K tomuto populistickému plánu se však překvapivě hlásí i někteří liberálové a libertariáni. Základní příjem byl vloni testován ve Finsku a zkouší se i v kanadské provincii Ontario. Rád bych se však na věc podíval ještě z dalšího pohledu…

V roce 2016 proběhlo ve Švýcarsku referendum o ustanovení základního neboli garantovaného příjmu. Podle tohoto návrhu měl každý dospělý občan dostávat měsíčně 2500 franků (61 tisíc korun) a každé dítě 625 franků (15 300 Kč). Předpokládalo se, že tyto platby do budoucna nahradí všechny dosavadní sociální dávky. Kdo by tedy například vydělával 6000 franků měsíčně, obdržel by na základě modelu, který navrhuje jeden z iniciátorů, ekonom Christian Müller, 2500 franků jako garantovaný příjem a zbývajících 3500 franků by dostal jako mzdu. Základní příjem měl podle představ jeho tvůrců přinést lidem větší svobodu, jistotu a spravedlnost, vytvořit další prostor pro vzdělávání, zmírnit platovou nerovnost mezi pohlavími, zvýšit míru porodnosti a prodloužit dobu strávenou doma s dětmi. Plánovalo se zjednodušení státní správy. Lidem by se rovněž otevřel větší prostor výběr zaměstnání, které by jim opravdu vyhovovalo a kde by cítili uspokojení ze seberealizace.

Faraón: Nedostatek nadšení při stavbě pyramid mě přivádí k šílenství

Lidové švýcarské hlasování návrh odmítlo, pro byla zhruba jen čtvrtina hlasujících. Podobné projekty se ovšem zvažují nebo již experimentálně probíhají ve Finsku, Nizozemsku, Kanadě, Kalifornii, ve Španělsku a nyní možná přijde čas splnění slibů v Itálii. Zastánci základního příjmu argumentují tím, že digitalizace a automatizace řady profesí tak jako tak vytvoří velké množství nezaměstnaných, že produktivita strojů roste a že lidé zaměstnaní „bez nadšení“ nejsou produktivní. Kritici záměr označili za nebezpečný a drahý sociální experiment. Christian Müller ubezpečoval, že „nechceme napumpovat do systému větší množství peněz, než jaký je tam dosud“. Oponenti zase tvrdili, že na vyplácení základního příjmu, který by nahradil všechny dávky, by švýcarský rozpočet musel v příslušné kapitole navýšit příslušné finance třikrát. Müller si je nicméně vědom, že by projekt potřeboval hodně peněz a navrhuje je proto získat zvýšením spotřebních daní. V žádném případě ovšem nechce danit práci. Uvádí, že jeho ideje jsou v souladu s žádoucím a spravedlivým trendem, kterým je danění spotřeby a ne příjmu z práce. Müller si dále myslí, že zaměstnavatelům by klesly mzdové náklady, což by jim vytvořilo výhodnou situaci a úsporu peněz a mohli by zaměstnat další lidi, protože by o výši základního příjmu snížili dosavadní platy.

Úkoly z divoké početnice

Srovnáme-li českou a švýcarskou realitu, je jasné, že tuzemské poměry by obdobně velkorysou úpravu neutáhly. K diskusi pod článkem o tomto problému na serveru Echo 24 lze pod článkem Ondřeje Štindla najít čtenářský příspěvek Tomáše Rolla (http://echo24.cz/a/wirtP/vseobecne-zakladni-stesti), kde se uvádí, že po zavedení základního příjmu ve výši 10 tisíc korun pro osoby ve věku 18 až 65 let by se sice v rozpočtu i po úsporách za ušetřené pracovníky na stanovení a výplatu sociálních dávek ušetřilo 20 až 25 miliard korun, stále by však chybělo dodat dalších 400 miliard korun, což je o něco menší suma, než která se vydává na sociální výdaje dnes (510 miliard korun). K tomu podotýkám, že zvýšení spotřebních daní pouze v jedné zemi tak, aby se vytvořily zdroje pro základní příjem, by v evropském prostředí vzbudilo masivní nákupní turistiku za levnějším zbožím do ciziny, kde ho nezavedli. Aby všechno fungovalo, bylo by třeba hledat kontinentální řešení.
Jsou to všechno divoké počty. Diskuse o zavádění základního příjmu jsou však populární nejen mezi levicovými ekonomy, ale také mezi mnohými jejich pravicovými kolegy, jsou stále častější a mnohde se již přistoupilo k již zmíněným pilotním projektům.

Ve vlaku do budoucnosti ve voze pro matky s dětmi

Evropská unie Česku a jiným zemím Visegrádu vytýká, že nejenže odmítají některé unijní recepty například ohledně uprchlických kvót, ale hlavně že nepřicházejí s žádnými vlastními návrhy. Jedním z deklarovaných důvodů přijímání běženců je ovšem snaha o doplnění chybějících pracovních sil. Například v Německu se podle vyjádření politiků i průmyslníků po skončení války příliš nepočítá s návratem uprchlíků do zemí původu, jsou totiž organizovány rozsáhlé kursy němčiny. Níže prezentuji svou vlastní trošku do mlýna celoevropské diskuse.