdejší předseda Českého svazu bytových družstev a expert, který se tématu věnuje celá desetiletí, to popisuje v blogu na portálu Vaše věc, jehož titulek odráží zoufalství pokusů o racionální řešení: „Po roce 1948 jako dnes. Naivní vize se opakují. Alespoň v bytové politice.“

Připomíná, že už komunisté narazili s pokusy přehlížet bytové družstevnictví, protože stát umí vše lépe a může si to naplánovat. Jak píše, dobová vize zněla: „Již zakrátko bude každý občan, každá rodina mít bezplatně byt s nízkým nájemným, které jim stát postaví a národní výbor přidělí. Družstva, to je relikt kapitalismu, lidé v něm měli kapitál (členské vklady a podíly), a proto /komunisté/ existující bytová družstva měnovou reformou zničili, postátnili vizí „Lidových bytových družstev“ a podřídili je národním výborům. Žádnou perspektivu do budoucna jim nedávali.“

Jenže pak ta vize narazila:

„Uplynulo asi deset let a komunisté přišli na to, že na takový velkorysý plán výstavby nemá stát peníze.“

Lidstvo je dnes dvakrát chytřejší, chce se říci se Švejkem, takže můžeme začít mnohem dřív s pochybnostmi, že ani Babišova vláda nemá na potřebný rozsah výstavby sociálních bytů. A jak by se to sociální bydlení rozdělovalo? Do regulace se hrne také ministerstvo průmyslu, které s tím nikdy nemělo nic společného, a rve ji z rukou ministerstva pro místní rozvoj. Všichni se zároveň tváří, že lidová tvořivost a moudrý management zvládnou to, co by mělo být svěřeno zákonu.

Přikryl se drží za hlavu. Poukazuje na nesmyslnost vytržení střípku sociálního bydlení, které by mělo být prvkem uzákoněné širší politiky bydlení. A úkolem takové politiky je zajistit nejen dostupnost, ale také udržitelnost bydlení.

Pokud jde o tu dostupnost, je třeba dát šanci například rodinám s nižšími příjmy, které nedosáhnou na hypotéku. Pokud si má tato kategorie opatřit důstojné dostupné bydlení, potřebujeme pro ni zvláštní právní režim. Nástroj? Neziskové společnosti bytové (Rakousko), bytové asociace (Británie), bytová družstva (Skandinávie, Kanada), vypočítává Přikryl. Ta neziskovost je důležitá. Náklad developerů na výstavbu nových standardních bytů činí (podle důvěryhodných informací bytových družstev v Praze) cca 45-50.000 Kč/m2 plochy, avšak prodávají se za 80.000 Kč/m2, v atraktivních lokalitách až 100.000 Kč/m2...

Problém udržitelnosti bytů se týká třeba seniorů a lidí v nájemních bytech, kteří jsou v dočasných potížích s placením nájmu. Tady je Přikryl zastáncem pomoci, která by měla vycházet ze zásady, že nikdo nemá platit vyšší nájemné, než činí 35 % jeho čistých rodinných příjmů. A podpora seniorů nad 70 let by měla být trvalá. To by bylo víc než přidat důchodcům pár stovek měsíčně.

Naléhavá je také potřeba zkorigovat právní poměry vlastnického bydlení, zejména družstev a společenstev vlastníků. Zatím na ně mířilo torpédo novely insolvenčního zákona, které jim mělo hodit na krk všechny neplatiče, bez možnosti obrany.

Je toho hodně. „Stačí, aby se vláda sešla s oborníky z praxe, a hlava se jí zatočí,“ píše Přikryl.

Přikryl kdysi vedl úřad premiéra Jiřího Paroubka a nyní spolupracoval na volebním programu, se kterým se Paroubek v Ostravě uchází o senátorské křeslo. Najdeme tam schůdnější alternativu výstavby sociálního bydlení. Od financování jsou tu přece banky. Stačí, když vláda použije peníze na nepřímou pomoc obcím, jak to Paroubek popisuje v rozhovoru pro Moravskoslezský deník:

Stát by obcím hradil například 2/3 úroků z úvěrů dotací ze Státního fondu rozvoje bydlení. Obce by za to dávaly pozemky na výstavbu zdarma. Pak je možné dostat se na zhruba poloviční cenu za m2 bytu, než za kolik jsou nyní byty stavěny developersky.

Vystavěnými komunálními byty by samozřejmě disponovala obec, která by je rozdělovala podle vlastních pravidel. K nájemním bytům by se tak mohli dostat učitelé, lékaři, policisté, ale také další potřební zájemci. Lze tak stavět startovací byty pro mladé i byty pro seniory. Úvěry na výstavbu bytových domů by byly poskytovány v rámci programu dohodnutého mezi státem a bankami, například na 20 let. Anuita by byla splácena z přijatého nájemného. Za 3 až 4 roky od schválení tohoto zákona by se mohlo stavět 10 tisíc bytů ročně.

„Viděl jsem tento systém ve Velké Británii,“ uvádí Paroubek, „kde se podle něj staví každoročně 50 tisíc bytů, a to dlouhá léta.“ A dodává ještě jednu důležitou věc – nové a levné byty prakticky okamžitě ovlivní cenu bydlení, včetně výše nájemného...

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele