Sakrabónií nazývala moje babička vždy nějakou pochybnou či alespoň vzdálenou zemi. V názvu je totiž skryto „sakrování“, což připomíná kletbu či možná jen nadávání. Synonymem je v tomto případě podobné asociace vzbuzující Tramtárie. Já ovšem v duchu pro své účely za Sakrabónii označuji naši pěknou Čechii nebo ošklivě znějící Česko, tj. zemi, které někdo nebo možná nikdo „nemůže přijít na jméno“. Co mě k tomu vede?

Jen co po nás začali lézt slimáci…

Když po rozpadu Československa vznikl novodobý samostatný český stát, navrhli technokraté z Českého úřadu zeměměřického a katastrálního pro všechny „povinně“ zavést jednoslovný název Česko, který měl zastřešovat historické země Čechy, Moravu a Slezsko, vnést celkový řád a zároveň šetřit city Moravanů. Česko se dnes jako jednoslovný konstrukt skutečně používá, ale nikoliv výlučně, dá se též říct, že se úplně neujalo, je však „tlačeno“ médii. Když dojde na přirozený tok řeči, používá i moje dcera, narozená v posledním „československém“ roce, pojem Česká republika, i když se slovem Česko vyrůstala. Na „dlouhém“ názvu zpravidla trvá i při výčtu jednoslovných označení, kdy se naše republika s adjektivem ocitne mezi zeměmi jako je Německo, Polsko, Švédsko, což svým kontrastem působí značné rozpaky. Dvojslovný politický název mezi jednoslovnými tradičními označeními působí totiž zvláštně, připomíná jakýsi provizorní či nedokonalý stát, který se zvláštní hysterií zdůrazňuje své republikánství. Za vzniklou situaci je podle mého názoru spoluodpovědný první ministr zahraničí nového státu Josef Zieleniec, který se v mezinárodním styku zdráhal autoritativně prosazovat pojem Czechia. Spojení Česká republika se tak i v případech, kdy bylo vhodné formulovat jednoslovný název, používalo, mj. i pod vlivem prestiže anglického Czech Republic, tvrdošíjně i na domácím fóru. Říká se, že symetrie je estetika idiotů. O vnitřním názvu státu šlo přeci při nechuti k pojmu Česko vést ještě dlouhé spory, někteří mohli trvat na dvojslovném českém názvu až do konce věků, nicméně v zahraničí je absence krátké formy nesrozumitelná.

Afarové šíří chaos

Mnohé národy chaos šířený z Prahy neunesly a vytvořily si jednoslovná neoficiální pojmenování. Za všechny zde uveďme Němce, kteří vytvořili korektní Tschechien a zároveň tak odčinili urážlivý název Tschechei. Ten byl nepřijatelný jak pro do jisté míry hanlivou příponu „ei“, tak také kvůli vzpomínce na Hitlerův výraz „Resttschechei“ užívaný pro zbytek Československa po odstoupení Sudet a nakonec i po odtržení Slovenska. V očích světa jsme svým dvojslovným anglickým pojmenováním vnímáni ne jako země se státním politickým občanským národem a tedy jednoslovným názvem, ale navíc k již zmíněným asociacím jako kmenový stát evokující možná i kočování. Není to přehnané? Pokusím se vysvětlit.

Neblahý vývoj začal už se jménem Česká a Slovenská Federativní republika, což vzdělancům mohlo připomínat dřívější Francouzské území Afarů a Isů, dnešní Džibutsko. Česká republika může tedy dnes být například ve francouzských očích vnímána podprahově jako něco připomínající stát kmene Afarů. Že je něco s názvem našeho státu v nepořádku, jsme jako politický národ reflektovali až poměrně nedávno, kdy jsme se „osmělili“ začít prosazovat jednoslovný mezinárodní název státu. Výsledkem je, že teprve od roku 2016 je výraz Czechia uveden v oficiálních seznamech OSN “UNTERM” a “UNGEGN” a v mezinárodních standardech ISO. Zatím se ujal jen částečně, jde o další změnu v relativně krátkém časovém úseku.

