Předčasné stahování kalhot

Srozumitelný argument dává momentální lídryně ODS Miroslava Němcová, která tvrdí, že rozpuštěním Sněmovny dvousetčlenný sbor rezignuje na kontrolní funkce směrem k vládě, potažmo Miloši Zemanovi, a tím posiluje jeho moc. Prezident totiž jednak ztrácí motivaci jmenovat nového premiéra, který by, pokud by k tomu byla vůle, mohl pocházet ze Sněmovny (návrh možného řešení čti zde), dolní komora však především rezignuje na zamítnutí řady návrhů jeho vlády a také předčasně vzdává boj o prosazení mnoha těch současných, které již nová, pravděpodobně hodně levicová, Sněmovna neschválí (a vice versa, schválí Rusnokovou vládou navržená zákonná opatření)

Současná strategie rychlého rozpuštění navíc přináší riziko, že nebudou schváleny ani dnes zmiňované klíčové normy, jako jsou doprovodné zákony k občanskému zákoníku, zákon o sociálních službách a další. Vůle rozpustit Sněmovnu již v úterý totiž vychází z mylného předpokladu, že prezident rozpuštění pozdrží právě proto, aby poslanci potřebné návrhy měli čas schválit.

Jak však správně podotýká Miroslava Němcová, rozpuštěním dolní komory dojde k posílení moci prezidenta. V této situaci prodlužování doby mezi rozhodnutím Sněmovny a samotným aktem rozpuštění pokynem prezidenta nedává ze Zemanova pohledu logiku. Kdo by nechtěl posílení svojí moci co nejvíce urychlit? Jedině, že by mu nějaký zákon vyhovoval, což je momentálně třeba zákon o sociálních službách, který požadují jeho spojenci z krajů, proč by však měl Zeman požadovat třeba dotažení zákonů k občanskému zákoníku, který prosadila jím nenáviděná pravicová koalice? Z pohledu poslanců tak, pokud opravdu chtějí svoje čtyřleté působení ve Sněmovní ulici urychlit, je tak logičtější nejprve dotáhnout celý legislativní proces u vytipovaných zákonů a teprve poté se rozpustit. Spoléhat na Zemana nelze po jeho jmenování úřednické vlády proti vůli Sněmovny nelze nazvat jinak než jako naivní.

Zemanův sen jsou volby v květnu

Zde však začíná operovat Zeman. Právě z důvodů, které popisuji v předchozím odstavci, spoléhá na to, že mu politické strany nebudou důvěřovat, a počkají až na jeho podpis. Tím bude poslance vydírat a rozpuštění maximálně oddalovat. Předčasné volby totiž nejsou v Zemanově zájmu.

Pokud však poslanci tomuto jeho vzkazu neporozumí, zvolí opačný postup. Rychlé rozpuštění, kterým svoji moc také posílí. Proto vysílá pokusné balónky, že rozpuštění nebude zdržovat a že není třeba čekat na vyjádření Senátu, čímž však chce poslance pouze nalomit a Sněmovnu rychle rozpustit. Poslanci na jeho návnady, bůhví proč, ochotně naskakují v očekávání, že se s prezidentem domluví na odkladu svého definitivního konce. Spoléhat se však v této situaci na Zemanova hezká slova, že bude s politickými stranami jednat, aby prošly důležité zákony, je naivní. Proč by to měl prezident dělat, když s nimi nejednal ani před prvním vládním pokusem? Jistěže rozpustí Sněmovnu bez ohledu na nějaké zákony, motivací bude jen a pouze posílení jeho moci.

A to, že mu Sněmovna překazí jeho sen o řádných volbách, maximálním vládnutí úřednických vlád a zkrácení času na volební kampaň jeho strany SPOZ, bude kompenzovat zákonnými opatření v levicovém Senátu, novými, jemu nakloněnými soudci v Ústavním soudu a dalšími naschvály v průběhu celých čtyř a půl let. A tuto komfortní situaci chce Zeman co nejvíce urychlit.

Jak říká jedno známé „zemanovské“ pravidlo: chceš-li jej posílit, poniž ho. Tím, že si Sněmovna rychle odsouhlasí svoje rozpuštění, se předčasně vzdá své moci, zároveň však překazí Zemanovi jeho sen o řádných volbách, což jí dá prezident ještě najevo. V této situaci se zdá jako nejodpovědnější řešení pokračování Sněmovny až do řádných voleb, nebo, pokud má přijít její rozpuštění, až po řádném schválení všech důležitých norem.