Návrh zákona o univerzitních nemocnicích prošel ve sněmovně do druhého čtení. Z toho, že se to odehrálo ve velice nevlídné atmosféře, lze vyčíst, že šance na úspěch této sporné normy je malá. Předtím návrh v tripartitě odmítly jak odbory, tak zaměstnavatelé.

S obrovskými rozpaky se vyjadřují i ti, kdo jsou s návrhem smířeni, jako předseda zdravotního výboru za vládní ANO a zpravodaj projednávaného zákona Rostislav Vyzula. Formálně jej podpořil, ale jako zkušený lékař ví, že problém je složitý a ani ve světě nebyl úspěšně vyřešen. Jeho otázky:

„Jsou odborníci do těch správních rad? Bude tam sedm členů v každé radě, máme navržených deset nemocnic, to máme sedmdesát lidí. Máme ty odborníky? Pokud máme, dobře.

Dále je to problematika dluhu. Já si myslím, že to není tak úplně jednoduché, jak to pan ministr vidí, i když on je ekonom a vidí do toho určitě více než já. Ale mně stále nejde na rozum to, jakým způsobem se s tím nemocnice vyrovnají.

Vezměme si to, že z deseti univerzitních nemocnic přibližně jedna třetina prosperuje velmi dobře, se ziskem, jedna třetina je v takové kladné nule, ale jedna třetina dlouhodobě opakovaně je ztrátová. A my si teď myslíme, že když uděláme zákon o univerzitních nemocnicích, ta nemocnice se stane okamžitě neztrátovou? Pochybuji o tom.

V současné době nemocnice nemůže přijít do bankrotu. Ale nebude ta možnost potom snazší, aby se do bankrotu dostala? Nebude pak snazší ji eventuálně prodat, nebo jen zprivatizovat, anebo prodat úplně za jiným účelem?

Říkáme stále, že pacientů se ta záležitost nebude týkat. Ano, pokud bude všechno klapat za ideálních podmínek, tak nebude. Pacienti to vůbec nijak nepocítí. Ale co když některá ta nemocnice bude prodána, zprivatizována a nebude poskytovat v budoucnosti zdravotní péči? Pak to ti pacienti pocítí.

Každopádně budou ty nemocnice odstátněny, to je pochopitelné. Ale riziko privatizace tady přece jenom je a musí se blíže specifikovat.“

Ministr zdravotnictví Miroslav Ludvík ve sněmovně zkoušel ekonomickou argumentaci:

Fakultní nemocnice zatím fungují jako státní příspěvkové organizace. Jejich hospodaření se tedy řídí v zásadě stejnými pravidly, jako je hospodaření organizační složky státu, přestože nejsou zřizovány za účelem výkonu veřejné správy, ale veřejných služeb. Jsou taky velmi velké, mají obrat od 2,5 do 8 miliard korun a zaměstnávají tisíce zaměstnanců.

Podle ministra zdravotnictví takový systém může fungovat třeba v oblasti kultury, v řízení oblastních divadel nebo okresních knihoven. Máte-li divadlo, které má obrat 50 milionů korun, ale na tržbách ze vstupného dostane jen 10 milionů, tak stát příspěvkem doplní těch 40 milionů. Avšak nemocnice nemají nárok na státní příspěvek, jsou přece financovány z veřejného zdravotního pojištění.

„Upřímně řečeno, projevuje se to čas od času, všichni tu situaci znáte, kdy jednou za dva, za tři roky přijde ministr zdravotnictví za ministrem financí a žádá dolití několika stovek milionů až miliard korun na to, aby ty nemocnice, které se dostanou do finančních problémů, mohly zase stále fungovat. Tato právní úprava, kterou předkládáme, by měla být jedním z řešení této situace,“ prohlásil ministr Ludvík.

Nedá se však říci, že závěr, který ministr nabídl, vyplýval z toho, čím argumentuje. Větší samostatnost univerzitních nemocnic neodstraní nedostatky financování, kde značná část pojistného je závislá na blahosklonné úvaze vlády, zda by neměla přitlačit v platbách za státní pojištěnce. Nebo víc usilovat o to, aby také další velké skupiny obyvatelstva, jako jsou OSVČ, uhradily za stejnou péči stejný podíl jako zaměstnanci.

Výběr pojistného je dále závislý na úrovni mezd, ze které zaměstnanci platí příslušné procento pojistného. Díry ve financování veřejných služeb jsou proto věrným zrcadlem státní politiky laciné práce. Tu si mohou dovolit země jako severní Korea, které jsou zcela uzavřené před světem. My se však nemůžeme divit, že na nás dotírají zahraniční ceny léků a zařízení se zcela jinou cenovou úrovní.

Máme to záplatovat na úrovni fakultních nemocnic tím, že budou problémy oddalovat prodejem budov na Karlově náměstí a podobnými kousky, které se zatím nikdo neodváží veřejně vyslovit?

Vraťme se ještě chvíli k ministrově úvodní řeči. Když šel do detailů, jen zesílil dojem, že nabízí obrovské riziko ztráty kontroly nad nejkvalitnější zdravotní službou (Vyzula: „Je to naše rodinné stříbro.“) kvůli banálním problémům:

„Když dám příklad dnes typický, tak pronájem energetických služeb, což je dneska největší hit, který dokáže přinést nemocnici na úsporách až stovky milionů korun, není možný, protože hospodaření se státním majetkem je striktně omezeno osmi lety. Minimální efektivní doba pro fungování této záležitosti je dneska 10 až 12 let. V podstatě nemožné,“ konstatoval ministr.