Vítejte v Prague

Mnozí cizinci si ještě pamatují a užívají pojem Czechoslovakia, Czech and Slovak Federative Republic se snad mihl v periferní paměti světa jen jako šum, nicméně jisté znejistění se dostalo do oběhu. Když si na podivnost jménem Czech Republic začali uživatelé zvykat, přišla předloni oficiálně Czechia. Vše je tedy zdánlivě napraveno, ale nejistota paradoxně vzrostla. Nikdo na nás ovšem mezitím nečekal a zvukovou stopu nového jednoslovného názvu „obsadila“ zdánlivě podobná Chechnya, Čečensko. To se projevilo už v roce 2013, když s Čečenci spojovaný terorista Carnajev napadl maratonský běh v Bostonu. Na sociálních sítích bylo vyzýváno k bombardování Česka. Když začala být před nedávnem prosazována Czechia, přišli odpůrci tohoto jednoslovného názvu s čečenskou odstrašující stopou. Tak malá země, tolik sporů a tolik změn. Jaká je dnes situace?

V angličtině se pro náš stát používají k označení naší země snad všechny zmiňované dřívější verze a dokonce jedna skoro až hrůzná, kterou zmíním vzápětí níže. Co nakonec převládne, ale hlavně za jakou cenu? Průvodci zahraničních turistů popisují nový jev. Cizinci i z tak blízkých zemí jako je Polsko se přestávají zajímat o navštívený stát, už ho vůbec nejmenují a hovoří o tom, že zkrátka jedou na návštěvu do Prahy. Kde Praha leží, už je nezajímá. Ve Stověžaté se pak setkají s tolikerým podbízivým užitím formy Prague, že tvar Praha zůstane navíc mnohým neznámý. Už na letišti vítá cizince velký nápis Václav Havel Airport Prague, český ekvivalent se vedle toho poněkud ztrácí. Stáváme se snad Pražskem či spíše zemí zvanou Prague?

Stalo se v Třinci na severní Moravě

Nezmínil jsem ještě chaos okolo názvu státu ve formě Czech Republic v cizině, kde nechápou, že nemáme jednoslovný název, a označují nás často jednoslovně jako Czech. To je ona slibovaná hrůzná varianta. Vyskytují se tak věty, které v překladu do češtiny znějí například takto: „Turnaje v házené se zúčastnilo Polsko, Německo a Český.“ Slavný olympijský turnaj v Naganu před dvaceti lety vyhrálo mužstvo, které mělo na dresech v místech, kde začíná hokejistův zadek, nápis „Czech“.

Předpokládalo se, že se pojem Česko vžije, ale kromě názvu Česká republika se pro název státu nepřestal používat ani výraz Čechy. Vzdělaní Moravané mi vícekrát řekli, že mezi pojmem Čechy a Česko necítí žádný zvláštní rozdíl. Necítí se být v žádném z těch tvarů obsaženi. A přitom se systematici z Českého úřadu zeměměřického a katastrálního tak snažili. Za zmínku stojí ještě pokus Petra Pitharta relativizovat jednotu českého národa, kterou silou své autority vytvořil Moravan František Palacký svým výrokem „Jsem Čech rodu moravského“. Pithart tak v devadesátých letech minulého století nabídnul Moravanům de facto možnost opustit češství a zvolit vlastní národní bytí. Začal totiž ve svých článcích a proslovech užívat „trojpojmu“ Češi, Moravané a Slezané. Užívání těchto výrazů mělo možná obyvatelům státu přinést osvobození od krunýře národní identity. Ta byla tehdy „módně“ považovaná za zpátečnickou a nebezpečnou. Češi, Moravané a Slezané tak měli být podprahově především občané, radostně budující vlastenectví a šovinismu prostou občanskou společnost. Zmíněný „trojpojem“ se dodnes někdy používá, i když jen málokdo například ví, kde že je to třetí vzadu, tj. Slezsko. Průměrný novinář tak běžně napíše, že událost se stala „v Třinci na severní Moravě“.

