Tradované vzpomínky, tisícerá svědectví viníků, obětí i lidí v závětří, černobílé filmy, fotografie, dokumenty a nekonečné stohy knih různých žánrů, které chtějí v tom lepším případě říct o válce to podstatné: i jen drobnou částečku pravdy, která má snad ještě vnitřní sílu přispět ke skutečnému osvobození. Jelikož ale po válce a mimo ni, tedy v dobách, kterým jsme si navykli říkat mír, nemizí ani rozbroje, ani násilí, ani vzájemná neporozumění, ani běžné každodenní projevy znepřátelení, ptají se lidé tehdy jako dnes slovy, která se zdají být věčná: Unde malum – Odkud pochází zlo?

Jako by se právě v dobách nouze a bídy, strádání a válek ukazoval pravý rozměr lidské kultury, v níž člověk často na samu mez rozvíjí některou z možností své osobnosti. Dobro, odvážně se rozdávající pro druhé i za cenu vlastního sebezničení a oběti. Zlo zploštělé do černobílé nelidské horizontály, která se za žádných okolností nenechá protnout vertikálou smyslu, pravdy a duchovního přesahu. Dobrovolná slepota a oněmění tu jsou znamením nové a další vzpoury, ve které na sebe lidé berou podobu jakési mytické bytosti, která neumí nic jiného než trestat, nenávidět a bít. Osvětim, Treblinka, Lidice,  citace RóžewiczMajdanek, Jasenovac, Lety, Lodž... Dověčné důkazy a připomínka, jak lehce se lze vy-být z toho, co spolučiní člověka člověkem. Unde malum – Odkud pochází zlo? Snad z lidského srdce, snad ze žádostivosti? Snad z lásky k penězům, anebo je jeho původ úplně jiný, vnější, jak nám ho zjevuje ono známé Ježíšovo podobenství o rozsévači? Evangelický teolog J. L. Hromádka velmi dobře popsal realitu tohoto světa, v němž jediném může člověk rozkládat své bytí, a to v dobrém i ve zlém ohledu. V tomto jedinečném duchovním i materiálním prostoru jde o „možnosti dopředu i dozadu, dozadu i dopředu. Možnosti lidského pádu a sebezničení, ale také možnosti růstu a budování“. Válka a to, co jí předchází a co po ní následuje, tyto možnosti urychluje a zdá se, že na povrch se skoro vždy jako první dostane ta beztvará, přízemní podoba nenávisti a zla, která nikdy a nikde na světě nemůže mít nic společného s intimní, oživující vírou v toho, jehož životní příběh o lásce a naději má jediné možné východisko – lásku a naději.

Když chybí spravedlnost a smíření

Bylo mi dáno hovořit s těmi, kterých se válka a její konec dotkly způsobem, nad kterým zůstává rozum stát. Na jedné straně to byli přeživší po běsnění nacistických Němců, kteří v posledních dnech války zabíjeli kohokoli, kdo byl jiný – cizí. Šlo o vyprávění o absolutní bezmoci a zároveň o neuvěřitelné míře brachiálního násilí vůči mužům, ženám i dětem. Nic z toho, co nazýváme lidskou důstojností a milosrdenstvím, tu nemělo místo; neexistovalo. Zabíjelo se pro zabíjení, trestal se život, trestala se krása a něha, ubíjela se naděje nejmenších i celoživotní zkušenosti starých. Slovo zmarnělo. Nepomáhaly prosby ani pláč. Věci šly ráz naráz a nebylo úniku. Na druhé straně to byl příběh o skupině občanů již osvobozeného státu, kteří si v jednom z českých městeček vyřizovali účty s těmi, které považovali za kolaboranty, nebo kteří se podle jejich vkusu ne dost razantně distancovali od země, ze které už jejich předkové odešli před více než třemi sty lety. Lze vůbec civilně a bez patosu reprodukovat to, co válka na obou stranách přinesla? I jen tomu naslouchat je často k neunesení. Slyšet o nacistickém zabíjení civilistů pár týdnů před bezpodmínečnou kapitulací Německa.