Jistě, dokud takovou jednoduchou věc nevyřešíme, budeme moci hýčkat myšlenku hospodářského osamostatnění nemocnic, jejichž management se pak stane ze dne na den fakticky vlastníkem.

Podobně vyznívá i další ministrův argument:

„Když si chce dneska fakultní nemocnice pořídit lineární urychlovač, což je záležitost na léčbu rakoviny, která stojí 100 milionů korun, tak musí těch 100 milionů vzít a zaplatit je celkově. Cash. Ona si nemůže vzít třeba leasing. Ona nemůže říct nějaké firmě: pronajměte nám to na deset let se splátkami po deseti milionech, abychom se s tím vůbec byli schopni vyrovnat. Ona musí dneska vzít 100 milionů a musí je zaplatit cash. Prostě proto, že současný zákon neumožňuje státní příspěvkové organizaci si vůbec brát leasing.“

Možná by tedy stačilo upravit nástroje pro dlouhodobé financování veřejných institucí.

Ministr si stěžoval, že pokud jde o majetek univerzitních nemocnic, této chvíli se „v podstatě nemůže jakýmkoli způsobem využít ani např. pronajmout“. „ …ve chvíli, kdy se /nemocnice/ dostane do minusu, nemá jakýkoli způsob, jak si pokrýt nějakou dobu výpadek finančních prostředků v případě, že přestanou platit zdravotní pojišťovny.“

Je to tedy jen problém nemocnic? Možná jde o pořádek v platbách zdravotních pojišťoven – a je-li nějaký problém tam, řešme ho tam.

Ministr vyvrací obavy z privatizace, ale přesvědčivé to není:

„Já jsem někdy obviňován z toho, že tato záležitost, tak jak je dneska ten zákon postaven, povede k privatizaci majetku nemocnic. No, nic není vzdálenějšího pravdě. Dneska je to v podstatě tak, že má-li nemocnice nepotřebný majetek, musí ho označit a následně ho předá Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Ten s ním něco udělá, pravděpodobně ho nabídne jiné státní instituci. Že by z toho někdy ta nemocnice něco viděla, neexistuje.“

Teď by z toho tedy nemocnice něco měla. A za čas zase něco, dokud by něco měla…

Kolega z Alternativy Zdola, Václav Vondráček mi posbíral výhrady k zákonu ze zdravotnického a odborářského prostředí. Uvádí:

1. Při přípravě zákona nebyla přizvána k projednávání Česká lékařská komora.

2. Návrh zákona byl podle odborů předložen

· v rozporu s legislativními pravidly vlády

· bez věcného záměru

· bez studie o ekonomických dopadech RIA

3. V Radě sociální a hospodářské dohody, v tripartitě, kde jedná vláda s vrcholnými orgány zaměstnavatelů a odborů, byl návrh zákona odmítnut (viz osz.cmkos.cz/cz/clanky/20-2-2017-tripartita.aspx)

V programovém prohlášení vláda slibovala něco jiného. Píše se tam jasně, že přijme „zákon o veřejných neziskových (veřejnoprávních) zdravotnických zařízeních pro páteřní síť nemocnic, u fakultních nemocnic se spoluúčastí univerzit na jejich řízení“…

Českomoravská konfederace odborových svazů proto na tripartitě požadovala uvedení věcných důvodů, proč se předkládá takto zúženě pojatý materiál.

4. ČMKOS předkládaný návrh zákona zcela odmítá:

Takto zásadní návrh zákona měl být předložen v dostatečném předstihu, a ne na poslední chvíli bez věcného záměru, v zúženém a zkráceném připomínkovém řízení a bez RIA.

Českomoravská konfederace odborových svazů považuje zvláště otázku absence RIA (resp. všestranné vyhodnocení přínosů a rizik tohoto procesu) při tak závažné organizační a ekonomické transformaci klíčových zdravotnických zařízení za zásadní, a požaduje ji dopracovat.

Jde především o to, že se navrhuje zásadním způsobem rozvolnit striktní regulace těchto subjektů jako státních příspěvkových organizací (zákaz čerpání bankovních úvěrů, omezení nakládání s majetkem, zákaz uzavírání smluv o finančním leasingu atd.) Tuto připomínku považuje ČMKOS za zásadní.

Z obou shora uvedených důvodů ČMKOS návrh zákona jako celek odmítá, neboť předložený návrh není v souladu s Programovým prohlášením vlády, byl vypracován a předložen v rozporu s Legislativními pravidly vlády, bez věcného záměru a bez RIA. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o předlohu zákona způsobilou zásadním způsobem ovlivnit podobu českého zdravotnictví, je takový způsob přípravy a projednání zákona zcela nepřijatelný.

K tomu jsem dostal přisypané ještě další výhrady:

· Při jakékoli změně v normách - nejen ve zdravotnictví - očekáváme rozbor daného stavu. Ten chybí.

· V roce 2009 ministr Julínek připravil zákon o převodu univerzitních nemocnic na akciové společnosti. Vznik univerzitních nemocnic podle jeho návrhu představoval první fázi takové přeměny.

· Obava odborového svazu pracovníků ve zdravotnictví: „Připravuje se největší odstátnění majetku ve zdravotnictví za posledních dvacet let.“

· Námitka předsedy Lékařského odborového klubu – Svazu českých lékařů Martina Engela: „Je to snaha dostat se k majetku státních příspěvkových organizací, protože zatím to nebylo podle zákona možné. Já si dovedu představit případ, že nemocnice Motol převezme nemocnici Na Homolce, a pak ji prodá „vhodnému“ majiteli.“

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.