Aby se podprahově vyhnula nepříjemnému dilematu jak stát jednoslovně označovat, užívá dnešní ležérní žurnalistika pochybně laškovný pojem „česká kotlina“, i když ani ten opět neřeší situaci, protože kotlina, vlastně kráter po dopadu obrovského meteoritu, vznikl pouze v Čechách. Na Moravě jsou, jak známo, tzv. úvaly, netvořící s „kotlinou“ žádnou jednotu.

Co bylo a co by bylo, kdyby…

Protože svůj článek koncipuji pro internet, který pro texty předpokládá formulovat nejdůležitější teze na začátek a nakonec přejít k podrobnostem, mohu si nyní dovolit přejít od skutečně palčivých problémů se Sakrabónií k historickým reminiscencím v historickém hávu nebo přímo k dnes již oficiálně akceptovanému a dříve vysmívanému „co by bylo, kdyby“, pro což se vžil termín alternativní historie.

Po vzniku České republiky se okrajově uvažovalo o zavedení názvu České země, což by mělo výhodu anglického jednoslovného pojmu Czechlands po vzoru Netherlands a pro foro interno by snad nedráždilo „čechocentrismem“. Za pozdního Rakouska-Uherska zase tehdejší režim, aby se vyhnul státoprávně závaznému pojmu Země Koruny svatého Václava, začal pro tři skladebné entity užívat termín Země sudetské, Sudetenländer, protože sudetská pohoří zasahují jak Čechy, tak Moravu, tak Slezsko. Ponechejme stranou situaci po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867, kdy vídeňská moc koketovala s vytvořením jakési „neuherské“ entity, kterou nevěděla, jak nazvat. Prosté Rakousko si nejprve vzhledem k Čechům, Polákům a dalším Slovanům prosazovat netroufla, a tak se pro pás zemí od Dalmácie po Bukovinu zkoušelo prosazovat termín Předlitavsko čili Cislajtánie. Oficiální název byl dlouhý a mohl vypadat až nestvůrně, zněl totiž Království a země na říšské radě zastoupené. Jen opravdoví znalci si vychutnají tehdejší složeniny císařský a královský a jejich jednoznačně politicky definovaná spojení a zkratky: c. k. a c. a k. (německy k. k., k. u. k., k. und k. nebo k. & k.). Je zcela evidentní, že některé historické spory o název středoevropských útvarů už nemají své emocionálně zaujaté diváky, připomínám je proto, že potíže s pojmenováním jsou pro naši zemi a okolí prastaré.

Vstoupíme-li nyní opět na tenký alternativní historický led, můžeme zaspekulovat, že v případě realizace zvažovaného tzv. rakousko-českého vyrovnání v době monarchie mohlo být hypoteticky pro Země Koruny svatého Václava vpuštěno v oběh třeba i nějaké Svatováclavsko, nebo možná jen Václavsko, německy Wenzelien.

Na počátku byl chaos, který se úspěšně rozvíjel

Používat termín Sudety pro pohoří nebo území je formálně vzato stále zakázáno (dne 22. května 1945 vešla v platnost vyhláška československého ministerstva vnitra, hovořící o nepřípustnosti užívání pojmu Sudety a jeho odvozenin), protože pojem evokuje protičeskou eskalaci z 30. a 40. let 20. století. Původně neutrální termín Sudety čili Sudetenland chtěl postihnout buď všechna území osídlená Němci v Česku, nebo později jen tzv. Říšskou župu Sudety v severních Čechách a na severní Moravě. Než se ale Sudetenland zpolitizoval v nacistickou Říškou župu Sudetengau, označoval o dvacet let dříve buď jen Němci osídlenou severní Moravu a Slezsko, nebo někdy dokonce celé české země. Mezi pojmy Sudetenländer a Sudetenland jsou jemné rozdíly, které se měnily snad každých deset let. V roce 1918, když se řešil název samostatného státu, mohlo být ještě teoreticky „alternativně“ zvoleno i něco jako Sudetsko, Sudetenland. V takovém Sudetsku by tedy žili Češi a Němci, čili Sudetští Češi a Sudetští Němci. Němce by takové poměry nemusely tak dráždit jako tomu bylo s názvem Československo. Ale zde už jsme přímo na půdě čisté utopie, spojenecké Francii by Masaryk žádné Sudetsko ani Sudetokarpatii, která by neutrálním způsobem zohlednila i karpatské Slovensko, nevysvětlil.

Název Československo, který po právu iritoval Slováky, měl původně znít správně Česko-Slovensko. Tam se už už „vylupovalo“ ono Česko, které nám dělá dodnes problémy, protože zní jakoby vulgárně, protože se tuší, že by mělo stále znít nějak vznešeněji. Jak známo, Václav Havel při jeho vyslovení cítil po sobě lézt slimáky. Původně tu snad byl tvar Češsko. Alternativním řešením by také bývala byla možnost navázat na v baroku užívané vznosné slovo Čechie, které šlo dobře přeložit jako Czechia.

Sarkofág nad Tramtárií

Pojem Československo v roce 1918 vytvořil jakýsi „černobylský“ sarkofág nad pojmem Čechy jako označení pro politickou entitu. Masaryk napsal za první světové války spisek Samostatné Čechy, ale pořád tam zůstávala ta moravská němá výčitka. Kde by pak byly východní Čechy? U Chocně nebo u Zlína? Pro Poláky dnes ovšem Zlín může ležet ve Wschodnich Czechach.

Za Rakouska byl navíc problém s dvojicí Čechy a Böhmen a český a böhmisch. Jak známo, pojem böhmisch nemusel značit nic etnicky českého, ale mohl být spojován s německy mluvícím městem Reichenberg čili Liberec. Proto také čeští vlastenci prosazovali pojem českoslovanský, aby se tak zdůraznilo, že v tomto případě nejde o české Němce, ale jen o Čechy podle slovanského jazyka, nejlépe na územích, kde žili bez Němců. Němci také místo böhmisch začali používat jasnější deutschböhmisch nebo přímo sudetendeutsch. Pojem českoslovanský pak jazykově přichystal půdu pro výraz československý a Československo. Už chápete, proč sahám po pojmu Sakrabónie?

A nyní zapějme hymnu Sakrabónie!

Historický exkurs se nezrealizovanými nápady a zapomenutými reáliemi měl ukázat, že se dějiny nevalí nijak zákonitě a že k dispozici je vždy vícero cest a je na občanech, aby o sobě dali vědět ve světě racionálním způsobem. Navíc nás historie učí, že problémy se svou Sakrabónií měli a mají i Sudetští Němci, z nichž ještě mnozí dodnes v německém „exilu“ se s tímto pojmem neztotožňují, ale volí pro sebe označení třeba jen jako Němci z Moravy čili Deutschmährer nebo Chebané alias Egerländer a podobně. Moje babička nemohla tušit, nakolik si její vnuk s územní identitou „užije“ ještě v jednadvacátém století a že její výraz Sakrabónie bude potřebovat pro pojmenování své vlastní země. Zaposlouchejme se nakonec do tónů slavného pochodu Egerländermarsch, zdomácnělého na kdysi převážně Němci osídleném Chebsku, Egerlandu. Hudbu složil vojenský kapelník z Jičína Vendelín Kopecký. Ve svém rodném městě, v Chebu ani nikde jinde nemá skladatel Kopecký svou ulici, svými krajany je zapomenut. Ale třeba zrovna právě on zkomponoval nevědomky svůj „chebský pochod“ jako hymnu Sakrabónie, země, které nemohou přijít na jméno: https://www.youtube.com/watch?v=tfnfwWG2uwc

Zbyněk Hutar

Psáno pro Parlamentní listy.cz